Neil Gaiman - Neverwhere (Nikdykde)

Máte rádi metro?

Já tedy rozhodně. Tato knížka je inspirována prostory a názvy londýnských stanic podzemky, ze kterých si různými slovními hříčkami nebo doslovnými překlady autor vybudoval říši Podlondýna. V Podlondýně totiž žijí tak trochu magické bytosti, kteří nejsou tak úplně nepodobní nadlondýňanům (také dost zvláštním lidem, kteří mají různé zvláštní koníčky, jako např. trmácet se naleštěnými prostorami a prohlížet si kusy plátna pomatlané barevnými oleji, celý den, a navíc tam mají v kavárně vždycky špatnou kávu a zbytečně drahé sendviče).

Hlavními protagonisty jsou Richard Mayhew - původně obyčejný nadlondýňan, který jednoho dne vykoná velmi dobrý skutek, který se mu neskutečně vymstí, lady Dvířka - dcera rodu Portiků, velmi významná aristokratka Podlondýna, a markýz de Carabas - člověk, který všechny zná, a kterému každý něco dluží, všeobecně považovaný za šejdíře a lháře, těžko říci na kolik oprávněně. O jejich ochranu se stará karamelová strážkyně Hunter, nejlepší lovec vůbec.

Protože je všeobecně známo, že hrdinové se nepoměřují podle vlastních kladů, ale podle záporností jejich nepřátel, tuto knihu dělají skvělou především dvojice elegantně slizkých zabijáků Croup a Vandemar - pan Croup má rád slova, pan Vandemar stále rád něco jí, oba se vyžívají v zabíjení, ubližování a mučení.

Knížka, která vznikla zároveň se scénářem pro stejnojmenný seriál, na který se asi taky někdy mrknu, je prvním samostatným románem Neila Gaimana. Vzhledem k tomu, že jeho kniha Američtí bohové patří k mým nejoblíbenějším, ani tentokrát jsem nebyl zklamaný, byť příběh mi přijde hodně podobný, možná ale spíš stavbou a stylem děje.

Krátká ukázka - reakce každého správného britského hrdiny* po překonání smrtelného nebezpečí

Nastalo ticho.
“Myslím… myslím, že si teď dám ten šálek čaje, jestli vám to nevadí,” požádal Richard.

* výjimkou je James Bond, který si dá Martini (anebo Heinekena?)