Letní pohádka o měsíčních vílách

Znáš měsíční víly?

Jednou takhle na sluníčku,

viděl jsem jednu, na chviličku,

a i za tu chvíli,

byla jen tak, bez trička.

V poledne, i skrze křídla,

kůže se jí popálila,

vypadá jak ředkvička.

Jako když zvonky zvoní,

smály se jí sestry víly,

když se smíchy unavily,

postaraly se o ni.

Po soumraku za hodinu

rosu v trávě nasbíraly,

kůži ji s ní namazaly.

Příště už bude víc ve stínu.

Slaná

Přišla jsi slaná
nepohodlí z horka jsi vyřešila
k radosti nás obou
a čekali jsme než se setmí
Kde tou dobou
byly naše starosti?
Mám rád tyhle letní
radosti.

Součtenáři

Nápad číst s Koalou stejnou knížku byl super v tom, že můžeme rozebírat jeden příběh s oboustranným pochopením (jelikož mi bylo vyčtenou, že dokážu odvyprávět příběh přečtené knihy tak, že ji člověk ani nemusí číst... doufám, že ty moje náhledy a mini-recenze tuhle schopnost nemají). Bohužel rychlost čtení je odlišná, a nějak se navrací má insomnie s tím, jak snižuji dávky antihistaminik, takže propadám opětně kouzlu nočního čtenářství.

Takže vám povím, že když vám v noci umře na stránce nejoblíbenější postava, a vy to Koale nesmíte říct, protože by byla naštvaná nejen kvůli tomu, že jí zase prozrazuju příběh, ale ke všemu není právě probuzená Koala vůbec příjemný společník (obzvláště ve 2 ráno probuzená Koala) - prostě mnohavesmírové drama.

Úřad smrti

"Promiňte, že jsem tu až dneska, já jsem mrtvý už od úterý, ale nikdo mi neřekl, že se mám na nějaký úřad hlásit," povídá klidně starší elegantní pán u přepážky.

"Tím se netrapte, pane Černý, to se občas stane," vysvětluje mu s úsměvem sympatická smrtka. "Daleko horší je to pro toho, komu jsme to řekli místo vás."

Na úřadu smrti bylo jako vždy paradoxně živo. Nové vyděšené tváře mísící se s otrávenými, které čekají před okénky s formuláři, žádostmi o odklad, reinkarnaci. Nacpaná čekárna, kde na sebe lidé čekají.

Jen díky obrovskému mramorovému prostoru se všechny ty zvuky přístrojů, přešlapování anebo tichého hovoru mění tisícinásobnými ozvěny na šum, připomínající vzdálený oceán.

"Vy jste ten nový uchazeč o práci?" přistoupil ke mě smrťák ve středních letech. Tipoval bych mu něco mezi 50 až 200 lety. Je to těžko rozlišit přesně.

"Ano, to jsem já," odpovídám a zvedám se z lavičky. Smrťák mi ukáže dveře, které vedou někam skrz dřevěnou stěnu za přepážky. Následuji ho až do jeho kanceláře někde v patře, kde mi zase beze slova ukáže černé kožené křeslo a zavře dveře. Teprve tehdy utichne šum úřadu a rozhostí se sametové ticho.

"Víte, co ta práce obnáší?" zeptal se mě hned ze začátku.

"Pochopitelně, pasivně jsem si procesem prošel jako všichni, co jsou tady."

"Nemáte zrovna moc zkušeností," podíval se na mě poněkud úkosem.

"Nebyl zrovna čas, když jsem hned po škole odešel."

"Ano, to je pochopitelné. Není vlastně nutné, aby tu ani jeden z nás ztrácel čas. Doba nás nutí navyšovat stavy, máte o práci zájem?"

"To mám," přitakal jsem.

"Де я? Що відбувається?" zvolal náhle.

Znělo mi to poněkud rusky, takže jsem se rozhodl odpovědět: "Vse v poryadke. Poydemte so mnoy." Tuhle větu jsem se naučil v několika jazycích s tím, že by se mi k pohovoru mohla hodit.

Úředník se usmál.

"Nejspíš by jste s tím také vystačil, ale dostanete intenzivní jazykové kurzy, pro případ, že byste musel jet už brzy na služební cestu. Přeci jen to je ten důvod, proč navyšujeme stavy."

Hon na myšlenky

Občas vzdáte i hon na vlastní myšlenky.
Proč ztrácet energii, když nechtějí poslouchat?
Příliš by byla částka z peněženky,
nechce se vám ji vlastně dát,
abyste spláchli pachuť z úst,
jazyk zvláštně hořko-kyselý,
co přišla vlastně odnikud,
když jste ještě byli veselí.

George Orwell - The Animal Farm (Farma zvířat)

Mimo jiné 13/35.Vcelku proslulá (každý se o ní učil) kniha George Orwella bajkou připomíná dějiny komunistické strany v Rusku, a vůbec odráží spoustu jiných totalitních režimů.

Také vcelku krátká záležitost, která by snad mohla být zábavnější, jenže tak to v té historii nebývá. Ve své podstatě byla podle mě asi lepší než 1984, protože můj osobní názor na Orwella je spíš ten, že ve psaní příběhů zas tak skvělý není. Ovšem pokud mluvíme o nastavení zrcadla totalitním režimům, jde o člověka na svém místě.

Ukázka:

Já jsem zvíře, ty jsi zvíře,

my jsme všichni zvířata,

budoucnost jak zlato září

veselá a bohatá.

Jednou přijde slavná chvíle,

kdy bez lidí budem žít,

rodnou hroudu vlasti drahé

jen pro sebe budem mít.

Kde jsou zvonce,

kde je chomout,

kde je postroj z našich zad?

Ostruhy a kruté biče

těch se každý zbaví rád.

Moře sena, moře zrní,

každý bude spokojen.

Jetel, oves, boby taky

budou naše v onen den.

Jasné slunce nad Anglií

čistší voda potoků,

vítr bude vonět jarem,

až shodíme jho otroků.

Přiložíme nohu k dílu

pro tu naši svobodu,

volněji se bude dýchat

zvířecímu národu.

Já jsem zvíře, ty jsi zvíře,

my jsme všichni zvířata,

budoucnost jak zlato září

veselá a bohatá.

Píseň všechny neobyčejně rozrušila. Než ji Major stačil dokončit, zvířata už zpívala sama. Dokonce i ta nehloupější pochytila melodii a pár slov, a chytřejší - jako prasata a psi - znala celou písničku v mžiku zpaměti. Pak, po několika pokusech, se Zvířata Anglie rozezněla po farmě v nádherném unisonu. Krávy ji bučely, psi kňučeli, ovce bečely, koně ržáli, kachny kvákaly. Píseň se jim tak líbila, že si ji přezpívali pětkrát po sobě, a kdyby nebyli vyrušeni, zpívali by ji až do rána. Hluk však probudil pana Jonese, který vyskočil z postele v domění, že na dvoře je liška. Popadl pušku, jež vždycky stála v koutě v ložnici, a vypálil do tmy několik kulek. Kulky se zaryly do zdi stodoly a shromáždění se rychle rozprchlo. Všichni spěchali na kutě - ptáci vyskočili na hřady, zvířata se uvelebila do slámy. Za chvíli celá farma spala.

Niccolò Machiavelli - Il Principe (Vladař)

Kniha z roku 1513, kterou by si ovšem mohli přečíst i dnešní politici, protože i když se některé věci mění, některé zůstávají stále stejné, ať už tu demokracie funguje více, či méně.

Machiavelli se na názorných případech z dějin i jeho dobových zážitcích snaží vysvětlit, jak by se správný vladař měl chovat v zemi, kterou spravuje, jak k občanům, jaká vojska by si měl pořizovat a vlastně jak si i takovou zemi získat.

Rady jsou čistě pragmatické, a některé věci jsou opravdu nadčasové, kniha je to krátká, takže pokud se hodláte stát prezidentem, knížetem, nebo třeba vůdcem s velkým F, je čas si svazek zařadit do povinné četby.

Ukázka:

Z toho soudím, že ten, kdo se chce udržet u moci, musí už předem zvážit všechny potřebné tvrdosti a povést je naráz, aby se k nim už později nemusel vracet, aby se dokázal bez nich obejít a získávat poslušnost jinak rozumnými a většině prospěšnými činy.

...

Kdo se chopí vlády z vůle a přízně lidu, musí si ji především hledět udržet. A to je snadné, neboť lid požaduje jediné - aby nebyl utlačován.

...

Tvrdím však, že vladař musí být přítelem lidu, jinak v něm nemá oporu v těžkých dobách. Spartský vládce Nabis odolal útoku Řeků a později i nájezdu římského vojska a obhájil proti nim vlast i trůn. Stačilo mu jen zneškodnit několik velmožů, jakmile se blížilo nebezpečenství. Kdyby však lid nestál na jeho straně, nebylo by mu toto opatření zdaleka stačilo. Jen ať se nikdo nepokouší toto mé tvrzení vyvracet omšelým pořekadlem Kdo staví na lidu, staví na písku . Je totiž platné pouze tehdy, když nějaký příslušník vyšších vrstev očekává, že ho lid osvobodí, začnou-li ho pronásledovat nepřátelé nebo úřady. V takovém případě se nutně musí zklamat, jako se stalo bratřím Gracchům nebo panu Giorgiovi Scalimu ve Florencii. Jiná je však situace, kdy na lid spoléhá vládce, který dobře svůj stát spravuje, je neohrožený, předvídavý a umí si v nouzi poradit a pro své plány získat občany. Ten může pevně počítat s tím, že ho lid nikdy nezklame, a pozná, že položil skutečně pevné základy.