Když mi do práce přišla mladá pohledná Ruska, s obrovskýma hnědýma očima a upřímným úsměvem, a potřebovala půjčit nějaký top, ochotně jsem jí půjčil tátovu starou rudou košili. Situace, kdy tahle kráska lamentovala svrchu v ruštině v té napjaté červené košilce, mi přišla stejně trochu komická, i když já si tu dobu nepamatuji ani trochu.
Potkali jsme se po dlouholetém plánování se Zubrem. Konečně nikde nelítá po Anglii, Mali, Rumunsku a podobných blbostech, a zašla se mnou na pivo. Sluší jí to.
Poprvé jsem se při jízdě na kole opravdu bál. Špatné brzdy a opravdu hodně strmé klesání po cestě z práce na nádraží nebyly zrovna příhodné. Místo původně plánovaného závodu s časem, abych stihl vlak, stal se rázem boj o setrvání v evoluci. Naštěstí mohu v boji stále pokračovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat