Lukáš Kakrda - Nikdo mě neučil usínat

Nu, člověče, nakonec se mi podařilo si tuhle knížku půjčit a vcelku rychle zhltnout. Asi málokoho překvapí, když podotknu, že autora znám osobně.
Pokud si zkusíte vygooglit něco o knize, dostane se vám informace jen o číslu ISBN a počtu stran. Snad teď i tenhle příspěvek a zápis na cbdb.cz, který jsem ostatně taky psal já. Tedy tabula rasa. Což činí psaní tohohle příspěvku vcelku náročnou, ale i zábavnou činností. Mimochodem knížka v podobném tajnůstkaření pokračuje, ale o tom později.
Odpíchneme se básní - vzkazem - nebo jimpodobností, která mě napadla včera při čtení:

Četl jsem tvou novou knihu,

snad cítím z ní méně lihu.

Více boha - méně chápu.

V tomhle světě vždycky tápu.

Nikdo mě neučil usínat je již druhou knihou, kterou se Lukášovi povedlo vydat. Nebudu se snažit zastírat, že můj názor na Magorium není právě valný, ale to je prostě tím, že čtu (a snad i píšu) naprosto odlišné věci. Takže nějaké odkazy na Prokleté básníky mě nijak neuchvacují. A taky mě nebaví dlouhé básně, kterých bylo Magorium plné. Vzpomínám si, že jsem to vyjádřil slovy "Jestli to nevmáčkneš na osm řádků, tak to nemá ani cenu psát." Jo, byla to svým způsobem blbost, dnes je mi tak o pět let víc. Ale asi mě stále baví spíš ty krátké básně.

Máme tu knihu druhou, která mě bavila už svým pojetím - nemá názvy básní, ani obsah, ani věnování. Máme tu předsádku, titul, tiráž a už se na nás valí poezie. Což je prima. Ty jsou průměrně kratší, díky anonymitě si nesou zprávu samy v sobě. Výjimkou nejsou ani dvouřádkové výkřiky.
Dle mého nemá cenu rozebírat o čem autor píše a jak to na mě působilo - on si každý vybere to svoje. To, že se v tématech rozcházíme mě tentokrát nerozhodilo tolik jako kdysi. Jako obvykle sem pár básní hodím jako ukázku (snad neva) a vyberte si, zda stojí se za touto knihou pídit.
A já napíšu tomu volovi, že se mi to vlastně docela líbilo.

To znovu někdo mléko rozlil
a vypiji si to zas a jenom já.
Co úsilí stojí, bych se neztratil.
Mlha krásná, mlha zasraná.

Ze spánku mě budí
cizí dech a škubání hrudi,
živá vidina ženy cizí,
kterak v židli sedí a civí,
jak s hrůzou na ni křičím.
Pak otočí šíji a zase zmizí.

Běž si! Stejně už nebudu spát
- brána dokořán - pojď si hrát.

Všichni sníváme o světě
plném dokonalých příběhů,
ve kterých existujeme tak,
jak skutečně chceme; tak
jak to nikdy neříkáme nahlas.
A bez ohledu na to,
pro jaký svět se nakonec rozhodneme,
budeme se nesnášet
- kvůli jednomu
nebo druhému.