čtvrtek 1. prosince 2016

Robert M. Pirsig - Zen and the Art of Motorcycle Maintenance


”Dad?”
”What?”
”Why are we doing this?”
”What?”
”Just riding all the time.”
”Just to see the country-vacation.“ The answer doesnt seem to satisfy him. But he can't seem to say whats wrong with it. A sudden despair wave hits, like that at dawn. I lie to him. That's what's wrong.
”We just keep going and going,” he says.
”Sure. What would you rather do?”
He has no answer. I don't either.

Nebudu vám lhát - tohle byla jedna z největších čtenářských bitev za hodně dlouhou dobu. Jde ovšem o 22. knihu ze seznamu 35, tak jsem se snažil. Nicméně je potřeba říci, že za poslední tři měsíce (minimálně) jsem na svoji velmi oblíbenou otázku Co čtěš? odpovídal stále stejně: ten Zen.
Ale ráno 1. prosince to padlo. Probudil jsem se a nevstal, dokud jsem nepřečetl posledních 9% knížky, které jsem měl popravdě už plné zuby. Přesto si nemyslím, že by byla vysloveně špatná, jsem si naprosto jistý, že se najdou lidé, kteří si ji dokážou užít (třeba Michal, od kterého ji mám, znovu a i přesto všechno co píšu a napíšu - díky).
Připouštím, že úvodní ukázka je trochu podpásovka. Zen and the Art of Motorcycle Maintenance je totiž o mnoha věcech. V principu bych knihu rozdělil na tři linie. První z nich je přítomnost, kdy autor knihy jede na výlet na motorkách, zpočátku s dalším manželským párem. Druhá je pak minulost, kdy povídá o svém životě před elektroléčbou - o své staré osobnosti, kterou nazývá Phaedrus, kterou tato elektroléčba "zabila" a jemu zbyly jen střípky paměti z té doby. Třetí jsou pak filozofické úvahy, které se vztahují k jedné ze zmíněných linií, často i oběma.
Samotný výlet není nijak zvlášť zajímavý, a ta úvodní ukázka ho docela vystihuje. Umím si naprosto živě představit, že je to velká zábava pro účastníky (ve výsledku je to náš roadtrip po Sicílii), ale neděje se nic zajímavého a autor ho má vlastně jen jako nosnou kostru pro to, aby mohl navazovat a přerušovat druhou a třetí linii.
Druhá linie byla zajímavá v tom smyslu, že jsem byl celou dobu zvědav, jak to vypadá, když se člověk zblázní. Ve výsledku se ale stejně dostáváme k filozofickým úvahám, jen má autor "kliku", že se díky mrtvé osobnosti ve své hlavě může dívat na věci ze dvou různých úhlů. Takže druhá linie jsou vlastně historky z doby, kdy ještě učil a začal objevovat svoje složité filozofické otázky.
Ve výsledku je tedy hlavní poselství knihy, ne nečekaně, v těch filozofických úvahách. A tady připouštím, že mi jich mnoho mohlo utéct. Zde píšu ty, které jsem byl schopen rozlišit.

  • Frustrace netechnických lidí, kteří žijí v zajetí techniky - autor porovnává sebe, který si svou motorku opravuje sám, a druhý pár, který sice motorku vlastní, ale vůbec technice nerozumí, či ji spíš nechce rozumět. Jsou tak vlastně neustále ve stresu, přirovnal bych to k větě, kterou jsem ve svém okolí už slyšel: Tahle nová technika, to vůbec není pro mě. Člověk 21. století je, pokud chce udržet krok s ostatní společností, nucen využívat nové techniky. A existují lidé, které to rozčiluje, protože k tomu prostě nemají vlohy/chuť, a ti pak žijí v takovém zajetí technologií, které je jim nepříjemné.
  • Oprava motocyklu - jakákoliv technická činnost je stav mysli. Pochopí všichni ti, kteří si jdou odpočinout do garáže, nebo rádi něco opravují.
  • Zdolávání hory - ve chvíli, kdy autor se synem zdolávají vrchol jednoho z vrcholků. Vcelku snadno - pro mnoho lidí je pokoření hory to, proč celý výlet vykonávají. Pokud připustíte, že člověk by se měl plahočit do kopce hlavně proto, že ho baví pobyt v horách, myslím, že si většinu výletů pak víc užijete.
  • souhrnně Kvalita a souboj na filozofické fakultě - je vcelku jasné, že to je to, co nám chce autor sdělit. Co nám chce předat. Také tyto části tvoří dobrou třetinu knihy. To jsou myšlenky, které ho donutily zešílet. Odmítnout zapsanou logiku, vštěpovanou nám od našeho narození již od antického Řecka. Jenže pro mě to celé byl boj se slovy, pokoušení se charakterizovat něco, co podle něj nelze. Ke všemu tu byla jazyková bariéra má neznalost některých pojmů. Zkrátka tady jsem nebyl cílovou skupinou, nějak mi chyběla ta provázanost s něčím z praktického života (nebo jsem to jen nenašel). To samozřejmě spolklo nejvíce času a dost mě to otrávilo.
Během knihy jsem se proklínal, že ji čtu v angličtině, protože ačkoliv to pro mě není nijak extra velký problém, přeci jen je potřeba zapnout větší část mozku než u českého textu. Kniha tak na mě kolikrát fungovala jako dokonalé sedativum a některé stránky jsem četl i třikrát, abych je vůbec vstřebal. Celkově jsem maličko otrávený, že mi zabrala tak strašně moc času a neodnesl jsem si z ní tolik, kolik jsem čekal. Ale jako vždycky - je to jen můj názor.

”What I wanted to say,” I finally get in, “is that I've a set of instructions at home which open up great realms for the improvement of technical writing. They begin, Assembly of Japanese bicycle require great peace of mind.“ This produces more laughter, but Sylvia and Gennie and the sculptor give sharp looks of recognition.
”Thats a good instruction,” the sculptor says. Gennie nods too.
”Thats kind of why I saved it,” I say. “At first I laughed because of memories of bicycles I'd put together and, of course, the unintended slur on Japanese manufacture. But theres a lot of wisdom in that statement.” 



Stieg Larsson - Luftslottet som sprängdes (Dívka, která kopla do vosího hnízda)

Poslední dopsaný díl Milénia Stiega Larssona, navazující přesně v místě, kde Dívka, která si hrála s ohněm skončila. Pokud je tu někdo, kdo ještě nezná Muže, kteří nenávidí ženy, a nemá detektivky vysloveně v neoblibě, rozhodně ho čeká příjemné počtení, nebo si celý příběh může vychutnat i ve filmové podobě a to hned dvou provedeních.
Dostáváme se konečně k místu, kdy Lisbeth Salanderová je u soudu ve vykonstruovaném procesu, který na ní navlékly švédské tajné služby už ve třinácti letech. Naštěstí i přes to, jaký vztah má obvykle se svým okolím, má dostatek přátel, kteří jsou ochotni ji pomoct. Nastává tak souboj novinářů a řadových policistů proti tajné jednotce, která se neštítí ničeho.
Svižný akční příběh se poslouchá vcelku sám. Jen mě už po dvou dílech máloco překvapilo.

úterý 22. listopadu 2016

Zdeněk Šmaus - Martina

Před dávnou dobou další knížka vybraná z knihovničky na rozebrání. Ti, co mě znají, zcela jistě pochopí důvody. Hned na začátku otevřena, nepochopena a odložena. Poté odložena z mnoha jiných důvodů - ono totiž knížek na světě je.
Nedávno, když mi došla moje předchozí "metrová" knížka, podíval jsem se do knihovny a vidím, jak tam Martina leží, a říkám si Jo, to dám. Popravdě po pár stranách jsem byl nemálo překvapen.

Tahle knížka je totiž psána spíše lyricky, překotně, autor střídá popis s asociacemi, často vlastně asociací navazuje na asociaci jinou bez toho, aby předchozí dokončil. Kniha totiž začíná od toho nejdůležitějšího, co se v příběhu stane, i přesto, že se to stane někdy uprostřed, což je právě ta matoucí vlastnost prvních několika stránek.
Příběh je, díky zvláštní expozici, něco, co mi vlastně zkazilo dojem. Zpočátku je jasné, že jde o romantiku, pak se dozvídáme, že jde vlastně o romantiku zakázanou, i když je to na pomezí, a nakonec to má svoje odůvodnění, což nám to zase vrátí zpátky do té pozitivní části spektra. Ale stejně, už tam ta ručička jednou byla.

Ve výsledku doporučím tuhle knížku číst hlavně kvůli tomu jazyku, protože to je jedna z věcí, pro které jsem si pomyslel páni, tohle jsem ještě nečetl, to je skvělý, takhle bych chtěl taky umět psát. Rozhodně to není žádná lehká četba. Ale svému účelu v metru posloužila.

Studený sníh tedy sešel a byl očekáván další. Jeho drobné krůpěje zůstaly na oknech a krytech okenních rámů a podzim se už nevzpamatoval, i když hýřil dál a dál pil, a teď v umytých a průbojnějších barvách, jaky bu mu nepřítel dodal odvahy a druhé mízy. Rána teď pravidelně vyplivovala rozdrobenou mlhu, která mokře a studeně spěchala a plula údolími a potom se rychle kdesi schovávala, asi před vyhouplým kotoučem Slunce. Náhlé a měkké teplo rychle polevovalo a po poledni se u zase z cípů krajiny vynořovaly průhledné vlny oparu, které se ledabyle a jakoby nevšímavě protahovaly v údech, ale jakmile se odpoledne ukolébalo jejich zdánlivou neschopností a západ zezlatil, ihned vyrazil mlžná zástěra a její chvosty se chobotnicovitě roztáhly mezi kopci.

pátek 11. listopadu 2016

První sníh

Padá první sníh,
je večer, tma,
a já jdu unavený z práce
a tak se mi s ním nějak daří ztotožnit.

První sníh je totiž ulepený,
rozbředlý, a i když to není pravda,
jakoby už padal trochu špinavý.

První sníh mají asi rádi jen ti,
kteří vědí, že teprve po něm
může přijít ten krásný a elegantní
sníh mrazivé noci, nebo dne.

Mám obavy, zdali skutečně
nemám s prvním sněhem cosi společného.
Že když na mě dýchneš,
roztaju dřív, než se stihnu dotknout tvých rtů.


úterý 1. listopadu 2016

Výprodej kosmických snů

uspořádal Jurij Michajlovič Medvěděv, přeložil Ivo Král

K téhle knize se váže můj vcelku úsměvný přehmat a přehlédnutí, kdy jsem sahal do poličky pro rozebrání pro nějaký zábavný titul a objevil Výprodej kosmických srnců - výběr ruského sci-fi. A jestli někdy někdo dokáže pojmenovat knížku Výprodej kosmických srnců, tak to musí být rozhodně nejlepší sci-fi na světě. Non plus ultra, že to napsali Rusové, a kdo umí lepší sci-fi, než Rusové? Pak jsem doma s povzdechem seznal, že místo parožnatců za skvělé ceny budou na skladě sny...
Knížka dostala tzv. atribut metrová, a to znamená, že měla tu možnost doprovázet mě po kolejích podzemím Prahy. Společnost dělala dobrou, některé povídky jsou sice dost úsměvné (Hranice rizika a výbuch meteoritu z neutrohmoty...), některé málo pochopitelné, některé naopak připomínají jiná dílka (u Lásky k zemi jsem si nemohl nevzpomenout na Solaris), ale třeba povídky  Přestupek, Štvanice i Dobré jitro, chiméry si rozhodně pozornost zasloužily.
Leč nezbývá si povzdechnout, že výprodej kosmické zvěře se nekonal.

sobota 29. října 2016

Marian Palla - Kdyby byl krtek velkej jako prase


Taková nevšední básnická sbírka, která nám odpoví na spoustu otázek, které nás nikdy nenapadly.

Dozvíme se spoustu intimností z autorova života, kterého jsme neznali, a které jsme rovněž neznali. O radosti ze smazání této neznalosti bych se vyjádřil pozitivněji u té první části. A protože jde o sbírku nevšední, asi sem prostě nahrubo naházím nějaké ukázky, ať si můžete udělat obrázek sami.






neděle 16. října 2016

Signal


Signal je festival světla, který tuším dnešní večer v Praze končil, a tenhle článek vlastně není skoro vůbec o něm, ale tak trochu náhled na můj život v matičce stověžaté a jak se může nějaký večer vyvinout.
Ještě v práci sháním doprovod na zmíněný festival a nenacházím nenalézám. Ondra mi dal košem kvůli nějaké kolaudaci (nic osobního) a zbytek potenciálních doprovodů je buďto mimo Prahu, nebo už tam byli. Ale co, dojedu sám, prohlédnu si podle všech to nejzajímavější a pojedu domů.


Večer vlastně začal pro mě dost špatně, jelikož v bláhové představě jsem místo na náměstí Míru vystoupil na Jiřího z Poděbrad v domnění, že ta velká projekce je tam. Vyjdu z metra a všimnu si postavy na nějakém kamenném soklu ve skupince lidí a říkám si: "Je to Jirka, nebo není?" Obejdu náměstí a jelikož nemám úplně ve zvyku oslovovat cizince, kterým navíc není moc dobře vidět do obličeje, navíc v Praze, ale nakonec se nějak rozhoupu a "Hele, ahoj Jirko, jsi to ty?" a je to trefa. S Jirkou se znám z kolejí (ostatně všichni, co pobývali na Kotli v rocích 2011-2013 musí znát Jirku "Filozofa", jinak jsou to šprti, co jen seděli na pokojích - a i ti jim šli občas vynadat, když hráli na housle zrovna u nich na patře). Takže chvíli kecáme a pak se seznamuji i se zbytkem skupinky, což jsou Roman a Jirkova přítelkyně Caroline, což je francouzka již podle ucha a přízvuku v angličtině. Čímž mi obsazuje kolonka doprovod a jdeme tentokrát na správné náměstí. Projekce nebyla špatná, myslím, že dost se podepsalo to, že jsme stáli hrozně blízko a můj plán vzhledem k dobré společnosti se mění na "na Staromák? proč ne?".
Čili jdeme Prahou, kecáme s Jirkou, který žije podle spousty lidí vysněným životem "tak teď jsme byli v Asii, zítra jedeme zase do Francie", opráším angličtinu při společné konverzaci, dojdeme na Staromák, kde stojíme pod Orlojem, a shlédneme zdejší projekci, o které Jirka řekne, že je to bullshit a já s ním dost souhlasím a mizíme na náplavku. Chvíli mluvíme o francouzské hudbě, o který Jirka zase říká, že je to shit, já se snažím vzpomenout na nějaké francouzské kapely, snažím se resuscitovat svoji francouzštinu, ale můj pokus o vyslovení Nouvelle Vague slyší Caroline jako Nouvelle Vache, takže se z toho trochu vzpamatovávám a pak mizíme na náplavku.
Tam není ani noha. Jirka prohlásí: "Čekal jsem tu davy krásných žen, které by se tu promenovaly."
Caroline na to dotčeně řekne: "A co já, já jsem tady!" Je to několikátá česká věta, kterou ten večer řekne, každá ta věta mě rozesmála, zčásti kvůli přízvuku, který zní jako kdyby každé to slovo bylo ve vlastní dřevěné krabičce, zčásti kvůli tomu, jak jsem překvapený, jak ta holka ten jazyk zvládá a že nám s Jirkou vlastně většinu času rozuměla, i když jsme mluvili mezi sebou česky.
Jdeme na Palackého na metro a rozjíždíme se na opačné strany.
Tak to byl třeba jeden z těch večerů, kdy jsem docela rád, že bydlím v Praze. A jsem rád, že pořád tak nějak funguje moje vlastnost někam přijdu a aspoň jednoho člověka tam znám, kterou jsem objevil na Kotli. Ona ta vlastnost byla na Kotli často podmíněná tím, že jsem Jirku znal od prvního týdne a ten byl pak všude, ale...