Tak se ukázalo, že po návratu ze Sázavy má můj mozek vcelku slušný apetit na písmenka, a když se má nejdražší zabývala svojí hygienou, nechtěje jen ležet a umírat touhou po její blízké přítomnosti, jal jsem se zaobírati se její knihovnou, kterážto mi už jen poskytnutím této činnosti ukrátila dlouhou chvíli.
Nebudu lhát - jméno Boris Vian na obálce mě zaujalo sice tím, že jsem je již znal, ale nijak zvlášť mě nepřitáhlo. Loni jsme na festivalu v Karlových Varech viděli se zmíněnou polovičkou film, natočený právě podle jedné z Vianových knížek, a musím říci, že jsem byl dost zmaten a částečně i odpuzen. Nicméně tohle je knížečka útlá, a tak jsem si řekl, že na zkoušku se těch pár stránek dá přetrpět, případně mohu knihu odložit zpět a věnovat se jiným titulům, případně flekům na stropě. Jen po pár hodinách přišlo hned dvojí překvapení. První, že jsem knihu odložil dočtenou, a druhé, že Vian není člověk, který popisuje příběh jen metaforickými přirovnáními, ale umí se držet věci, jít až na kůži, a nestydí se ušpinit hrdinovi ruce.
Příběh se odehrává v New Yorku, a hlavní postavou je vyhazovač, který nucen uchýlit se ke krajnostem, když se v jeho blízkosti objeví jeho černý bratr, který vyhrožuje, že vyzradí, že hlavní hrdina má v žilách čtvrtinu černé krve. Nezbývá, než se uchýlit k tomu, co člověk umí. A když se člověk už pár let živí tím, že masí bělochy a píchá jim ženy, čeká nás krvavá a brutální historie.
Vzhledem k tomu, že mám už do tří čtvrtin rozčtenou další knížku, kterou Boris Vian vydal pod pseudonymem Vernon Sullivan, můžu s klidným srdcem doporučit jako svižné a zajímavé béčkové počtení.
Žádné komentáře:
Okomentovat