neděle 27. září 2015

John Irving - Hotel New Hampshire


Přijde mi zajímavé, že poslední dobou jsem četl dost děl amerických autorů, o kterých vím, že se mi časem slijí, pokud se nebudu trochu soustředit. Mluvím teď o této knize, o Steinbeckově Na východ od ráje a o Jako zabít ptáčka od Harper Leeové. Pokud jste měli aspoň tu kliku, že jste četli aspoň dvě z této trojice, možná ani tehdy nemusíte plně pochopit, v čem pro mě spočívá jejich podobnost.

Kromě země původu a toho, že mi všechny tři přišly jako velmi velmi dobré, jde hlavně o popis charakterů. Asi jsem se dlouho flákal mezi hvězdami nebo vlkodlaky a upíry a bůhvíčím, případně mezi chemickými vzorci, ale dobře popsaný dlouhý příběh jednotlivce nebo rodu začínám oceňovat více než kdy dříve. Pokud jdete ve stejné stopě, nikdy nezapomenu na Sto roků samoty, ale to skáčeme do jiné země a hlavně úplně jiné ligy.
Příběh této knihy začíná krátce před druhou světovou válkou a končí daleko po ní. Jde o příběh neobyčejné rodiny, která v čele s otcem, který žil v budoucnosti, založila hotel New Hampshire v Dairy. Což není město, které by uživilo dva hotely, a možná že i půl hotelu by bylo bývalo stačilo. V hotelu se tak odehrává příběh našeho hrdiny, jeho otce, matky, dědečka Iowského Boba, jeho staršího bratra a sestry a také mladšího bratra a mladší sestry, která přestala růst. První hotel New Hampshire vznikl přestavbou zaniklé dívčí školy a některé zvláštnosti s tím spojené se s rodinou potáhnou přes kontinenty a čas až navždy. Druhý hotel New Hampshire pak stojí ve Vídni, kde se k stálým obyvatelům hotelu kromě rodiny musí připočítat také prostitutky a radikálové. A jak si vůbec bude stát třetí hotel New Hampshire, jak bude klidný a kdo v něm bude bydlet, nechám objevit ty, které tyto věty snad nalákají.
Pozor na psy a vyhýbejte se otevřeným oknům.

úterý 22. září 2015

Krajina plochých mraků

Krajina plochých mraků 
trvá tři dny než ji přejdeš 
očima suchýma pískem 
zlatými cestami. 
Piješ v závěji 
světla světa své 
touhy plynoucí 
tak ploše 
po hrací desce. 
Čekej dokud nehodíš šest.

čtvrtek 17. září 2015

Albert Camus - L'étranger (Cizinec)


[21/35] - což je značka mého oblíbeného článku z časopisu Life, kterému odškrtávám položky nějak častěji, než jsem kdy čekal, se vcelku shoduje s žebříčkem nejlepší literatury za 20. století novin Le Monde. Můžete si povšimnout, že Cizinec v tomto žebříčku drží prvenství.
Krátká novela je pojata v minimalistickém stylu, což je prý také jeden z mých rysů, když něco píšu, jak si povšimli páni porotci při posuzování mé diplomové práce. Příběh začíná zdánlivě kdesi v dáli, ve chvíli, kdy se hlavní hrdina dozvídá, že mu zemřela matka, a odjíždí ji pohřbít. Není z toho příliš smutný. Když se vrátí zpět, potká dívku, která si ho zamiluje. Spřátelí se sousedem, který si obživu obstarává poněkud mimo zákon. A dostáváme se až do osudného okamžiku, kdy spáchá zločin. Vše důležité se pak odehrává především v soudní síni a vazbě. Příběh předkládá čtenáři zajímavý pohled, jak může být člověk posuzován zevně, přitom však vnitřní pochody nemohou být nikdy známy.

Pro někoho možná povinná četba, pro někoho zajímavé sousto duševní stravy. Když se nad tím člověk tak zamyslí, zjistí, že nadčasovost tohoto díla dopadá těžce na mozkové závity stejně jako pokusy o pochopení lidské mysli, a je jedno jestli se příběh odehrává v Alžíru nebo na dovolené v Egyptě.

Dvě tváře Prahy

Při dnešní návštěvě Prahy mě oslovila starší paní v autobuse. Moc jsem jí nerozuměl, ale většinou to byla slova chvály, jak jsem slušně oblečený, pak jak jsem slušně vychovaný, rady do života jako ať si dávám na ty potvory pozor, že jdou hlavně po penězích. Když jsem se zeptal, zda to jede na Krakov, což jsem věděl, ale vycítil jsem, že je potřeba přispět do diskuze, aby byla oboustranná, odpověděla, že ano a že tam jede taky. Tak chvíli povídala něco o osudu.
U Trójského zámku jsem klackoval u kešky. Geocaching dělá z návštěv Prahy snesitelnou sérii výletů. Okolo procházeli lidi se psy, kteří neprozřetelně vlezli do cesty cyklistům. První lekce ryzí pražštiny zněla:
Jděte s těma zasranejma čoklama do hajzlu, čůráci!
Dvě tváře měly obě ošklivýho kníra a ta přívětivější měla dole jen tři zuby. 

středa 16. září 2015

Narcissus jonquilla

Víťa mě vcelku překvapil posledním dotazem před obhajobou diplomových prací.
"Nevíš jak se čte Narcissus jonquilla? Já to mám v názvu práce a nejsem si jistej."

pondělí 31. srpna 2015

Knihovnička


Když jsem procházel spěšně okolo knihovničky na rozebrání, zaujal mě titul "Výprodej vesmírných srnců".
Doma jsem zjistil, že jde o "Výprodej vesmírných snů", což mě trochu zklamalo.

neděle 30. srpna 2015

Miroslav Žamboch - Predátoři

 Začal bych slovy klasika:
Kravina na kvadrát! Výplod šílence!
Debilní paskvil!
Myslím, že je to víc než přesné. Pokud se vám dostali Predátoři do rukou, držíte právě velmi kvalitní brakovou literaturu. Sci-fi jako vyšité.
Začínám chápat dnešní archetyp lehce asociálního vědce jako moderní převtělení hloupého Honzy, přičemž obliba roste ve všech žánrech. Náš hrdina tento archetyp doplňuje o znalost motorů a řidičské umění a vcelku paradoxní schopnost slovních vraceček, který mi častokrát nepřišly tak dobré, jako ostatním zúčastněným postavám, ale každému to jeho, i autor si musí při psaní užít a pochválit se.


Co k příběhu? Náš hlavní hrdina je tichý génius Mark Twilli, jehož jedinými vášněmi jsou čísla, vektory a tyhle matematické podivnosti a spalovací motory. Pracuje v laboratoři, která zkoumá vektory a vysílá sondy na různá místa skrz časoprostor - háček je v tom, že najít takový vektor, aby byl zpáteční a ještě ke všemu někam vedl, není žádná hračka. Mark to zkouší jak na laboratorním vybavení, tak bokem na svém upraveném programu. A má kliku. V opilosti oslavuje svůj úspěch a vytočí číslo svého kamaráda Jana Petra - bohatého milionáře a podnikatele s výborným smyslem pro byznys. Ten mu udělá na vektor, který vede na Zemi do druhohor, udělá nabídku s tím, že do tohoto období chce podniknout loveckou výpravu pro bohatou smetánku. Mark souhlasí. Druhý den dojde k obchodu a Mark dostane zároveň pracovní smlouvu, aby zajistil celý skok a připojil se k výpravě i v druhohorách. Tímto způsobem se náš skromný geniální hrdina dostává do skupiny plné dalších archetypových postav - mlčenlivého ruského lovce, bohatýrského ruského magnáta a jeho ženu, britského a německého aristokrata, dalšího nadšeného vědce - paleontologa, dominantního namyšleného milionáře nadsamce a jeho překrásnou přítelkyni, nějací ti kuchaři a sluhové aristokratů a velmi málo postav, pro které archetyp není tak zřetelný.
Zpočátku objevujeme svět druhohorní křídy, pronikáme do jeho atmosféry, brzy se na nás vyřítí i nebezpečná fauna a padnou první výstřely. Mark se jako řidič účastní každé lovecké výpravy, takže jsme stále u toho. Přichází druhá lovecká výprava a ta nabírá docela jiný spád. Slovo masakr je jediné, které by mohlo aspoň trochu přiblížit děj druhé poloviny bez vyzrazování. Autorovi se tu fantazie rozjede do otáček a myslím, že se nechal inspirovat počítačovými hrami. Především obtížnostmi hardcore. Naštěstí náš skromný geniální hrdina dokončí svoji přeměnu v houževnatého lovce dinosaurů a tak to, že vlastně podniká několikadenní pochod smrti si odbudeme na několika stránkách. Archetypy řádí a nikdo se špatnou karmou si nemůže být jistý svým životem. Odpočet návratového vektoru tiká do poslední vteřiny.

Pročítám začátek tohohle review a doufám, že všichni pochopí notu ironie. Predátoři si aspoň pro mě na nic nehrají. Je to sci-fi, je to brak, je to skvělý (nějak tak). Podpírajícím faktem budiž to, že jsem poslední třetinu knížky četl dnes od jedné do čtyř a tuhle recenzi píšu s kruhy pod očima. Celou dobu to bylo jasný, ale četlo se to dobře.