Arkadij a Boris Strugačtí - Strana bagrovych tuč (Krajina purpurových mračien)

Kniha o hrdinech Svazu socialistických republik, kteří se nejvíc zasloužili o vybudování prvního letiště na Venuši.

Odpovídá na spoustu otázek, které by vás o Venuši mohly kdy napadnout, např. je na Venuši život, co je největší nepřítel člověka na Venuši, proč je potřeba zavírat dveře do kesonu, proč se člověk má vyhýbat červenému prstenu, proč je důležité s sebou mít odborníka na pouště (popravdě hlavně kvůli tomu, že je to frajer a výborný řidič - frajerů a řidičů se držte, lidičky), a spoustu dalších,

Knížce notnou chvíli trvá, než to nakopne a odlepí se od zemského povrchu, ale pak je to docela fajn. Nicméně jsem trochu rád, že ji mám za sebou a pokud není někdo vysloveně fanda tvorby bratří Strugackých, existují lepší dílka z jejich společný tvorby, která stojí za to.

Cyklistická básnička ke sv. Jiří

Neřiť se tak na tom kole,
přibrzdi a kochej se.
Tu kvete louka, tu zas pole,
vánkem čechrat nechej se.
A nebohé užovky
stihnou uhnout z vozovky.

Pablo Neruda - Óda na artyčok

La alcachofa de tierno corazón se vistió de guerrero, erecta, construyó una pequeña cúpula, se mantuvo impermeable bajo sus escamas, a su lado los vegetales locos se encresparon, se hicieron zarcillos, espadañas, bulbos conmovedores, en el subsuelo durmió la zanahoria de bigotes rojos, la viña resecó los sarmientos por donde sube el vino, la col se dedicó a probarse faldas, el orégano a perfumar el mundo, y la dulce alcachofa allí en el huerto, vestida de guerrero, bruñida como una granada, orgullosa, y un día una con otra en grandes cestos de mimbre, caminó por el mercado a realizar su sueño: la milicia. En hileras nunca fue tan marcial como en la feria, los hombres entre las legumbres con sus camisas blancas eran mariscales de las alcachofas, las filas apretadas, las voces de comando, y la detonación de una caja que cae, pero entonces viene María con su cesto, escoge una alcachofa, no le teme, la examina, la observa contra la luz como si fuera un huevo, la compra, la confunde en su bolsa con un par de zapatos, con un repollo y una botella de vinagre hasta que entrando a la cocina la sumerge en la olla. Así termina en paz esta carrera del vegetal armado que se llama alcachofa, luego escama por escama desvestimos la delicia y comemos la pacífica pasta de su corazón verde.

The artichoke With a tender heart Dressed up like a warrior, Standing at attention, it built A small helmet Under its scales It remained Unshakeable, By its side The crazy vegetables Uncurled Their tendrills and leaf-crowns, Throbbing bulbs, In the sub-soil The carrot With its red mustaches Was sleeping, The grapevine Hung out to dry its branches Through which the wine will rise, The cabbage Dedicated itself To trying on skirts, The oregano To perfuming the world, And the sweet Artichoke There in the garden, Dressed like a warrior, Burnished Like a proud Pomegrante. And one day Side by side In big wicker baskets Walking through the market To realize their dream The artichoke army In formation. Never was it so military Like on parade. The men In their white shirts Among the vegetables Were The Marshals Of the artichokes Lines in close order Command voices, And the bang Of a falling box. But Then Maria Comes With her basket She chooses An artichoke, She's not afraid of it. She examines it, she observes it Up against the light like it was an egg, She buys it, She mixes it up In her handbag With a pair of shoes With a cabbage head and a Bottle Of vinegar Until She enters the kitchen And submerges it in a pot. Thus ends In peace This career Of the armed vegetable Which is called an artichoke, Then Scale by scale, We strip off The delicacy And eat The peaceful mush Of its green heart.

Artyčok s něžným srdcem oblečen jako válečník stojící v pozoru, vystavěl si malou helmu, pod svými šupinami zůstává neotřesitelný. Po jeho boku fanatická zelenina, neohnutá se svými úponky a listy a pulzujícími bulvami v podloží. Mrkev s červenými kníry spala, réva pověsila uschnout své větve, zelí si umínilo zkoušet všechny sukně. Oregáno provoňující svět a sladký artyčok, tam v zahradě oblečen jako válečník, lesklý jako granátové jablko, hrdý, a jednoho dne, bok po boku ve velkých koších pochodovali trhem jak o tom vždy snili: jako armáda. V šiku nikdy nevypadali tak bojovně, na tržnici mezi impulzy mužů v bílých košilích byli maršálové artyčoky, sevřené formace, rozkazy, výbuchy krabic, které upadly, ale pak přišla Marie s košíčkem, vybrala artyčok, nebála se, prohlédla ze všech stran, proti světlu jako vejce, koupila a přidala ke zmatku v tašce s párem bot, zelím a jednou láhví octa, když přišla do kuchyně, dala jej do hrnce. Tak končí v míru příběh obrněné zeleniny zvané artyčok. Pak šupinu po šupině svlékneme delikatesu a jíme vnitřek jejího mírumilovného zeleného srdce.

Španělský originál převzat ze stránek eldígoras.com

Anglický překlad převzat ze stránek motherbird.com

Český amatérský překlad vytvořen svépomocí.

Paul Haines - Secret Carnival Workers

Kdo je ten Paul Haines?

Vrtá hlavou určitě mnoha z vás. Jako heslo ve wikipedii vám vyjede básník a jazzový textař. Mezi jeho nejznámější dílo patří např. Escalator over the hill. Pořád vám to nic neříká? Nejste v těchto končinách asi první, a nepředpokládám, že by to bylo za mořem o mnoho lepší. Sám jsem o něm do přečteních prvních řádků netušil vůbec nic, a popravdě ani po přečtení se neodvažuju považovat se za nějakého znalce jeho tvorby.

Takže jak tě vůbec napadlo číst něco od někoho takového?

Celá věc se má tak, že Paul Haines má tři děti. Tima, který vlastní nějakou nahrávací společnost, Avery, která je kanadská hlasatelka, a  Emily, která je moje oblíbená zpěvačka, zakladatelka kapely Metric, kterou strašně rád poslouchám. A i v rozhovorech se členy kapely mi byla ohromně sympatická, a přišla mi inteligentní a vtipná, a jednoho večera si říkám: Nenapsala ta holka taky něco? Odpověď na tuto otázku zněla ne, ale má tátu a ten je básník. A zanedlouho později si objednávám odněkud z Británie knížku absolutně neznámého člověka na základě přenesených genů a dvou nebo tří básní, které jsem četl někde v ukázce.

Tak historii jak jsem začal číst Paula Hainese bychom měli. A jaká byla knížka?

Knihu sestavil Stuart Broomer po Paulově smrti (2003) v roce 2007. a věnuje se jeho celoživotní tvorbě - ať už to byly krátké povídky, jazzové reportáže, nebo básně.

Ačkoliv bylo jistý období, kdy mě jazz bavil, rozhodně jsem nikdy nepronikl tak hluboko, aby mě bavily jazzové reportáže. Povídkám jsem spíš nerozuměl, což určitě může být způsobeno i nějakou jazykovou bariérou, tak i tím, že styl psaní mě nijak neuchvátil a pointu jsem nenacházel (stejný problém mívám u Hemingwaye).
O něco lepší to bylo s básněmi. Nicméně, jak které období. Např. v počátcích tvorby byl Haines ovlivněn stylem dada, což není zrovna můj šálek kávy.
V pozdějších letech ovšem tyto vlivy vymizely, a tak se našlo i pár básní, které se mi docela líbily.

JUST WHEN I THOUGHT

JUST WHEN I THOUGHT

BICYCLES NO LONGER

EXISTED

I SAW A WOMAN

ON ONE

AU MOMENT MȆME

OÙ JE ME DISAIS QUES LES

BICYCLETTES CA N'EXISTAIT PLUS

J'EN AI VU PASSER UNE

AVEC UNE FEMME

DESSUS

(Když jsem myslel

že kola už více

neexistují

Uviděl jsem ženu

na jednom)

SURPRISE! SURPRISE!

SHE WHIPPED

HER HAIR

FROM HER FACE

AND WITH HER HORNY

LIPS BLEW HIM A

KISS HALF WHIMSY

HALF WHISKY

HER &

HIS

ZAG &

ZIG

(Odhodila
vlasy

ze svého obličeje

a nadrženými

rty poslala mu

pusu napůl opile

napůl roztomile.

Její a jeho

sem a tam.)

Jen úryvek z básně Fire

...

Eve born with a walk

to remind

That all love poems

must rhyme

...

Co říci na závěr? Že sáhnutí po naprosto neznámém autorovi bylo vcelku krásné spontánní rozhodnutí. Ve výsledku jsem zklamaný jen kvůli tomu, že jsem si sliboval objev nějakého nového velkého neznámého umělce. Co na tom, v knihovně mám knížku, kterou na 99% nebude nikdo znát, a jsem zase o něco chytřejší.
A kdyby někdo chtěl zapůjčit, víte na koho se obrátit.

Arthur C. Clarke - 2001: Space Odyssey, The Fountains of Paradise (2001: Vesmírná odysea, Rajské fontány)

Jestliže někdo nezná sousloví Vesmírná odysea, pochybuji, že by se tato osoba mohla nazývat vzdělanou. Úplný dle mého platí pro osoby, kterým zcela automaticky naskočí i tato melodie, příp. slova jako Strauss a Tak pravil Zarathustra.

Mnou přečtené vydání obsahuje dvě knihy - první v z nich je zmíněná 2001: Vesmírná odysea, druhou z nich je kniha Rajské fontány. Obě mají za společný prvek setkání lidstva s mimozemskou inteligencí, byť v Rajských fontánách hraje tento prvek spíš druhé housle.

Ve Vesmírné odysee se dočteme zajímavou fikci o tom, jak se mohl stát ten velký skok od opice k člověku, a kterak bylo naše myšlení modulováno něčím z vnějšku. Když pak o tisíce let později nalezne lidstvo na Měsíci něco, co funguje jako informační bóje a vyšle signál směrem k jednomu ze Saturnových měsíců, je ze Země vypravena expedice, která má tento měsíc prozkoumat. Příběh se především opírá o popis této mise, vykresluje každodenní život astronautů na dlouhých cestách a také největší problémy, se kterými by se tito odvážlivci museli vypořádat.

Rajské fontány mají několik rovin. V příběhu je nám popsána historie místa, na kterém se celá událost odehraje, tak i událost, během které z kosmu přiletí cizí sonda nazvána Xenostellar, která byť malými kousíčky informací zcela změní chápání světa lidí. Hlavní příběhovou linkou je však stavba orbitálního výtahu, který by lidstvu skutečně otevřel přístup do vesmíru. Příběh hlavního inženýra celé stavby Věže je rozhodně poutavý a popisuje i vcelku nečekané aspekty celé stavby.

Ačkoliv nebudu zapírat, že jsem si knihu přečetl hlavně kvůli filmu, kterému byla předlohou, který jsem doposud neviděl, i Rajské fontány mě překvapily propracovaností a rafinovaným příběhem.

Zrcadlo

Postavím tě před zrcadlo,
rád tě vidím z každé strany,
tebe by to nenapadlo,
zavíráš oči při líbání.

Atoine de Saint-Exupéry - La Citadelle (Citadela)

To nejhorší, co vás může potkat, je když máte rozečteno příliš mnoho knížek (u mě je to počet tři, Korán, který asi nedočtu není v této cifře zahrnutý), a do toho se musíte učit na nějaké zápočty, nebo snad dokonce zkoušky. Tedy jako oslavu za složenou zkoušku udělal jsem si tu radost a dočetl jsem Citadelu od Antoine de Saint-Exupériho. Protože jsem o této knize mluvil se spoustou lidí, kteří na ni byli víceméně zvědaví, nebo ji už četli, a v tom případě z ní byli povětšinou nadšení, pokud ji dočetli, nebo nešťastní (část z nich otrávená), že ji nezvládli dočíst, a mně osobně se velmi velmi líbila, rozhodl jsem se náhled na ni udělat poněkud větší a delší, než je tomu poslední dobou tady obvyklé.

"Lidský dav," řekl otec, "nenávidí obraz člověka, neboť dav je zmatený, směřuje do všech stran současně a brání tvůrčímu úsilí. Pravda, je špatné, když jeden člověk drtí stádo. Ale to největší zotročení je jinde: když stádo drtí člověka."

Předpokládám, že většina lidí bude znát de Saint-Exupériho jako autora Malého prince. Ačkoliv některé prvky obě dvě knížky spojují, zatímco Malý princ je přeci jen knížka určená dětem, ačkoliv ji dítě a dospělý dozajista pochopí každý jinak, u Citadely neudržíte v klidu ani leckterého dospělého.
První věc, na které jsem se vcelku shodl s ostatními úspěšnými čtenáři, je ta, že se strašně těžce čte, minimálně na poprvé. Můj první pokus před pěti lety skončil po 150 stránkách, kdy jsem se rozhodl, že bude lepší knihu odložit, než s ní strávit půl života. Také jsem si naivně myslel, že je inspirovaná Koránem - popravdě jestli trochu inspirována je, předčí tuto knihu hned v několika věcech, zábavností začínaje. Takže rada, pokud si chcete Citadelu přečíst, nestyďte se to udělat na dvakrát, anebo si připravte hodně trpělivosti.

A tak jsem došel k další pravdě, že totiž starat se o budoucnost je klam a marnost. A že má cenu pouze taková činnost, kterou je vyjadřován přítomný svět. A že vyjadřovat znamená budovat z přítomné rozličnosti jedinou tvář, která té rozličnosti vládne, že to znamená vytvářet pomocí kamenů ticho. Jakákoli jiná snaha je pouze vítr slov ...

Pokud už jsem začal mluvit o přirovnávání k jiným knihám, nemůžu si pomoci a nepřirovnat k podobně filozofickému dílu Alchymista. Co upoutá na první pohled je zasazení obou příběhů do pouště, čímž pro mě podobnost končí. Teď pravděpodobně urazím ty, kterým se Alchymista líbil, nicméně berte to jako pošťouchnutí k tomu, že Citadela by mohla být pro vás. Pro ty, kteří sdílí můj názor na Alchymistu ostatně může poselství účinek úplně stejný.

Alchymista je strašně jednoduchý příběh, který bych možná dokázal napsat jednou větou. Navíc věc, na kterou jsem zřejmě přišel už předtím, než jsem knihu četl. Vlastně taková pohádka napsaná jako rádoby filozofický dílo, který ve mě nechalo spíš pocit utraceného času, než nějakého obohacení.

Citadela je naproti tomu věc naprosto opačná. Máme tu nespočet myšlenek, a ačkoliv se budeme často točit okolo kovářů, tesařů, cedrů a stříbrných konvic, je nám toho naservírováno daleko víc, než jedna věta, kterou si zapamatujeme. Abych popravdě řekl - zrovna toho cedru si užijete možná víc, než byste chtěli, ale považuji to za věc způsobenou tím, že de Saint-Exupéry knihu vlastně nedokončil, jelikož roku 1944 zahynul. Myslím, že by sám třeba pár odstavců proškrtal.

"Stěžuješ-li si na utrženou ránu, mohl bys právě tak litovat, že ses narodil, nebo že ses nenarodil v jiné době. Neboť celá tvá minulost není nic jiného než zrození dneška. Je prostě taková. Vezmi ji, jaká je, a nechtěj přeskupovat hory. Jsou, jaké jsou."

Kniha vlastně nemá nějaký ucelený příběh. Vládce citadely tu vypráví různé příběhy ze svého života, dělí se se čtenářem o postřehy svého otce a přidává k nim své vlastní. Ačkoliv předpokládám, že de Saint-Exupéry čerpal jak z podobných moudrostí od své rodiny, tak i ze svých zkušeností velitele pouštních letišť, těžko chápu, jak se mu povedlo se tak krásně vcítit do role vládce pouštní citadely.

Leckteré rady připomínají svým stylem Machiavelliho Vladaře, často jde o relativně kruté rozhodnutí bez kompromisu, které je posléze vysvětleno. Vládce o krutosti ví, stejně tak i ví, že pokud by se rozhodl projevit milost, zbavil by potrestaného svého postavení a celá věc by se obrátila pro nim oběma.

Neboť nazývám cedrem ono násilí na skále, jež není plodem skály, ale semene. Jak se chcete stát cedrem, když se každý z vás snaží vytvářet svůj vlastní strom anebo není ochoten se stromu poddat, nebo se dokonce bouří, když se strom zvedá vzhůru, a nazývá to tyranií a na místo stromu se chce postavit sám? Je proto třeba určit vám místo, abyste sloužili stromu a nečinili si nárok, aby sloužil on vám. Zasadil jsem proto semeno a jeho moci vás podřizuji. A je-li spravedlností rovnost, připouštím, že jsem nespravedlivý.

Když bych měl za sebe shrnout svoje pocity z knihy, je to určitě nějaký posun. Kniha se nečte zrovna lehce, a notnou chvíli a dva pokusy mi trvalo, než jsem si zvykl, jakým stylem je napsaná. Zpočátku to jde ztuha, v první třetině se začnou objevovat ty nejzajímavější příběhy, ke konci už občas docházelo k jisté repetitivnosti, což je podle mě způsobeno tím, že kniha vlastně není dopsaná a byla vydaná posmrtně. V knize je hromada moudrosti a i když neříkám, že se budu k berberským kočovníkům chovat stejně, v nějaké části mého postoje k životu se zrnka pravdy ze zdí citadely nějak projeví.

"Jsou přece skutečnosti, za které zjevně odpovědnost neneseme ..."
"Nejsou!" řekl otec. Vzal jednoho ze svých stolovníků a pobídl ho k oknu: "Jaký se v tamtom mraku rýsuje tvar?"
Druhý se dlouho díval a nakonec řekl: "Ležící lev."
"Ukaž ho tady těm." A otec rozdělil přítomné na dvě skupiny a první pobídl k oknu. A všichni skutečně viděli ležícího lva, jak jim ho první svědek vykreslil prstem. Potom je otec poslal stranou a pobídl k oknu dalšího: "Jaký se v tamtom mraku rýsuje tvar?"
Druhý se dlouho díval a nakonec řekl: "Usmívající se tvář."
"Ukaž ji tady těm." A všichni skutečně viděli usmívající se tvář, jak jim ji druhý svědek vykreslil prstem. Pak otec odvedl přítomné daleko od oken.
"Snažte se dohodnout o tom, jaký obraz ten mrak představuje," řekl jim. Ale oni se jen bez užitku hádali, neboť ta usmívající se tvář i ten ležící lev byly pro jedny i druhé příliš samozřejmé.
"Stejně tak ani události," řekl jim otec, "nemají jiný tvar krom toho, který jim dá tvůrce. A všechny tvary jsou stejně pravdivé."
"S tím mrakem tomu rozumíme," namítali, "ale ne, pokud jde o život ... Neboť vypukne-li ráno bitva a tvá armáda bude slabší než tvůj protivník, nemůžeš výsledek boje nijak ovlivnit."
"Ovšem," řekl otec. "Ale jako se mrak rozprostírá po obloze, tak se události rozprostírají v čase. Chci-li je zformovat v určitou tvář, potřebuji k tomu čas. Co má být rozhodnuto ještě dnes večer, to už nijak nezměním, zítřejší strom však vyroste z mého semene. A semeno je tu už dnes. Tvořit neznamená objevit pro dnešek nějakou lest, kterou ti náhoda schovala, aby ti dopomohla k vítězství. Takové vítězství by nemělo zítřku. Ani drogu, jež by ti zastřela nemoc, neboť příčina by trvala dál. Tvořit znamená učinit vítězství či uzdravení tak nutným jako růst stromu."
Ale oni pořád nechápali: "Logika událostí ..." V tu chvíli se na ně otec s hněvem osopil: "Hlupáci! Vykleštěná dobytčata! Vy všichni, historici, logikové i kritici, vy všichni jste jako červi na mrtvole a ze života jakživi nic nepochopíte."
Obrátil se k prvnímu ministru: "Sousední král nám hodlá vyhlásit válku. A my nejsme vůbec připraveni. Tvořit neznamená postavit mi v jediném dni vojsko, které zde není. To by bylo leda dětinství. Ale uhníst mi sousedního krále tak, aby potřeboval naši lásku."
"Ale já nemám tu moc, abych ho uhnětl ..."
"Znám jednu zpěvačku," odpověděl mu otec, .,a omrzíš-li mne, nechám ji přivést. Nedávno nám večer zpívala o zoufalství věrného chudého milovníka, který se bojí vyznat svou lásku. A vojevůdce plakal. Ač je to člověk bohatý a pyšný a dívky dobývá násilím. Během deseti minut ho dokázala proměnit v anděla něhy, plného smutku a útlocitu."
"Já zpívat neumím," řekl první ministr.