Vzpomínám si, kdy jsem chtěl naposledy
pohnout světem.
V těch místech je hlína
ještě pořád tmavá od popela.
Sedím na trávě slehlé lijákem
s cynickým úsměvem,
který se mi objevil pár měsíců po té události,
téměř hned jak mi začaly fungovat mimické svaly,
vyrýpávám si tu tmavou hlínu zpod nehtů.
Říkám si, že je štěstí, že jsme tam byli jen my dva.
I takhle trvalo odklidit všechna těla.
Žádné komentáře:
Okomentovat