Na počátku bylo Slovo. A Slovo bylo zapsáno v klasickém binárním jazyce. A Slovo řeklo: ‘Budiž život!’ A tak někde v kobkách Technojádra usedlosti mé matky bylo rozmrazeno sperma mého dávno mrtvého otce, umístěno do suspenze, roztřeseno jako v minulosti vanilkový slad, vloženo do něčeho mezi stříkací pistolí a robertkem a magickým zmáčknutím tlačítka vstříknuto do matky v čase, kdy byl měsíc v úplňku a vajíčko zralé. Matka se samozřejmě nemusela nechat oplodňovat tímhle barbarským způsobem. Mohla si vybrat způsob ex nitro, skutečného milence s transplantátem DNA mého otce, náhradníka v podobě klonu, geneticky zařízený panenský porod - cokoli chcete… ale, jak mi později řekla, otevřela se tradici. Hádám, že tomu způsobu dávala přednost. V každém případě jsem se narodil. Narodil jsem se na Zemi, na Staré Zemi… a vy se jděte vycpat, Lamio, když tomu nevěříte.
Tuhle knížku mi doporučil Matěj, který sám mi z ní přišel docela nadšený. Dlouho vězel Hyperion v mém seznamu Chci si přečíst, než jsem se k němu konečně dopídil. Pak mě po pár kapitolách defacto pohltil.
K příběhu zkusím nastínit jen málo, jelikož bych vám všem rád dopřál tu krásu pročítat se neznámým univerzem a vězte, že se všechny jeho stránky odkryjí až těsně před koncem.
Hyperion totiž je kniha příběhů, které vypráví poutníci na cestě ke stejnojmenné planetě, kde se mají u Hrobek času setkat s postavou, která se jmenuje Štír. To je ztělesněná mýtická postava, jinak nazývaná také Avatar nebo Pán utrpení. Poutníky jsou pak: voják, básník kněz, učenec, detektiv, templář a konzul. Ti prvního dne výpravy losují pořadí, ve kterém budou vyprávět příběhy, které je přivedly na pouť za Štírem. Příběhy, které spolu zdánlivě nesouvisí, i když mají své společné jmenovatele - Hyperion, Štíra, básníka ze Staré Země, který se jmenoval Keats...
Z konce Hyperionu (knihy) je jasné akorát to, že si musíte přečíst druhý díl, takže napíšu něco dalšího až dokončím ten. Podle mých odhadů to nebude za dlouho.
“Nezabývejme se banalitami, musíme si přiznat, že každý z nás si vzal na pouť něco, čím chce změnit nevyhnutelný důsledek našeho setkání s Pánem bolesti.”
Básník se zasmál. “Já jsem nevzal ani svou podělanou zaječí pacičku.”
Žádné komentáře:
Okomentovat