Běželi uličkou, zatímco se zvedal mohutný vichr, jenž bral písek a špínu rozpáleného a horkem rozpukaného města, a metal jim ho do tváře.
"Měli bychom přidat," zvolala ona.
Chtěl něco říci, ale jakmile otevřel ústa, cítil jak mu jemný písek vrže mezi zuby. Nenáviděl ten zvuk trpící skloviny. Stejně tak téměř nic neviděl, jak měl oči plné prachu.
Proplétali se spletitými bočními uličkami, které přímo prahly po té obrovské dávce vody, která se na ně měla v dalších chvílích snést. Domovní dveře za nimi zaklaply přesně tak, aby se vyhnuli té největší průtrži.
Udělali si večeři, natáhli se na pohodlné matrace a ona mu usnula v náručí.
Každý, kdo si myslí, že si romantik musí vymýšlet, žije v hlubokém omylu.
Žádné komentáře:
Okomentovat