Přijde mi zajímavé, že poslední dobou jsem četl dost děl amerických autorů, o kterých vím, že se mi časem slijí, pokud se nebudu trochu soustředit. Mluvím teď o této knize, o Steinbeckově Na východ od ráje a o Jako zabít ptáčka od Harper Leeové. Pokud jste měli aspoň tu kliku, že jste četli aspoň dvě z této trojice, možná ani tehdy nemusíte plně pochopit, v čem pro mě spočívá jejich podobnost.
Kromě země původu a toho, že mi všechny tři přišly jako velmi velmi dobré, jde hlavně o popis charakterů. Asi jsem se dlouho flákal mezi hvězdami nebo vlkodlaky a upíry a bůhvíčím, případně mezi chemickými vzorci, ale dobře popsaný dlouhý příběh jednotlivce nebo rodu začínám oceňovat více než kdy dříve. Pokud jdete ve stejné stopě, nikdy nezapomenu na Sto roků samoty, ale to skáčeme do jiné země a hlavně úplně jiné ligy.
Příběh této knihy začíná krátce před druhou světovou válkou a končí daleko po ní. Jde o příběh neobyčejné rodiny, která v čele s otcem, který žil v budoucnosti, založila hotel New Hampshire v Dairy. Což není město, které by uživilo dva hotely, a možná že i půl hotelu by bylo bývalo stačilo. V hotelu se tak odehrává příběh našeho hrdiny, jeho otce, matky, dědečka Iowského Boba, jeho staršího bratra a sestry a také mladšího bratra a mladší sestry, která přestala růst. První hotel New Hampshire vznikl přestavbou zaniklé dívčí školy a některé zvláštnosti s tím spojené se s rodinou potáhnou přes kontinenty a čas až navždy. Druhý hotel New Hampshire pak stojí ve Vídni, kde se k stálým obyvatelům hotelu kromě rodiny musí připočítat také prostitutky a radikálové. A jak si vůbec bude stát třetí hotel New Hampshire, jak bude klidný a kdo v něm bude bydlet, nechám objevit ty, které tyto věty snad nalákají.
Pozor na psy a vyhýbejte se otevřeným oknům.
