Filohluboká

Připravte se, tohle bude skutečně o životě. A o mých kamarádech.

Za prvé jako úvod je třeba říci, že jsem byl po opravdu dlouhé době socializovat, přičemž v českém stylu k této činnosti patří neodvratně alkohol a návštěva restauračního zařízení.

Událost - oslava Kubových narozenin, přivolala do daného zařízení přes 20 lidí, což není tak důležité, beztak jsem většinu oslavy prožil zahalen v oblacích dýmu, snažící se o odezírání v přehlasité hudbě a upíjení. Kuba je důležitý nesmírně, ale tentokrát to není příběh o něm - ale byla to jeho oslava, pilo se a zpívalo. Docela nudná pohodička.

Pak přišel Petr. Představte si velmi přátelskou tsunami. Asi mě teď nenapadne lepší přirovnání. Petr vstoupil, a objal se asi se čtyřmi lidmi způsobem, při kterým praskala žebra dobrosrdečností. Tancování na stole z čisté euforie. Nesnažte se nikdy napodobit podobné věci, faktor této spontánnosti jsem nikdy neviděl u nikoho. Petr to zvládá jako by to byly jeho domovské vody. A to i přesto, že zvládl během pár minut udělat takovou paseku, že se vytírala podlaha a utíraly stoly. Jeho entrée bylo prostě velkolepé a zrovna to je ta věc, kterou si všichni účastníci akce odnesou v hlavičkách vymazaných alkoholem spolu do postele, a to je ta věc, o které se bude mluvit.

Pak jsme já a Petr odcházeli na koleje. A v ten okamžik mě Petr, metrákový obr s ještě větším srdcem mě poslal do kolen.

"Jsem v depresi, že tohle skončí."

"Jako co přesně?" ptám se.

"No, vzpomínám, jak jsem přišel do laborky, a sednul si vedle tebe, protože jsem nikoho jinýho neznal, a teď za půl roku půjdu do práce, a od tý doby budu prostě jen dělat, a všichni ty lidi, který tady znám, už neuvidim," vysvětluje Petr. A lesknou se mu oči.

A já nevim co říct. Člověk si vybaví, jak na tý první akci skupiny před zmíněnejma laborkama jsme se Petrem našli. Zatímco zbytek skupiny trapně vymýšlel seznamovací frakce, s Petrem jsme v sobě navzájem shledali ten typ lidí, který na otázku Jdem na panáka? odpovídá jedním slovem Jdem. Jasně, zní to jako historka z protialkoholický léčebny, ale přiznejme si - jsme Češi, a tohle k nám patří.

Petr řekne tuhle větu, a já mám co dělat, abych se odebral kamsi do hloubky k chlapský hrdosti a našel síly vymrkat stejný skelný oči, jako má ten obrovskej dobrák vedle mě.

A když pak po chvíli řekne větu: "Asi stárnu," tak si člověk chtě nechtě musí uvědomit, že na tom něco je. A že se člověk musí odhodlat, a ještě hrábnout do studny mládí a nabrat plnou hrst živé vody, a napít se tak hluboce, že se skoro zakucká.

A jak přitom zvládnout všechno to, co se mu na hřbet hrne z vyšších pater života, no... člověk bude muset na něco přijít.