Fenomenální knížka Stalker obsahuje dvě na sebe navazující povídky Zvenku a Piknik u cesty. Děj se točí okolo přistání mimozemšťanů na několika místech na planetě, konkrétně sleduje Pásmo u městečka Harmont, kam se i přes nebezpečenství vydávají mladí i staří muži a vynášejí odtud objekty, které tu po návštěvě mimozemšťanů zůstaly. Pásmo je velmi nebezpečné a vyžádá si nemálo obětí - v Pásmu je totiž mnoho anomálií, které mohou člověka připravit o život - koloidní plyny, výbuchy horka, gravikoncentrály nebo elektrické výboje. I přesto se však tito dobrodruzi, nazývaní stalkeři do Pásma vydávají, ať už kvůli peněžním odměnám, prodeji mimozemských artefaktů na černém trhu, nebo vlastně jen pro ten pocit nebezpečí. O jednom vzácném artefaktu - zlaté kouli, se dokonce tvrdí, že dokáže plnit přání.
Hlavní myšlenka knihy však tkví ve vysvětlení co je pásmo a artefakty v něm vlastně zač. Přirovnává lidstvo k lesním zvířátkům, které se dostanou na místo, kde si lidé udělali piknik a zanechali po sobě nepořádek - odhozené obaly od bonbónů, lahve, zapalovače, tranzistorové baterie. A zvířátka zkoumají, na co jednotlivé věci vlastně jsou.
Stalker se dočkal několika různých zpracování, na jeho motivy byl natočen stejnojmenný film, který popravdě není lehce stravitelný. Viděl jsem ho před přečtením knížky a asi mu zkusím dát ještě jednu šanci, když už budu chápat věci, které se na obrazovce budou dít. Mimo film byla vytvořena série her S.T.A.L.K.E.R., která se odehrává v okolí známého městečka Pripjať, nedaleko neblaze proslulé elektrárny Černobyl. Měl jsem tu čest si zahrát poslední díl s podtitulem Call of Pripyat, a je to parádní zážitek, který vám knihu dokreslí zajímavými obrazy.
Ukázka:
Pred nimi bola úžľabina. Arthur zastal a zmätene pozeral na Redricka. Dno úžľabiny bolo pokryté hnisavozelenou brečkou, mastne sa lesknúcou na slnku, nad ňou stúpal jemný opar, ktorý medzi kopcami tak zhustol, že tridsať krokov ďalej už nebolo vidieť nič. A ten smrad! Ktovie, čo hnilo v tej čvachtanici, no Redrick si pomyslel, že takto by nesmrdelo ani stotisíc rozbitých skazených vajec vyliatych na kopu spoločne so stotisíckou rybích hláv a zdochnutých mačiek. „Bude tam trochu smrdieť, Ryšavec, takže oné… nie aby si sa dal odradiť!“
Arthur si oddrhol a cúval nazad. Redrick sa prebral z meravosti, náhlivo vybral z vrecka kúsok vaty nasiaknutnej dezodorantom, zapchal si nosné dierky tampónmi a podal vatu Arthurovi.
– Ďakujem, pán Schuchardt, – slabým hlasom povedal Arthur. – A po kopci by sme nemohli…?
Redrick ho mlčky chytil za vlasy a zvrtol mu hlavu ku kope handier na kamennej sutine.
– To bol Okuliarnik, – povedal. – A na ľavom kopci, odtiaľto ho nevidieť, leží Pudel, teda taká istá kôpka handier. Jasné? Tak poďme!
Brečka bola teplá, lepkavá, odporná. Spočiatku šli vzpriamene, ponorení do nej až po pás, dno bolo, našťastie, kamenisté a dosť rovné, no onedlho Redrick počul známy bzukot. Na ľavom, slnkom osvetlenom kopci nevidel nič, ale na úbočí vpravo, v tieni, začali vyšľahovať bledé fialkasté svetielka.
– Zohni sa! – prikázal cez zuby a rýchlo sa prikrčil. – Nižšie, chumaj! – zakričal.
Arthur sa preľaknuto zohol a v tej chvíli vzduch preťal ohlušujúci výboj. Tesne nad hlavami im zúrivo zatancoval rozvetvený blesk, na jasnej oblohe ho takmer nebolo vidieť. Arthur pokrčil kolená a pohrúžil sa do brečky až po plecia. Redrickovi od rachotu zaľahlo v ušiach. Obrátil hlavu a v tieni medzi kamenným štrkom zbadal jasnočervenú, rýchlo blednúcu škvrnu. Vzápätí udrel druhý blesk.
Arthur si oddrhol a cúval nazad. Redrick sa prebral z meravosti, náhlivo vybral z vrecka kúsok vaty nasiaknutnej dezodorantom, zapchal si nosné dierky tampónmi a podal vatu Arthurovi.
– Ďakujem, pán Schuchardt, – slabým hlasom povedal Arthur. – A po kopci by sme nemohli…?
Redrick ho mlčky chytil za vlasy a zvrtol mu hlavu ku kope handier na kamennej sutine.
– To bol Okuliarnik, – povedal. – A na ľavom kopci, odtiaľto ho nevidieť, leží Pudel, teda taká istá kôpka handier. Jasné? Tak poďme!
Brečka bola teplá, lepkavá, odporná. Spočiatku šli vzpriamene, ponorení do nej až po pás, dno bolo, našťastie, kamenisté a dosť rovné, no onedlho Redrick počul známy bzukot. Na ľavom, slnkom osvetlenom kopci nevidel nič, ale na úbočí vpravo, v tieni, začali vyšľahovať bledé fialkasté svetielka.
– Zohni sa! – prikázal cez zuby a rýchlo sa prikrčil. – Nižšie, chumaj! – zakričal.
Arthur sa preľaknuto zohol a v tej chvíli vzduch preťal ohlušujúci výboj. Tesne nad hlavami im zúrivo zatancoval rozvetvený blesk, na jasnej oblohe ho takmer nebolo vidieť. Arthur pokrčil kolená a pohrúžil sa do brečky až po plecia. Redrickovi od rachotu zaľahlo v ušiach. Obrátil hlavu a v tieni medzi kamenným štrkom zbadal jasnočervenú, rýchlo blednúcu škvrnu. Vzápätí udrel druhý blesk.
