Nebylo málo lidí, kteří si vzpomněli na moje výroky "Nejen, že to bude otrava, navíc to bude v Praze." nebo "Vážně? Do Prahy? Do prdele." a vcelku se podivili, že moje nová korespondenční adresa končí Praha 5.
Nechci rozhodně tvrdit, že to je konečná, nebo že jsem si zvykl na to, že mě spousta lidí doma nazývá pražákem - proč mi to zní pořád jako urážka či negativní charakterový rys je trochu námět pro zamyšlení pro obyvatele hlavního města.
Ale vysoké panelové stěny Stodůlek mě objaly a zdá se, že je ve výsledku jedno, zda cement jednotlivých dílů nalili do forem někde na severu nebo ve středních Čechách. Což neznamená, že se pořád cítím trochu jako na výletě.
Během procházky, kdy jsem doprovázel kolegyni z práce a pak se vracel ze Smíchova přes Košíře do Stodůlek, notný kus přes okrajovou část lesů na Cibulce, kde jsem se (začátek ironie) vůbec nebál (konec ironie) - což je taky zvláštní, Máchovo jezero bych obešel hustším lesem bez baterky a bál se jen velkého množství písku v botech. A jak tak člověk stoupá na nějaké ty pahorky a vidí to rozsvícené velkoměsto z různých stran, zalézá do bočních uliček, z důvodu dětinského hledání pokladů - musí přiznat, že ta Praha není ošklivá. Nebo rozhodně tak ošklivá, jak jsem si ji dělal.
Furt musím trvat na tom, že jestli mě někdo bude oslovovat pražáku, tak ho minimálně zpražím nenávistným pohledem.
Žádné komentáře:
Okomentovat