Joe Haldeman - The Forever War (Věčná válka)

Věčná válka je další z knížek, které jsem si vybral podle seznamu 35 knížek, které by jste za život měli přečíst, stejně jako Poslední přednáška, ale i Hlava XXII. A tímto se stala devátou odškrtnutou položkou (přičemž stejně nepočítám, že ty knížky přečtu všechny, ale je zábavné mít nějaký seznam).

V knize najdeme promítnuté Haldemanovy zkušenosti z války ve Vietnamu, kde působil jako vojenský inženýr. Hlavní postavou je vojín William Mandella, který je jako jeden z elitních zástupců lidské rasy odveden do armády, aby se stal součástí jednotky, která bojuje proti mimozemšťanům - Tauřanům. Mandella je připravován na boj s nepřítelem, kterého doposud nikdo žádný člověk neviděl.

Cestování vesmírem je možné díky skokům přes tzv. kolapsary, které fungují jako červí díry - ale dochází podle teorie relativity k posunům času. Tedy za váš rok služby (pokud letíte aspoň párkrát rychlostí blízkou rychlosti světla) může uplynout třeba i 20 let na Zemi. A protože musíte odkroutit aspoň pět let vašeho subjektivního času, když budete mít kliku, můžete se z první mise vrátit taky až na konec války. Jenže jedna z vlastností válek je taková, že máte hodně velké štěstí, když se vůbec vrátíte.

Nejzajímavější je na knize pozorovat vývoj společnosti na Zemi (řešení přelidnění, cykly svobodných a totalitních období), rozvoj vědy, jak si to autor představuje. Zbytek je víceméně pro mě již omšelá pointa, že válka není vůbec nic dobrého (touhle větou rozhodně nechci říct, že je to špatná kniha, ale že na ní oceňuji jiné aspekty, než antimilitantní postoj).

Knížka se skvěle četla, i když zpočátku jsem měl problém se orientovat ve jménech jednotlivých postav - aby se jednotka lépe poznala, je nařízení, že každý má v noci s někým z jednotky spát (sexu je sice v knížce dost, ale detailů se nedočkáte), takže po pár stránkách jsem se v ženských jménech přestal orientovat. Navíc přibývají (a odpadají) nováčci, ve kterých také není lehké se vyznat.

Druhou půlku knížky jsem dočetl na jeden nádech za 4 hodiny (díky čemuž jsem v půl páté ráno konečně zhasnul), takže určitě mohu doporučit. A nezbývá než se připravit na další z 35.

Ukázka:

Zpočátku to bylo zatraceně trpké. Spousta lidí, jako Šťastlivka nebo Marygay, se ze vzpomínek na divoká jatka, kterých se před několika hodinami zúčastnila, div nepomátla. Cortez všem nařídil sedativa, dvě tabletky pro citlivější povahy. Já si vzal dvě, aniž jsem čekal na rozkaz.

Protože tohle bylo vraždění, ničím neomluvitelný masakr - jakmile se nám podařilo vyřadit jejich protileteckou obranu, nehrozilo nám už žádné nebezpečí. Tauřani se do žádného boje muže proti muži nepustili. To my jsme je sehnali do hloučku a povraždili - tak skončilo první setkání člověka s mimozemskou civilizací. Možná druhé setkání, počítáme-li plyšáky. Co by se stalo, kdybychom se prostě posadili a pokusili se domluvit? Jenže my jsme je postříleli.

Strávil jsem hodně času tím, že jsem si pořád dokola opakoval, žže to jsem nebyl já, kdo s jásotem vraždil ty vyděšené tvory. Tehdy ve dvacátém století se ještě všeobecně mělo za to, že výmluva ‘já jsem jen plnil rozkazy’ není dostatečným ospravedlněním pro chování člověka… ale co se dalo dělat, když rozkazy přicházejí z hloubi vašeho vlastního podvědomí?

Nejhorší ze všeho byl pocit, že moje chováni možná zase až tak nelidské nebylo. Naši předci před pouhými několika staletími dělali totéž a dokonce svým vlastním bližním, bez jakéhokoliv posthypnotického příkazu.

Byl jsem znechucen lidskou rasou, znechucen armádou a zděšen z představy, že budu muset sám se sebou žít ještě dalších sto let… no, vždycky jsem si mohl dát vypláchnout mozek.