Jazyky

 Auto, ve kterém seděli, se pozvolna plnilo atmosférou zklamání. Byl to stejný pocit, jako když hledáte nějaký nějaký důležitý předmět, o němž máte pocit, že jste jej ztratili a s každým dalším prohledávaným místem se jen ujišťujete v tom, že víte, kde to je. Je to v prdeli.

Jiná

Poněvadž konverzace díky jídlu poněkud ustala, měl jsem chvíli, abych se porozhlédl po podniku, ve kterém jsme seděli. Byla to vcelku slušná vinárna, nicméně jsem si připomněl, že to vůbec není podnik pro mě. Dát si ve vinárně pivo bylo za prvé společenské faux pas, za druhé obvykle pivo stálo za hovno, protože všichni pili víno. Someliér křepčil s lahvemi po place, oháněl se vývrtkou jak naftaři v Texasu a pěl naučené ódy na každou z láhví.

"... zakončené lipovými tóny!" Čmuch, čmuch, srk. "Víno je v pořádku."

Na začátku večera měl v hlase patrné jakési moravské přízvuke, nicméně můj prvotní tip na město původu se s počtem ochutnaných lahví přesouval stále severozápadněji směrem k Hradci.

Nanynky na židlích ochotně napodobovaly. Čmuch, čmuch, srk. "Mmm, můžete rozlít, hihihi."

Začínal jsem mít pocit, že jsem tu holku někde viděl. Nemohl jsem si vzpomenout kde, než jsem opustil povědomou tvář, přelétl všechny ostatní u stolu, které vypadaly jako z jednoho vrhu a dorazil k dalšímu stolu. I tady jsem viděl povědomou tvář. Dlouhé, opečovávané vlasy a namalované obočí takovým způsobem, že původní barvu vlasů jste mohli odhadnout pouze pokud jste se slečně podívali do kalhotek. Dlouhé řasy, bezchybný make-up. Některá tváře okrášlené velkými brýlemi s úzkými drátěnými obroučkami. Bylo jich tu několik, pokud byste se chtěli podívat, co je právě teď v módě, byli jste na správném místě. Ne pro inspiraci, nýbrž pro synchronizaci, neboť jsem přejížděl od stolu ke stolu a až na výjimky všude objevoval podobné obličeje. Pěkné tvářičky hrající tvrdou profesionální hru přes den, je jedno jestli na recepci, v redakci, v účtárně nebo jako pozici junior manažerky retailu. Bezchybné obočí, dokonalé vlasy, pěstěné nehty. Přes týden fitko, za odměnu vinárna s holkama. V posteli od přečtení 50 odstínů šedi svázat a tvrdě ošukat. Můžu si to dovolit tvrdit, už jsem měl tři. A všechny byly vegetariánky, s pečlivě vyváženou dietou. Už jsem měl po krk tofu, sóji i hledání klíčků k poutům. Prostě bych rád někoho normálního.

Stočil jsem hlavu dopředu a prohlédl si svůj doprovod. Zdála se mi roztomilá. Zatímco nanynky kolem zobaly svoje saláty s červenou řepou, ona se ládovala cheeseburgerem. Dali jsme si ho oba. Už samotná objednávka překvapila číšníka, protože ona vypadala na první dojem úplně stejně, jako běžná zákaznice tohoto podniku. Dokonalé vlasy, skvělá pleť. Očekával Chardonnay a Caprese. Poručila si kolu a burgr. Patrně více překvapila objednávka kuchaře, protože burgr se skoro nedal jíst. Nicméně můj protějšek se šťastně ládoval mletým masem, až mu šťáva tekla po prstech.

"Je vidět, že ti chutná," podotkl jsem.

"Já vím, jsem čuně!" řekla šťastně.

"A prozíravý že nemáš dlouhý nehty, jako většina osazenstva tady," pohodil jsem hlavou do okolí. Její nehty byly sice také dokonalé, ale krátké a s přírodní barvou.

"Já nemůžu," řekla, zatímco slízla šťávu, co jí tekla po zápěstí. "Jinak škrábu." Zatvářila se provinile jako kočka, co je plísněná za ulovenou myš.

"Aha," moje představa romantických nocí se začala pomalu rozplývat.

Dohltla zbytek housky, spláchla to kolou.

"Nesnědla jsem zeleninu," oznámila mi a poukázala na zbylou zeleninovou oblohu na svém talíři.

Pozvedl jsem tázavě obočí.

"Možná bys mi za to měl později naplácat," šeptla mi, zatímco číšník odnášel její talíř i s mými ideály.

Koronavirové deníky 20. - Ať trpí všichni!

V zemi mezi devíti horami, zavlažována sedmi řekami ležela krásná země. Zemi obýval národ schopných lidí, kterým se i přes všechny nepřízně vcelku dařilo. Do země však z ciziny přitáhla šedá mračna choroby. I hrozilo, že starší občané schopného národa budou v ohrožení, stejně tak i jako mladší, kteří měli během dlouhé a vleklé choroby zestárnout.
Učenci národa dlouho bádali, až vybádali, že lidé se nesmí potkávat a stýkat. Šli za vládnoucí radou, aby rada učinila opatření, aby národ před chorobou zachránili.

"Na vědomí se dává, že malé obchody budou zavřené, aby se lidi nemohli potkávat. Ty velké obchody s potravinami však necháme otevřené, protože lidi musí jíst. Ale dovnitř může jen omezený počet, aby se jich uvnitř nepotkalo příliš."

Opatření nepřišlo mnoho lidem rozumné - však do malého obchodu se přeci nevejde ani ten omezený počet lidí, rozhodně se tam za den nepotká tolik lidí, co ve velkém obchodě. Malí obchodníci si stěžovali ministru obchodu. Tomu nezbylo nic jiného, než předat poselství panovníkovi.

"Pane, přišli za mnou malí obchodníci, že trpí."
"To mi neříkáte nic nového. Všichni trpí, máme tu tu chorobu. Já za to nemožem."
"Ale oni trpí, protože opatření nejsou spravedlivá. Oni prodávat nemohou, ale velcí obchodníci mohou. V opatřeních rady není logika."
"No to je pravda, že trpí. Tak viete čo? Ať trpí všichni, to bude spravedlivé," rozhodl panovník. "Zakazujem velkým obchodníkom prodávat zboží malých obchodníkov."
"Ale pane," ozval se jeden z rady, "to znamená, že si lidé nebudou moci koupit dopisní obálky, aby napsali příbuzným."
"To znamená, že si nikde nemohou koupit nové hrnce na vaření."
"A podpalovač do krbů? Vždyť je zima."
"Nikde nekoupí ani žádné oblečení? Co malé děti, které rostou jako z vody?"
"To všichni vydrží. Vždyť to sami chceli, aby netrpěli sami. Tak budou trpět i lidé, kteří o to ani nežádali. Neumím si představit větší spravedlivosť. A keby niekto niečo potreboval, može si to objednat cez internet."
"Ale pane, to znamená, že se všichni potkají na poště, a že pošťáci budou muset navštívit více lidí."
Panovník jen pochmurně zakýval.
"Pane," zažadonila jedna žena z rady, "to si nebudou lidé moci koupit ani květiny?"
Žádný z panovník nemá srdce jenom z kamene. I zde se ustrnulo, a kdesi kolem aorty maličko změklo.
"Dobre, květinky zostavají otvorené."

Úřad smrti

"Promiňte, že jsem tu až dneska, já jsem mrtvý už od úterý, ale nikdo mi neřekl, že se mám na nějaký úřad hlásit," povídá klidně starší elegantní pán u přepážky.

"Tím se netrapte, pane Černý, to se občas stane," vysvětluje mu s úsměvem sympatická smrtka. "Daleko horší je to pro toho, komu jsme to řekli místo vás."

Na úřadu smrti bylo jako vždy paradoxně živo. Nové vyděšené tváře mísící se s otrávenými, které čekají před okénky s formuláři, žádostmi o odklad, reinkarnaci. Nacpaná čekárna, kde na sebe lidé čekají.

Jen díky obrovskému mramorovému prostoru se všechny ty zvuky přístrojů, přešlapování anebo tichého hovoru mění tisícinásobnými ozvěny na šum, připomínající vzdálený oceán.

"Vy jste ten nový uchazeč o práci?" přistoupil ke mě smrťák ve středních letech. Tipoval bych mu něco mezi 50 až 200 lety. Je to těžko rozlišit přesně.

"Ano, to jsem já," odpovídám a zvedám se z lavičky. Smrťák mi ukáže dveře, které vedou někam skrz dřevěnou stěnu za přepážky. Následuji ho až do jeho kanceláře někde v patře, kde mi zase beze slova ukáže černé kožené křeslo a zavře dveře. Teprve tehdy utichne šum úřadu a rozhostí se sametové ticho.

"Víte, co ta práce obnáší?" zeptal se mě hned ze začátku.

"Pochopitelně, pasivně jsem si procesem prošel jako všichni, co jsou tady."

"Nemáte zrovna moc zkušeností," podíval se na mě poněkud úkosem.

"Nebyl zrovna čas, když jsem hned po škole odešel."

"Ano, to je pochopitelné. Není vlastně nutné, aby tu ani jeden z nás ztrácel čas. Doba nás nutí navyšovat stavy, máte o práci zájem?"

"To mám," přitakal jsem.

"Де я? Що відбувається?" zvolal náhle.

Znělo mi to poněkud rusky, takže jsem se rozhodl odpovědět: "Vse v poryadke. Poydemte so mnoy." Tuhle větu jsem se naučil v několika jazycích s tím, že by se mi k pohovoru mohla hodit.

Úředník se usmál.

"Nejspíš by jste s tím také vystačil, ale dostanete intenzivní jazykové kurzy, pro případ, že byste musel jet už brzy na služební cestu. Přeci jen to je ten důvod, proč navyšujeme stavy."

Pohádka o želvičce školou povinné

Byla jednou malá želvička. Želvička musela do školy, ale občas se tam děsně nudila. To pak chtěla strašně moc ze školy pryč. Jednou o přestávce už to nevydržela a nahlas řekla: "Já chci domů, pusťte mě domů."

Přihopsal králíček, želvičky spolužák a povídá: "Ale želvičko, vždyť ty si nosíš domeček na zádech."

Želvička se na králíčka smutně podívá, a s povzdechem řekne: "Králíčku, ty jsi ale hrozný debil!"

Laudrey po čtvrté a Laudrey ve čtečkách

Po osmi měsících (téměř přesně) se na virtuálních stránkách opětně objevila další povídka s Ludgem Laudreym. V ní se Ludge znovu střetne s Marcelem Asadem, kapitánem pirátské lodi z povídky Závod veteránů, kterou by asi bylo dobré znát před přečtením této povídky, a s postavou nájemného lovce Mika Baina, který svou práci lovce lidí bere zodpovědně, tedy k smrti vážně. Povídku si můžete stáhnout třeba ve formátu .pdf, nebo si vybrat na stránkách zelv.own.cz pohodlnější formátování.

Úplnou novinkou je formátování pro elektronické čtečky, pro které jsou převedeny i všechny předchozí povídky. Jedna se mi teď dostala do rukou a zjistil jsem, že původní formátování pédéefek není tak úplně vhodné pro tu malinkou obrazovku, takže kdo se chce začíst pohodlně do mých sci-fi povídek na čtečce, neváhá a stahuje na želvounovi.

Pokud si některou z povídek stáhnete a přečtete, určitě dejte vědět, jak se vám líbila. Každý ohlas potěší.

Ukázka:

Dveře se otevřely. Dovnitř vstoupili dva muži v přilbách zdejší bezpečnostní agentury. Místo standardních stejnokrojů však měli jiné černé obleky. Ke všemu měli jiné zbraně, jejichž hlavně se namířili na Bruskiho.
"Na zem!" zvolal na Bruskiho muž od dveří. V ten samý okamžik vyřídil bližšího člena ochranky ranou do krku ze své zbraně. Druhý zareagoval pohotově, ale sérii rychlých výstřelů jeho helma neodolala a brzy se také složil na zem. Muž sundal přilbu své první oběti. Půlka tváře byla spálená od výstřelu, ale i přesto byly asijské rysy dobře poznat.
"Potřebuji od vás ten podpis," připomněl Bruskimu muž.
"Kdo vlastně jste?" zeptal se ho Bruski.
"To nepotřebujete vědět."

Vařečková kalamita

Většině lidí bude tato epizoda připadat vcelku fádní, nicméně já sám mám rád v životě jistou stabilitu, a co se týče některých věcí i jistou neměnnost.

Celá tahle hrůza začala tím, že jsem vařil polévku. Polévka byla dovařena, a tentokrát se nadmíru podařila, však se v ní také vykoupala půlka kuřete, ovšem s nabytím tohoto výborného pokrmu přišel můj malý kosmos o vařečku. To, že vlastně chybí jsem zjistil samosebou až druhý den při vaření neméně dobrého rizota ze stejného odvážného kuřete, a akutní vakanci tohoto nástroje vyřešilo zapůjčení Martininy vařečky. Avšak teprve tehdy došly mi veškeré výhody, které můj exemplář měl - skvělým plochým tvarem počínaje, přesnou váhou a velkou míchací plochou konče. Ze zapůjčené vařečky mě bolelo předloktí a prostě to vůbec nebylo ono, i když i přes nesnáze se mi nakonec podařilo vytvořit chutný a výživný pokrm.

Doufal jsem, že ji někdo sbalil při vlastním mytí nádobí, jako se to stalo nedávno nešťastnému prkénku na krájení, které už s námi ovšem opět šťastně visí, nicméně po den vyptávání největších kuchařů patra nepřinesl žádné ovoce, a brilantní dřevo zdálo se býti ztraceno.

Jedna věc mi byla ihned jasná, a to ovšem, že bez vlastní vařečky to nejde. Nasedl jsem na svůj bicykl a odfrčel na něm do Tesca, se záměrem nahradit chybějící kus novým. Samozřejmě, že prabídně zásobených pět metrů kuchařských dřevěných nástrojů neobsahovalo jediný výrobek, které by mé staré vařečce sahal aspoň po rukojeť. Z několika nabízených alternativ vybral jsem si tedy hned dvě, které mohly pokrýt potenciál staré vařečky, a zároveň jsem si takto chtěl vynahradit ztrátu citového pouta, které si k většině svých věcí vytvářím.

Pointa celého příběhu je teď už zajisté většině čtenářů levných detektivních příběhů zřejmá. Po návratu z nákupu na mě vařečka čekala v kuchyňce, kam ji neznámá osoba zase vrátila, když ji objevila ve svém inventáři.

Většině z vás se to může jevit jako šťastný konec, ale já vidím jen dvě vařečky, pro které teď nemám využití, a moje povaha nemá ráda ve svém okolí zbytečnosti.

Proto prosím, pokud snad někdo z vás by užil některého z těch nebohých kuchyňských potřeb, určitě se mi ozvěte!

Požár

Plameny šlehaly z oken domu. Oheň už začal pomalu polykat i střechu.

Stála, dívala se do plamenů, trochu se kolébala v bocích. Teplo sálalo tak, že jsem musel stát notný kus od domu, abych ten žár vůbec vydržel, ona byla o hodně blíž, jako by to ani nevnímala.

Bylo slyšet syčení páry, praskání kamenů, borcení ohořelého dřeva a hučení plamenů. I přesto bylo jasně slyšet, že jak tančí, chřestí do rytmu krabičkou zápalek.

Třetí Laudrey!

Vážení čtenáři,

mnozí z vás ještě nečetli ani první a druhou povídku, a už je tu povídka třetí, s názvem Závod veteránů. Sice co se týče nápadů, je to povídka čtvrtá, ale co je v hlavě a ne na klávesnici, to se nepočítá.

Pro ty z vás, kteří mají málo času, mám dobrou zprávu! Povídka má slabých pět stránek textu, takže ji můžete mít za pár chvilek přečtenou.

Laudrey se opětně potká s pilotem Orrem, který se tak sice nejmenuje, ale přezdívá se mu tak podle jeho schopnosti extrémně tvrdých přistání. Pravdou je ovšem fakt, že dokud se Orr nemusí přibližovat povrchu planety, je to excelentní pilot. Na pomoc jim přispěchá taky mechanička Valmezová z první povídky, protože co si budeme povídat, ženská ruka je potřeba.

Tady si ji můžete stáhnout ve formátu pdf, a nebo si na želvounovi přečíst o Laudreym něco víc a stáhnout si i ty ostatní povídky.

Určitě budu rád, když mi sem napíšete, jestli jste povídku četli a co na ni říkáte.

O veverce a liščátkách

Byl nebyl jeden velký hluboký les. Byl to les se vším všudy, rozsáhlým borůvčím obsypaným plody, zurčícími potůčky a slunečnými mýtinkami.
Uprostřed jedné takové mýtinky stála mohutná borovice. V její koruně měla doupě malá zrzavá veverka, v kořenech stromu měla doupě máma liška a jejích pět malých liščátek. Liščátka už byla odrostlá, takže zatímco maminka sháněla zajíce na oběd, mláďátka si hrála v okolí nory, honíce a chňapajíce po všem, co se honit a chňapnout dalo. Většinou to byli motýli, myšky, ptáčci, nebo sourozenci.
Veverka se svými sousedy problém neměla. Jak byla maličká, byla rychlá, takže liščátkům vždy utekla a mámě lišce nestála kvůli tomu všemu běhání za námahu za tak malou porci.
Nicméně vždycky když šla s nějakým oříškem k noře, musela si dát velký pozor, aby jí liščátka náhodou nedohnala. Vždycky se s nimi chvíli honila okolo borovice a pak rychle vyšplhala do větví odkud se jim posmívala.
"Chichichi, naučte se šplhat a běhat, mrňata!"
"Kdo je u tebe mrně!" zlobila se liščátka, "počkej až slezeš dolů, ty mrcho zrzavá!"
"Chichi, vždyť jste taky zrzaví, vy hlupoňové."
Liščátka se snažila škrábat se po kůře stromu, ale jediný výsledek byl ten, že spadla na hlavu některému ze sourozenců, takže na veverku brzy zapomněla a prala se mezi sebou.

Byl už konec léta, když si takhle liščátka hrála s kusem dřeva, když v tom náhle na mýtinu přišel velký zlý vlk. Liščátka se ho nejdřív lekla, ale připadal jim trochu jako jejich maminka a tak nejodvážnější z liščátek přišlo blíže a řeklo:
"Ahoj, budeš s námi hrát na honěnou?"
"Budu. Ale žravou, rrr," zavrčel zlý vlk.
"Aha. A jak se to hraje?" zeptalo se liščátko naivně.
"Hraje se to tak, že koho chytím, toho sežeru, haúúúú!" zavyl vlk a rozehnal se za liščátky. Liščátka začala obíhat starou borovici a po jednom zaletěla do dutiny uvnitř borovice. Vlk zůstal venku, občas tlapou zajel dovnitř, ale k žádnému liščátku se dostat nemohl.
"Rrrr, však vy jednou musíte vylézt," zavrčel a lehl si před vchod do dutiny. Liščátka se uvnitř třásla strachy.
"Čau liščátka," ozvalo se jim náhle nad hlavou. Byla to veverka, která na ně koukala odněkud ze stropu dutiny. "Jak je? Co se tady mačkáte?"
"Venku je zlý vlk a chce nás sníst!" vypísklo jedno z liščátek.
"Ahá," řekla veverka a zapřemýšlela se. Ačkoliv jí liščátka občas lezla na nervy, měla je docela ráda a máma liška ji nikdy ani nehonila. "Možná mám nápad, tak tu vydržte a nebojte se," přikázala jim a zmizela pryč.
Vyběhla do koruny stromu, kde si umazala smůlou špičku ocásku a bříško, odběhla od stromu tak, aby si jí čekající vlk ani nevšiml a běžela k odkvetlým pampeliškám na kraji mýtinky a nalepila si chmýří na místa, kde měla smůlu. Pak běžela k louči a blátem si zamazala načerno tlapky, takže vypadala trochu jako malé liščátko. Párkrát se nadechla a přikradla se zpátky k borovici, kde ležel zlý vlk.
"Hej, hafane!" zakřičela na něj. Zlý vlk se na ni otočil a vyjeveně koukal, jak se jedno z liščátek mohlo dostat z dutiny stromu.
"Pojď se honit!" vyzvala ho.
Vlk zavrčel a vyrazil za ní. Liščátka vykoukla z nory a dívala se, jak oba vyráží pryč z mýtinky.
Veverka běžela, a protože byla o moc obratnější než vlk, ve chvíli, když už po ní chňapal tlamou, vždycky zahnula za strom a tím získala další náskok. Brzy už byli tak daleko od její borovice, že se rozhodla vyšplhat na strom.
"Vrrr. Já nevěděl, že vy zrzavý potvory umíte i šplhat."
"To asi proto, že nejsem liška, ale veverka!" prohlásila hrdě a začala se vlkovi vysmívat.
Vlk se vztekle zkusil skočit po větvi, na které seděla, ale špatně dopadl na záda a tak radši doprovázen veverčiným výsměšným chichotem se staženým ocasem vyklidil z místa porážky. Veverka ho dlouho sledovala, a když jí konečně zmizel z očí, vydala se po větvích na cestu domů.

Od té doby jí liščátka už nikdy nehonila. A i přesto, že možná časem byla rychlejší než ona. Veverka se zase nebála, že by jí někdo zkoušel přepadnout v jejím pelíšku, když venku hlídala máma liška a její mláďátka. A o zlém vlkovi v téhle části lesa už nikdo nikdy neslyšel.

Druhý Laudrey!

Haló, čtenáři, češtináři, puntičkáři!

Jelikož se mi povedlo napsat další povídku, a nevěřím ani sobě, ani wordowským opravám, budu moc rád, když mi pomůžete tam najít chyby jak pravopisné, tak faktické, anebo mi napíšete, jestli se vám to líbilo, nebo jestli projevím velkou službu češtině tím, že už nikdy nevezmu pero a klávesnici do ruky.
Jako upozornění musím napsat, že je to sci-fi a napsal jsem to já...

Stáhnout si můžete buď .PDF nebo .RTF, anebo si ještě ke všemu o tom všem mém počínání něco přečíst, případně si stáhnout i mou první povídku s Laudreym.

Případné připomínky mi můžete nechat tady v komentáři. Všem předem moc děkuji za názor!

Laudrey

Ačkoliv bych se měl věnovat úplně jiným věcem, nedalo mi to a trochu jsem zkusil provětrat fantazii. Na ohromnou spoustu rad, konstruktivních kritik a taky pár přání jsem se sebral a dopsal jsem svoji zatím nejdelší prózu, s hlavním hrdinou Ludgem Laudrym v hlavní roli.

Povídku ke stáhnutí, přečtení a víc informací o Ludgovi najdete na želvounovi.

Postapo: První úlovek

Včera jsme byli na Kittchenově koncertu. Bylo to tuze dobré, je vidět, že vařit umí. Hlavně novinky potěšily. V jedné písničce byly vlaky, a já mám pro vlaky prostě slabost. Ke všemu jsme se s Kuchařem ještě vyfotili, takže večer to byl z této stránky více než úspěšný.
Já přišel domů a ještě v noci sepsal další kratičkou postapo povídku. Tak snad se vám bude líbit.

Dodnes nechápu, proč všichni ti lidi museli umřít. Nikdo nám nic neřekl. Nikdo se k nám ani nedostal. Zprávy se zkomolily a ještě dřív, než je kdokoliv ve městě vyslechnul oficiálně. Lidé, co umřeli ten den, kdy spadly rakety, nebyli poslední.

Hodně lidí umřelo kvůli Nemoci. Já jí měl taky. Tři dny jsem o sobě nevěděl a ještě dobrý týden jsem byl slabý jako moucha. Jiní zase jako mouchy padali. Ten rok bylo much hodně.

Pak už se lidi začali zabíjet navzájem. Kvůli různým věcem. Vodě. Baterkám. Teplu. Jídlu. Strachu.

Vzpomínám na svýho prvního.

Můj děda byl myslivec, a jeho táta i jeho děda byli taky myslivci. Lov máme v genech. A protože zrovna kvůli mý škole spadly na Hradec ty rakety, dohodlo se, že zachovám tradici. Většina myslivců v okrese byli už starý dědkové a bez techniky pro ně nebylo snadný v tom povolání pokračovat.

"Podívej se," řekl mi tenkrát děda, "když trefíš prase, bude maso. Když žádný prase netrefíš, tak nebude kukuřice."

Do lesa jsem jezdil na kole a s kárkou a s puškou a čekal na černou zvěř. Často jsem byl v lese i dva dny. Nebyla to čistá práce. Je to bláto, zima. Krev. Když jsem trefil, vyvrhnul jsem prase a na kárce dovezl domů nebo kam bylo potřeba. Za měsíc mi to s nožem už opravdu šlo. Díky kulovnici mě taky nikdo po cestě domů neobtěžoval.

Jednou jsem trefil divočáka a táhnul jsem ho na laně blíž ke kraji pole, kde by se mi líp dělalo. Moji samotu a námahu náhle přerušil výstřel a kousek přede mnou vystříkla ze země bahnivá fontánka. V ten okamžik jsem byl na zemi a odkutálel se do nejbližší díry na poli. Byla plná špinavé vody.  Přemýšlel jsem, odkud šel výstřel. Doufal jsem, že to vím. Sundal jsem si bundu, aby se mi líp běželo a nabil pušku. Naštěstí to nebylo daleko k takovému malému remízku. Vstal jsem a rychle běžel přímo mezi stromy. Další výstřel na sebe nenechal dlouho čekat, ale i tentokrát jsem měl štěstí. Stihnul jsem se schovat za stromem.

Skrz puškohled jsem pozoroval pole. Stál tam chlap v obnošených maskáčích a špinavý bundě, v ruce držel pušku a mířil na druhou stranu lesíku než jsem byl já.  Dlouho jsem přemýšlel, co mám vlastně dělat. Tak dlouho, že mě v remízku objevil a další výstřel se zavrtal do dřeva těsně vedle mé nohy. Sundal jsem ho. Na komoru.

Přišel jsem si ho prohlídnout zblízka. Ve tváři byl vidět hlad, v očích chvíli strach. Pak už tam nebylo nic. Sebral jsem mu pušku, náboje. Boty měl děravý. Naložil jsem prase. Tohle jsem vezl do Doks.

Vyprávěl jsem, co se mi stalo, tamnímu kuchaři. Řekl mi jen: "Příště vem i chlapa. Masa je málo."

Věděl o čem mluví, ten kuchař.

O Pišťuchách

Pišťucha je takové malé, nebezpečně roztomilé zvířátko. Víc vám o nich poví David Attenborough, bohužel video je v angličtine. Přikládám zde svoji pohádku o nich. Opětně jsem jí psal na mobilu smskou, někdy okolo jedné hodiny ranní. Zanechám proto stejnou úpravu jako u mamutů.

Původní verze se odehrávala v Alpách. Bohužel tam ale pišťuchy nežijí, proto jsem povídku místně upravil. A pokud by to někoho zajímalo, je to 13 smsek :)

Byla nebyla jedna slunna himalajska plan, na ktere se nepasl ani jeden jak, protoze tam bylo vic kamenni nez traty. Na te plani zilo hejno pistuch. Techto malych roztomilych zviratek tam bylo akorat, aby se pohodlne usadila po cele strani a navzajem si nekonkurovala ve sklizni kvetin, ale pritom aby si navzajem hlidala sva zadicka pred velkym zly jestrabem. Ten vsak lovil na velkem uzemi, takze pistuchy mely vetsinu dne klid a piskaly si spis pro radost nez pro vystrahu.

Vsechny pistuchy peclive vybiraly kvitka, ktera pak sklizela, ale byl jeden z nich na to moc nedbal. To byl pistucha Pista. Zatimco ostatni pistuchy uz meli dobre zasobeny senik, Pista ho mel sotva polovicni. Byla totiz sezona pampelisek a Pista je mel tuze rad. A tak misto aby nosil kytky do sveho seniku, ve skrytu kamenu pampelisky nadsene bastil. Takze misto seniku mu rostlo maximalne brisko.

Ostatni pistuchy o tom vedely a snazily se Pistu privest k rozumu. Jenze Pista bastil dal a kulatil se a kulatil.

Jednoho dne vsak priletel jestrab. Pistuchy si ho vcas vsimly a vypiskly varovny signal. Vsechny zmizely mezi kameny. Vsechny az na Pistu.

Ten se svym kulatym briskem sice pelasil, co mohl, ale byl hrozne pomaly. Temny stin dravce uz se nad nim zvetsoval a tmavnul. Pista byl vydeseny k smrti. Utikal, skakal, v tom ale zakopnul. To je muj konec! pomyslel si.

Nastesti behem toho zakopnuti byl jestrab jeste daleko. Pista dopadnul na kamen, a jak byl tlustoucky a kulatoucky, odrazil se jako gumovy micek a poskakoval mezi skalami, ze ho jestrab netrefil a znechucene odletel. Kdyz Pista doskakal, krome zamotane hlavy mu nic nebylo. Po tomto dramatickem zazitku se rozhodl, ze shodi a zacal trenovat beh. Pampelisky jedl stridme a vzdycky az po hlavnim jidle, na himalajskem vzduchu mu dobre travilo a zil dlouho a stastne az do smrti. A zadny jestrab ho nechytil.

O Mamutí slečně

Nevím, jestli se vám bude vůbec tahle pohádka líbit. Zajímavé je na ní hlavně to, že jsem ji napsal celou do 9 SMSek své přítelkyni, když jsem nemohl usnout ve 4 ráno, během zkouškového období. Zachovám proto bez-diakritickou úpravu. Trochu mě pak bolel palec, ale konečně jsem usnul.

Zila byla jedna mamuti slecna. Cely den se pasla v tundre, vybirala si ty nejstavnatejsi listecky, skotacila na roztatem permafrostu, strikala okolo sebe blato a stastne se honila za barevnymi motyli, ktere se snazila vysak chobutkem. To leto bylo enorme teple, coz bylo zpusobeno periodicky se opakujicimi obdobimi globalni zimy a globalniho oteplovani. To leto bylo dokonce tak teple, ze do tundry zavital  africky sloni kluk. Hrozne se mu libil pekny zadecek mamuti slecny, a tak se s ni rychle skamaradil. Skotacili a pasli se a hrali si spolecne a pritom se posouvali cim dal vice na jih. Jenze mamuti slecne bylo ohromne teplo a nechtelo se ji jit dal. Sloni kluk jen rekl: "A proc neshodis vsechnu tu srst?" Mamuti slecne to prislo jako ohromny napad, takze vylovili z blizke tune raky a mamuti slecnu ostrihali. Mamuti slecna se sice chvili naha stydela, ale brzy se otrkala. Sloni kluk byl ovsem potesen tou pastvou pro oci. Jenze mezitim se vratila zima a sloni kluk musel zpatky do Afriky. Mamuti slecne se ale do Afriky vubec nechtelo. Ale chtela se jeste projit po ceste domu a tak to vzala vpravo. Po leve strane se rychle vztycili vysoke stity Himalaji a tak to slecna nemohla vzit zkratkou. Bylo ji stale tepleji, jak ji dorustala srst, ale mela stesti - dosla k velke rece. To ji schladilo, a tak se rozhodla, ze uz tu zustane. A tak vzniknul slon indicky.

Postapo - Kittchen

Poslední dobou (pár měsíců) poslouchám Kittchena. Solo hudební projekt jednoho neznámého kuchaře, který používá k tvoření hudby nástroje v duchu "co dům dá". Není to pro každého, ale nějakým způsobem se mi to strašlivě líbí. Dokonce se mi to líbí tak, že jsem začal číst i Kittchenův blog. Na stránkách si navíc můžete stáhnout jeho desku zdarma.

V každém případě, včerejší povídka Lípa, spolu s hudbou, a tím vším okolo roku 2012, stresem ze zkoušky a tím, že jsem potřeboval zaměstnat mozek něčím trochu oddychovým, mi vnuklo ve vlaku nápad na jednu krátkou (post)apokalyptickou povídku. Je inspirovaná Kittchenem, Cestou, kterou mi Kittchen vždycky evokuje a pár skutečnými místy. Pro ty z vás, co by si ji rádi přečetli, ji sem vkládám. Doufám, že mě za to Kittchen neuvaří.

 POSTAPO

KDYŽ SPADLA NA HRADEC PRVNÍ RAKETA, MĚL JSEM ZROVNA ŠTĚSTÍ. SPADLA ELEKTŘINA A LOKOMOTIVA UŽ TEDY NEDOJELA. BYLO TAKOVÉ ZVLÁŠTNÍ TICHO, VYDAL JSEM SE RADŠI PODCHODEM ZPÁTKY DO HALY NÁDRAŽÍ, A KDYŽ JSEM BYL BEZPEČNĚ DOLE, OZVALA SE ZROVNA PRVNÍ DETONACE A PO NÍ PŘIŠLA I NÁRAZOVÁ VLNA. ŠTĚSTÍ JSEM MĚL HNED DVAKRÁT, PROTOŽE TĚŽKÝ KRYT ZÁŘIVKY SPADL SOTVA METR ODE MĚ A ROZTŘÍŠTIL SE NA VELKÉ OSTRÉ STŘEPY, KTERÉ MI NIC NEUDĚLALY. ALE PŘED TROSKAMI NÁSTUPIŠTĚ A VAGÓNŮ, KTERÉ LETĚLY DOLŮ ZE SCHODŮ, JSEM BYL V BEZPEČÍ.
LIDI HNED ZAČALI ODHRABÁVAT SUTINY, ABY SE DOSTALI VEN. SVĚTLO BYLO JEŠTĚ VIDĚT. PO DRUHÉM VÝBUCHU JE SUTINY POHLTILY. ČEKALI JSME V PRACHU A TMĚ, JEN V DÁLCE PROSVÍTAL NĚJAKÝ TENKÝ PAPRSEK ZVENČÍ. TŘETÍ RAKETA ALE NESPADLA.
MŮJ TELEFON NEFUNGOVAL, ZKUSIL JSEM NOTEBOOK SE STEJNÝM VÝSLEDKEM. NOTEBOOK JSEM NECHAL LEŽET, STEJNĚ MI BYL K NIČEMU, UŽ JSEM MĚL PŘEDSTAVU, CO SE DĚJE. MĚL JSEM HEZKÝ TELEFON. CHTĚL JSEM SI HO NECHAT.
PO DESETI MINUTÁCH ZAČALI DALŠÍ ODVÁŽLIVCI ODSUNOVAT TROSKY. POMOHL JSEM JIM. NA POHLED JAK TO VYPADÁ VENKU JSEM SE BĚHEM PRÁCE PŘIPRAVOVAL, ALE STEJNĚ MĚ TO PŘEKVAPILO.
OBZOR ZKÁZY.
VRÁTIL JSEM SE K BATOHU, DO KTERÝHO JSEM ZMUCHLAL SAKO A KALHOTY, A VYDAL SE NA CESTU K HALE NÁDRAŽÍ. VŠUDE LEŽELI LIDI, OBČAS NĚKDO POKULHÁVAL MEZI NIMA. HODNĚ JICH NAŘÍKALO. ŘÍKAL JSEM SI, JESTLI JIM NEMÁM POMOCT, ALE POTŘEBOVAL JSEM SE DOSTAT DOMŮ. ČEKALA MĚ DLOUHÁ CESTA. BOTY JSEM MĚL DOBRÝ, ALE BUNDA A SVETR ZA MOC NESTÁLY.
NAŠEL JSEM NĚJAKÝHO PÁNA, CO MĚL PĚKNÝ KABÁT. LEŽEL A NEHÝBAL SE. NEMĚL PULS ANI NEDÝCHAL, TAK JSEM SI TEN KABÁT VZAL. V KAPSE U KALHOT MĚL KLÍČE S PŘIDĚLANÝM ŠVÝCARSKÝM NOŽEM, VZAL JSEM SI HO TAKY. V KAPSE KABÁTU JSEM NAŠEL PENĚŽENKU S DOKLADY. VÝČITKY SVĚDOMÍ MĚ HRYZALY AŽ DO KRVE. VYLOVIL JSEM Z BATOHU PERO, PÁNOVI ROZEPNUL KOŠILI A NA HRUDNÍK JSEM MU NAPSAL JMÉNO, MĚSTO BYDLIŠTĚ A DNEŠNÍ DATUM.
PŘIBĚHL JINÝ PÁN. Z LEVÉHO UCHA KRVÁCEL A MĚL ODŘENÝ OBLIČEJ. PTAL SE MĚ, JESTLI JE TEN PÁN V POŘÁDKU. JEN JSEM ZAVRTĚL HLAVOU. PODÍVAL SE NA TEN POPSANÝ HRUDNÍK A POKÝVAL HLAVOU. SBALIL JSEM KABÁT DO BATOHU A VYDAL SE NA CESTU PO KOLEJÍCH DOMŮ.

KDYŽ JSEM ZA TŘI DNY DORAZIL DO LÍPY, NAŠEL JSEM SVOJI PŘÍTELKYNI KOUSEK OD JEJICH DOMU.
Z JEJÍCH KRÁSNÝCH PRSOU JSEM SI PŘEČETL JEJÍ JMÉNO A TO, ŽE JSEM PŘIŠEL O DEN POZDĚJI.
KDO MĚ PŘEDBĚHL?