Mika Waltari - Turms, kuolematon (Tajemný Etrusk)

Avšak Tanakil pravila: “Je to nepříjemná záležitost a vaše pověst může jí utrpět, protože jste cizinci.

Mikón se rozčilil, jako muž vždycky, když se cítí vinen, a ujišťoval: “Jediný, kdo by se byl mohl urazit, byla z pěny zrozená, ale při jejím kouzelném pásu přísahám, že jsme ji uctívali všemi způsoby, jimž jsem se naučil na obětní lodi Afrodíty Akrájské, a v té době dívka nejen že měla ještě dar řeči, ale křičela tak hlasitě, až jsem se obával, že rušíme sousedy.”

Himerští jsou pověrčiví a jim dává dobrý příklad náš vladař Krinippos svými vzácnými talismany. I na mne a na můj dům by vrhl stín ten případ, neboť všichni vědí, že ztráta daru řeči je způsobena čarami, není-li v tom nějaká nevědomá urážka některého pedantického boha.”

Finský spisovatel Mika Waltari se do mého čtenářského deníku poprvé dostal díky Egypťanu Sinuhetovi. Četl jsem ho někdy na gymplu a pak dost otravoval spolužačky tím, že jsem na něj přivedl řeč v téměř jakékoliv historické příležitosti. Kniha také zdaleka převyšovala objem znalostí, který jsme podle osnov měli mít o starověkém Egyptě - nebo mi to tehdy alespoň tak přišlo.
Když jsme loni jeli na Sicílii (☺ uznávám, že ji taky tahám relativně do každého článku), dělal jsem si takovou osobní rešerši, co si s sebou vzít na čtení. Jednou byl Sicilián od Puza - nevím zda lituji, nebo ne, protože pokud bych ji tenkrát měl, asi se točíme kolem míst, kde se tahle knížka odehrává, a zdaleka bychom toho neprojeli tolik. Další knihou byl právě Tajemný Etrusk. Jenže román se odehrává v tak dávné minulosti, že už mnoho z toho vlastně nezůstalo dochováno a i názvy bych těžko dekódoval. Himera se dnes jmenuje Termini Imerese, Eryx je vcelku nepřekvapivě dnes zváno Erice. Navíc sicilské krajině se kniha věnuje jen málo, takže mi není příliš líto, že jsem tehdy relativně rozsáhlou knihu nechal na později.
Tajemný Etrusk je vyprávění životního příběhu člověka, který se jednoho dne vzbudí poblíž Efesu, aniž by si pamatoval kdo je a odkud přišel. V paměti mu zůstane pouze jeho jméno: Turms. Stejně tak se jmenuje i kniha v originále (resp. překlad by byl Turms, nesmrtelný). Nevím, koho napadlo udělat jiný název v češtině, ale ve třetině knihy tak hlavní hrdina zjistí překvapivou věc:

“Tvrdíš opravdu; že jsem rodilý Etrusk a ne Řek?” zeptal jsem se.

Kniha je rozdělena na oddíly, které tak nějak oddělují fáze Turmsova života. Jeho cestu z Efesu do delfské věštírny, kde potká Sparťana Dóreia. S tím pak na lodi se zúčastní námořní bitvy u Lade na lodi Dionýsia Fókajského. Cestou naberou na jednom z ostrovů lékaře Mikóna. Turms, Dóreius a Mikón pak tvoří jakousi hlavní trojici podstatné většiny knihy, a bohatýrská dobrodružství této trojice mi přišla velmi zábavná. Bitvy, vítězství, mořeplavba, pití vína, obětování Afrodíté (a způsob, jakým se obětuje Afrodíté, je snad jasný). Zkrátka skvělé. Takhle to trvá až do Himery, kde se Dóreius i Mikón ožení.

...(Mikón) pokračoval v myšlenkách: “Aura měla jistě přirozený sklon k věci ještě dříve, než jsem se s ní setkal. Chtěl jsem jen její dobro, když jsem ji učil různým možnostem požitku. Zde podlehla pouhému dotyku. Brzy by pouhý pohled na muže stačil. A pak by nepotřebovala ani muže, stačil by jakýkoli předmět muži podobný. Některé ženy jsou v tom neobyčejně nápadité. Tak mí vypravovali kdysi, že jakási rhodská žena se octla v extázi při pohledu na konvici. V manželství nedosáhla uspokojení, ale pohrdala svým mužem a prchala před ním, až ji napadlo položit konvici na lože mezi sebe a manžela. Potom žili šťastni do vysokého stáří a žena porodila celkem osmnáct dětí, z nichž čtrnáct se dožilo dospělosti. Na nich nebylo nic výjimečného, jen po rodičích zdědili spoustu krásných konvic.”

Trio našich přátel vyrazí i s  dvěma manželkami z Himery do Eryx.

Já, Turms, jenž jsem putoval z Himery do Eryku, jsem byl docela jiný muž než ten, který tančil v bouři po delfské cestě. V každém období svého života člověk pomalu dospěje, až se najednou zarazí a zjistí, že si stěží vzpomíná a poznává své dřívější já. Potom i život se svými cykly se znovu zrodí a počátek každé cyklu je jako náhlý skok přes propast, která se propadne za námi k nepřekročení, takže návrat není již možný.

Tam ovšem přichází naprostá pohroma, a to zamilování Turmse do Arsinoé, Afrodítiny kněžky. Charakter Arsinoé mi byl natolik protivný, že jsem každou chvíli čekal, kdy už konečně Turms prozře a zanechá ji stát na chodníku za sebou a odejde sám jako svobodný člověk. Jenže je to tak, že Arsinoé ho i přes svou marnivost doprovází i do vyhnanství sicilských lesů, i pak přes moře na sever do nového města, které se zve Řím.

Arsinoé přišla ke dveřím a zkoušela si kroužek do nosu a ptala se, jak se nám to líbí. Mikón si přikryl oči rukou, zalkal a pravil: “Myslel jsem, že má žena Aura je mrtva, ale je zřejmě zase docela živá!”

Dórieus se na něho obořil s opovržením: “Přestaň s těmi viděními, nezačínej jako včera. Je to jen bohyně, která se zjevuje v chrámu. Poznal jsem ji po sluchu. Ale co je ona proti Tanakil! Jako prst namočený v medu, který dočista olížeš. Kdežto Tanakil, když tu obejmu, jako bych spadl hlavou do studny. Brzy budeme muž a žena jak podle foinických, tak i podle dórských zákonů. Potom si ji budete moci dle libosti vyzkoušet. Lakedaimonec ničeho přátelům neodepře.” Ponořil se do rozjímání, oči vínem měl již zkaleny.

“Ale uděláte-li to, pak vás zabiju,” dodal.

Z Říma pak Turms vyráží do etruských měst a zjišťuje kým to vlastně je. Tady už se příběh relativně vleče a přišel mi méně zajímavý. Vyvažuje to popis válek okolo Říma, i trochu nastínění historického uspořádání tohoto velmi slavného města.

Tajemný Etrusk v některých pasážích rozhodně neutíká, v jiných překvapivě odsýpá a je to i nečekaně zábava. Podotýkám, že v ukázkách jsem vybral nejlepší bomby, snad se mi to povedlo, ale nemyslete si zase, že se vám do ruky dostala historická komedie. Kniha je to obsáhlá, takže si dle mého najdete i věci hluboké, které vás osloví. Budete-li mít kliku, tak to může být i velmi aktuální. Vztahy totiž řešíme všichni. Kdo se nebojí dlouhých běhů, může se do toho směle vrhnout.

"Vina je na mně, nikoli na tobě. Ty se nemusíš obávat lemurů. Odpouštím ti. A dej i mně odpuštění, že jsem nebyl mužem podle tvé libosti a nedovedl jsem zabezpečit tvůj život. Pro naši lásku, zůstaň navždycky tak krásnou a planoucí, jako jsi teď a jakou jsem tě znal odjakživa, Arsinoé."