Jsem důvěřivý člověk. Nevím, jestli za to můžou příběhy, kdy dáte dědovi buchtu a on vám zjeví, že je kouzelný dědeček a splní vám tři přání, nebo různé akce Musíme si pomáhat. Zkrátka když za mnou někdo přijde, že potřebuje drobné na vlak, protože nemá, tak je ode mě dostane.
Tenhle pán chtěl 8 korun na cestu do Poděbrad. Dal jsem mu je.
Na chvíli se ztratil. Já si přesedl na protější lavičku, abych viděl na tabuli, kdy mi jede přípoj a pán na cestě do Poděbrad se objevil asi za 10 minut. Zastavil se kousek ode mě a ve vzduchu bylo cítit napětí, že se rozhoupává k tomu, aby mě oslovil. Čekal jsem, že když jsem mu pomohl k jeho lístku do Poděbrad, že mi sdělí svůj příběh, proč cestuje kam cestuje, odkud přijel a vůbec. O tenhle příběh jsem zájem neměl a proto jsem ho vytrvale ignoroval. Po dvou minutách se rozhoupal a oslovil mě.
"Mohl bych vás o něco požádat?"
Zvedl jsem obočí. Nečekal jsem to, ale tušil jsem která bije. "Povídejte," řekl jsem.
"Neměl byste 8 korun?"
"Člověče, já jsem před 10 minutama seděl na támhletý lavičce," ukázal jsem, "a už jste mě o 8 korun stáhnul."
Odmávnul mě a odešel. Ale ten způsob jakým mě odmávnul - ve stylu omluvte, profesionální chyba, ve svém podstatě takové velkorysé odmávnutí.
Snad jsem z té důvěřivosti na dlouhou dobu vyléčený.
Žádné komentáře:
Okomentovat