Tenhle pán taky dostal Nobelovku za literaturu, a to především za svoje dílo Sto roků samoty, které opravdu stojí za přečtení.
To, že Santiago Nasar zemře, se dozvídáme hned z první věty. Čímž podle mě záludný název knihy trochu ztrácí na kouzlu, hned z první věty víme, kdo umře a kdy umře. Daleko zábavnější byl Jack, Pán stínů, kde mě náhlá poprava hrdiny na třetí stránce opravdu trochu vyrazila dech, ale to je z jiného soudku.
I když kniha není dlouhá, dozvídáme se spoustu podrobností o svatbě, která proběhla předchozího dne, ale hlavně spoustu věcí o osudu. Protože i když se některé postavy snaží, Santiago ten den zemře. To je daný jak na obálce knihy, tak v první větě, a nic s tím nenaděláte. Nicméně chcete-li se dozvědět proč, to vám nezbude než se pořádně začíst.
Nemůžu než neporovnat tuhle knížku se Sto let samoty, je psaná stejným stylem - události zdánlivě všední na sebe navazují jedna na druhou a nám se odehrávají okamžiky před smrtí několikrát a z různých úhlů. Sto let samoty je psáno lineárně, ale styl je velmi podobný - události jsou naoko všední, jen maličko vybočují z něčeho, co bychom označili obyčejným dnem. Každá z těchto knih tak popisuje, co z řady takových malých vybočení může vzniknout.
Žádné komentáře:
Okomentovat