Co je to magický realismus se dočtete lépe na wikipedii, kde je taky tahle knížka zmíněná jako stěžejní dílo. Příběh se odehrává v Jižní Americe (odpíchnout se můžete od kolumbijského města Riohachy), někdy od půlky 19. století.
Kniha popisuje příběh rodu Buendíú a jimi založeného městečka Maconda. Osudy, lásky, spoustu incestu, osudy jejich dětí, jejich dlouhověkost (nejstarší člověk v knize sice není Buendía, ale umírá po 145 letech zamotaného života). Jelikož většina dětí vznikne přímo v rodině, ale také kvůli tradici, dětem se udělují většinou stejná jména: Aureliano, José Arcadio, Úrsula, a další jsou spíše výjimečná. Rodokmen Buendíů vám může věci dost ulehčit.
Příběh knihy je vzhledem k tomu, že trvá přes 100 let, dost obsáhlý, a jednotlivé události ovlivňují další. Všeobecně se dá však říci, že popisuje jednotlivá snažení osob dojít spáse a odpočinku, které však většinou přinese až usilovná práce nebo smrt.
Kniha je rozhodně zvláštní. Věci, které jsou na první pohled nedůležité, jsou popisovány stejně podrobně, jako ty, které otřesou celým městečkem nebo státem. Většina osudů se točí kolem sexu. Ne nijak do podrobností, ale o to víc prostoru zůstává fantazii. A v konečné věci - pointa magického realismu - i ty neuvěřitelné věci existují a přímo ovlivňují postavy, ať je to rozmlouvání s mrtvými nebo předurčení osudu v proroctvích. Kniha však příliš nenudí i přes to, že se natáhne přes 300 stránek.
Ukázka:
V jádru však nebyla s to pochopit, že onen hromotluk, který dokázal spořádat k obědu půl selete, a když se upšoukl, květiny kolem vadly, je opravdu ten chlapec, kterého jí odvedli cikáni. Podobně tomu bylo i s ostatními. Amaranta nedokázala zakrýt odpor, jaký v ní vzbouzelo jeho nehorázné říhání u stolu. Arcadio, jenž se nikdy nedozvěděl tajemství svého původu, sotva odpovídal na otázky, které mu José Arcadio kladl se zjevným úmyslem získat si jeho náklonnost. Aureliano se pokusil vzkřísit časy, kdy spávali v jednom pokoji, a oživit jejich chlapecké spojenectví, José Arcadio na ně však zapomněl, poněvadž život na moři mu naplnil paměť příliš mnoha jinými vzpomínkami. Jediná Rebeca podlehla při prvním náporu. Onoho odpoledne, kdy ho zahlédla dveřmi své ložnice, pomyslila si, že ve srovnání s tím nadsamcem, jehož sopečný dech je slyšet po celém dome, je Pietro Crespi panáček z cukrového těsta. Pod nejrůznějšími záminkami vyhledávala jeho přítomnost. Jedenkrát si ji José Arcadio s nestoudným zájmem prohlédl a řekl jí: “Ty jsi ale pěkná ženská, sestřičko.” Rebeca se přestala ovládat. Znovu začala jíst hlínu a vápno ze zdí se stejnou lačností jako kdysi a cucala si prsty tak žádostivě, až se jí na palci udělal mozol. Zvracela zelenou tekutinu s mrtvými pijavicemi. Celé noci probděla, třesouc se v horečce a přemáhajíc blouznění, a čekala až těžké kroky, při nichž se otřásal celý dům, na úsvitě ohlásí návrat Josého Arcadia. Jednou odpoledne, když všichni po obědě vyspávali, už to nevydržela a vydala se do jeho ložnice. José Arcadio byl vzhůru; ležel v síti, kterou si připevnil k domovním trámům pomocí lan, jakými se uvazují lodi, a měl na sobě jen spodky. Pohled na jeho obrovské nahé tetované tělo ji tak zarazil, že se div nedala na ústup. “Promiňte,” omlouvala se. “Nevěděla jsem, že tu jste.” Ztlumila však hlas, aby nikoho neprobudila. “Pojď sem,” vyzval ji José Arcadio a Rebeca poslechla. Zůstala stát vedle sítě, zalita ledovým potem, a cítila, jak se jí zadrhují střeva; José Arcadio jí přejížděl bříšky prstů po kotnících, po lýtkách, a pak i po stehnech a mumlal přitom: “Ach sestřičko, ach sestřičko.” Rebeca musela vynaložit nadlidské úsilí, aby zůstala naživu, když ji ona vichřičná a přitom naprosto cílevědomá síla zvedla v pase, třemi Škubnutími ji vysvlékla do naha a rozčtvrtila jako ptáče. Stačila ještě poděkovat Bohu za to, že se narodila, a pak už se propadla do nevýslovné rozkoše, kterou jí ona nesnesitelná bolest skýtala, a zmítala se v dýmajícím bahnisku sítě, jež vpila jako savý papír všecku krev, která z ní vytryskla.
Tři dny nato se při odpolední mši dali oddat. Předchozího dne se José Arcadio vypravil do obchodu Pietra Crespiho; našel Itala jak vyučuje hře na citeru a rovnou začal, aniž si ho vzal stranou. “Žením se s Rebecou,” oznámil mu. Pietro Crespi zbledl, předal citeru jednomu z žáků a ukončil hodinu. Když zůstali sami v místnosti přeplněné hudebními nástroji a hračkami na pero, namítl Pietro Crespi:
“Je to vaše sestra.”
“To je mi jedno,” odvětil José Arcadio.
Pietro Crespi si otřel čelo kapesníkem navoněným levandulí.
“Něco takového je proti přírodě,” vysvětloval, “a navíc to zákon zakazuje.”
Josého Arcadia nepodráždily ani tak jeho námitky, jako spíš jeho bledost.
“Na přírodu já seru zvysoka,” prohlásil drsně.
Žádné komentáře:
Okomentovat