„De chelonian mobile,“ přečetl nahlas. „,A želva přece
kráčí.‘Co to znamená?“
Po nějaké té pauze se mi zase dostala do ruky Zeměplocha. Tentokrát se příběh obtáčí kolem vcelku temného tématu - náboženství, a především jeho temných stránek. V Omnii převládá náboženství ve velkého boha Oma. Převládá relativně snadno, jelikož ostatní náboženství jsou zakázána, a pokud se někdo protiví, je tu kvizice, která se postará o napravení jeho víry - ať v temných sklepeních nebo veřejnou nápravou pomocí nějakého důmyslného bolestivého zařízení. Kvizice se taky snaží o šíření víry do vedlejších zemí, jako například Efeby, kde žijí především potřeštění filozofové (takoví ti lidé, kteří pobíhají po městě mokří a bez osušky, jak vyběhli s novým nápadem přímo z lázně). K tomu novici Brutovi spadne k nohám malá želvička. Malá želvička je ve skutečnosti velký bůh Om, který ke svému překvapení má ve skutečnosti jen jediného věřícího...
Knížka se čte skvěle jako ostatně všechny Zeměplochy, nicméně musím poznamenat, že po tolika přečtených dílech už mě některé věci příliš nepřekvapí a není těžké předpovídat vývoj knihy. Ovšem hledáte-li lehké dílo na odreagování, Pratchett stále skýtá zaručenou kvalitu.
„Mohl bych ti dát kousek salátu,“ řekl Bruta. „Ale nevím,
jestli mají želvy přístup do chrámových zahrad. Nejsi ty vlastně škůdce?“
Želva na něj dál upírala své korálkové oko. Téměř žádné jiné zvíře nedovede
upírat pohled tak jako želva. Bruta cítil, že něco musí udělat. „Taky jsou tady
hrozny,“ řekl. „Myslím, že to nebude hřích, když ti jedno zrnko dám. Dala by
sis víno, želvičko?“
„Jak by se ti líbilo být něčím velmi hnusným v nejhlubší žumpě chaosu?“
odpověděla mu želva.
