52. KVIFF

Jsem zpátky z mého 5. filmového festivalu v Karlových Varech. Na kolonádě mezi kiny nejsem již úplným nováčkem, takže i letos jsme dali dohromady smíšený divácký tým a vyrazili již od prvního dne. Díky přesídlení mé sestřičky k západním hranicím jsem přijel dokonce den předem a zakoupil filmpasy téměř ještě horké z výroby. Člověk by čekal, že díky tomuto náskoku půjde veškerý festival hladce, ale nebylo tomu úplně tak.

První problém byl můj zdravotní stav. Do Varů jsem přijel s bolestí v krku a stav se posléze měnil v: bolest v krku + rýma, rýma + odřený nos, rýma + kašel, kašel + ucpané dutiny. Čímžto bych se chtěl omluvit dalším návštěvníkům festivalu, že jsem je zcela jistě rušil smrkáním při filmu, ale nešlo to jinak.

Druhý problém se skrývá v tom, že do Varů jezdí zřejmě každý rok více a více lidí. Na zakoupené filmpasy nám rezervace lístků příliš nevycházely - což teda není velká změna oproti jiným letem. Takže vyčkat frontu s akreditací na volná místa v sále. Jenže...

Přijeli jsme všichni už v pátek, a díky náskoku s pasy jsme měli lístky na dva filmy. Promenádu Umy Thurman po červeném koberci jsme strávili ve frontě na opening film Big Sick - zcela jistě se to vyplatilo. Sobotní dopoledne bylo také vcelku přívětivém, patrně proto, že většina účastníků stále ještě najížděla. K večeru už byl první škrt přes rozpočet, kdy jsme šli hodinu a půl předem na film - což byla v předchozím roce doba, kdy se člověk na beton dostal do sálu - a fronta byla taková, že jsme skončili pár míst od kýženého místa na projekci. Stejně tak to pokračovalo i neděli a pondělí, kde se mi vystřídalo osazenstvo a já vystřídal taktiku výběru filmů (klidně špatný, hlavně něco).

Nicméně trochu radostných poznatků a statistiky!

Za 7 dní jsem viděl 21 filmů a 15 malometrážních projekcí.

Spotřeboval jsem krabičku Nurofenu a balení pastilek proti bolení v krku.

Nejlepší film byl podle mě 78/52 - dokumentární film o sprchové scéně z filmu Psycho. Něco tak originálního jsem zkrátka ještě neviděl a ke všemu mě to strašně bavilo.

Nejlepší film pro každého by mohl být Big Sick. Chcete-li jít s někým do kina na líbivou romantickou komedii, tohle je to ono.

Mám obrovskou radost, že jsem vzal holky na Život milostnice Oharu, což je asi dvou a půl hodinový japonský film z roku 1952. Tyhle japonský filmy jsou pro mě něco jako zkouška odolnosti diváka. Z podobných důvodů jsem vzal Hanku, která přijela později, na projekci krátkých filmů Imagina. To jsou vyloženě umělecké projekce, které se hodí spíš do galerie než do kina. Tady byste mohli najít ukázku.


A víme jak pojedeme příští rok, abychom byli na všech filmech, co chceme. Ale to vám neprozradím, protože byste to udělali stejně a to by nám to pak třeba nemuselo vyjít...
Stříbrnému plátnu sláva!