Došlo i na závěrečný díl trilogie Bratrstvo krve (Hustej nářez, Fakt hustej nářez) a vzhledem k tomu, že jsem tyhle svoje náhledy na knížky u těch předchozích dílů vcelku odbyl na to, o jak skvělou četbu jde, napravím to aspoň u téhle. Tedy hlavně zkusím přidat nějakou výmluvnou ukázku (následující je z druhého dílu).
Další zprávy byly od Gerharda. Bylo jich několik a všechny začínaly oslovením Ty vypatlanej českej kreténe.
Předposlední byla tahle: Dostal jsem zprávu od Diany. Když jsem zjistil, že jsi z TOHO udělal upíra, došlo mi, že tvůj méněcenej slovanskej mozek už definitivně změknul a stal se z něj tvaroh. Jsi blázen. Poslal jsem za ním Lucii, aby se ho pokusila ochránit a naučit ho, jak přežít. Vím, že svět se v kravskou prdel obrátil, ale pořád to znamená, že je teď díky tobě člen našeho klanu a musíme se o něj postarat. Nebo ho zabít, což bych udělal ještě asi tak před pěti lety. A bez mrknutí oka. Už jsem ti napsal, že jsi vypatlanej českej kretén?
Ve třetím díle se náš hrdina pocházející ze středověku stále potýká se žlutými hnusáky z vesmíru. Ačkoliv jim s kumpánem Gerhardem vcelku obstojně nakopávají prdele, žluťásků je pořád dost a dost. Naštěstí jim v tom tentokrát pomáhají jejich noví spojenci: ostravské podzemní hnutí počítačových nerdů, z nichž nejvíce vystupuje Alenka790, které je vedené mutantním šéfem, který spotřebovává asi jeden joint za hodinu. Pokud zrovna nehulí a je nasranej, začne vyzařovat radioaktivitu. Nový running gag druhé a třetí knihy je amputace penisu a jeho dorůstání.
Zkrátka když jsem se onehdá bavil se sestřenkou, shrnul jsem zásadní body celé trilogie: upíři, mimozemšťani, fáze zabíjení, masakru, fáze útěku do bezpečí a fáze hojení a sexuálních orgií (lízání ran a ... tušíte). Sestřenka to zhodnotila jako: oddechová četba, která se věnuje těm důležitým věcem. Tímto děkuji externistce za tuto skvělou nálepku.
„Grrrr,“ zavrčel vzteky Gerhard a dveře vykopl.
Ocitli jsme se uprostřed secesního salonku. Neprůchozího.
„Dveře!“ zařval jsem a zavřel je.
Klec jsme postavili do nejvzdálenější části pokoje a začali tarasit jediný vchod.
„To dlouho nevydrží,“ zhodnotil jsem realisticky situaci. Jedna skříň plná porcelánu, knihovna s pár set let starými knihami, stoleček a tři křesla opravdu nebyly nic, s čím by si dva kartanské granáty neporadily.
„Jo, jsme v hajzlu,“ zhodnotil situaci ještě realističtěji Gerhard.
Na víc slov už jsme neměli čas. První granát naše barikáda ještě přežila a navzdory mému předpokladu i druhý. Zničil ji až ten třetí.
Vchod do salonku byl volný.
S Gerhardem jsme si rozdělili střelecké pozice tak, abychom mohli pokrývat nejdelší část chodby. Já jsem si zalezl do levého rohu za psací stůl. Byl pěkně masivní, ale vzhledem ke střelecké výbavě robokopů šlo spíš o psychickou obranu než fyzickou. Gerhard si lehl do pravého rohu. Před sebe vyskládal plné zásobníky a stejně jako já byl připravený k palbě obouruč.
Těžko říct, kdo velel útoku na salonek, ale byl to někdo, kdo považoval legionáře za kanónenfutr. Faktem ovšem je, že paradoxně měli proti nám větší šanci než robokopové. Zatímco kartana v bojovém skafandru jsme dokázali zabít jedinou střelou, na kartany vytvořeného upíra jsme potřebovali určitě tři, možná čtyři. Jenže my jsme měli hodně nábojů.
První čtyřka legionářů zemřela dřív, než vůbec dokázala vystřelit. Další skupina už byla tvrdší oříšek. Šli na nás pomalu a systematicky. Kryli se za zdi a stříleli nazdařbůh do místnosti. Kulky lítaly všude okolo, ale to nám nemohlo výrazně ublížit. Zalitoval jsem, že nemám své Desert Eagley. Dalo se s nimi účinně střílet skrze zeď, a vraždit tak bastardy, kteří se za ní schovávali.
Rozhodl jsem se to zkusit i se Šneky.
„Ááááá!“ Nádhera.
„Ty kundy s ulitama střílejí skrz a ještě sejmou legionáře!“ informoval jsem nadšeně Gerharda. Měl jsem z těch Librových udělátek čím dál větší radost.
Za chvíli byla zeď do chodby plná děr. A podlaha za nimi plná mrtvých legionářů.
Žádné komentáře:
Okomentovat