sobota 18. listopadu 2017

James Clavell - Shogun (Šógun)


Dlouhé měsíce mi dělal Šógun společnost. Protože si jasně pamatuji, že nám hrál na Lipně před spaním, snadno určíme začátek poslechu někdy na polovinu dubna. Takže přes půl roku. Hlavní příčina je zcela jistě ta, že namluvená kniha má 62 hodin (opětně namluveno Jiříkem). Druhá ta, že už neposlouchám všude možně. Nějak mě přestalo bavit špicovat uši v metru.

Je nasnadě, že případného čtenáře by mohla odradit délka knihy. 983 stran si rozhodně jen tak za odpoledne nepřečtete. Myslím, že druhý faktor (přiznávám, že to byl faktor i pro mě) je prostředí Japonska. Osobně mi je většina východní kultury velmi vzdálená, čímž nemyslím, že bych ji neměl rád. Jen je to natolik jiné, že proniknout do toho vyžaduje velkou vstupní investici. K tomu mnoho postav s cizími jmény. Nicméně si myslím, že pokud existuje nějaká kniha, která by vám mohla poodestřít oponu k dálnému Východu, je to právě Šógun. Proč, se dočtete dále.
Děj: Píše se rok 1600 a k japonským břehům během bouře připlouvá loď Erasmus, vedená lodivodem Johnem Blackthornem. Přesněji řečeno - po strastiplné plavbě kolem světa, během které zemře většina námořníků výpravy zbídačená loď ztroskotá o ostrov Kjúšú. Námořníci jsou z vraku lodi zachráněni a uvězněni. Protože jde o holandskou loď, jsou zajati, protože v Japonsku už mezitím dobře funguje katolická misie jezuitů - tedy španělsko-portugalská - s nimiž je Holandsko a Británie ve válce. Ztroskotaná posádka se tak dostává do nepřátelského prostředí. Blackthorn, který je Angličan, se snaží skrze jezuitské tlumočníky vyjednat aspoň nějaké podmínky jejich vězení, přičemž dá najevo, že jezuitský kněz je jeho nepřítel. To velmi zaujme daimyoa Yabua, který rozezná Blackthornovu inteligenci, a rozhodne se zjistit od něj více. Třeba tolik, že by se vymanili z katolického vlivu, který mají díky obchodu s hedvábím, bez kterého Japonci nemohou vyrábět.
Yabu oddělí Blackthorna od jeho posádky a už s ním má své plány, když dorazí generál od knížete Toranagy. Yabu udělá jedinou rozumnou věc - loď, posádku i jejího lodivoda věnuje do rukou svého lenního pána Toranagy. Posádka se tak ocitá v naprosto nepřehledném vnitřním mocenském boji Japonců. Blackthorn se seznamuje s portugalským lodivodem Rodriguezem, který ho převáží na menší galéře za Toranagou. Od něj se začíná dozvídat základy japonské kultury. Při svých peripetiích sbírá kousíček po kousku něco z japonštiny, takže když stane před Toranagou, udělá na něj takový dojem, že Toranaga vydá příkazy, aby se Blackthorn dál učil japonsky a byl schopen naučit Japonce evropskému způsobu boje a myšlení.
To co mě zdaleka nejvíce bavilo na celé knize je právě Blackthornovo poznávání Japonska. Blackthorn je totiž opravdu chlapík - ono totiž lodivodi asi museli být opravdu raketoví inženýři středověku. Určováním polohy na mapě to začíná. Blackthorn umí samozřejmě anglicky a holandsky, ale taky portugalsky, latinsky a něco španělsky. A k tomu spoustu dalších užitečných věcí.
Jedna z nejzajímavějších věcí je, že obě strany (myslím tím Japonce a Evropany) nazývají ty druhé "barbary". Přitom je to naprosto jasné: barbaři jsou jednoznačně Evropané. Období kolem roku 1600 se sice vyznačovalo velkými zámořskými objevy, ale když se porovnávají přístup ke zdraví, bydlení, víře nebo sexu... středověk... Společně s Blackthornem tak máme šanci pomalu objevit bušidó a s ním třeba i zahradu rostoucích kamenů.
Kdo se nenechá odradit a ponoří se do velmi složitého příběhu, nalezne v něm vše od akce po neskutečnou romantiku. Nechybí ani ninjové!

pondělí 6. listopadu 2017

Ivan Skála - Oheň spěchá


Další z ukořistěných knížek poezie... a tak nějak i další, která se spíše vlekla a nesedla mi. Buď tématem nebo často přidanou "rudou" slokou na konci básně, já za ohněm nespěchám.
Mimochodem zajímavostí by mohlo být, že Ivan Skála je jen pseudonym, a autor se vlastním jménem jmenuje Karel Hell... Oheň spěchá pak nabývá trochu jiného rázu.

ZÁVIDÍM

Věčný outsider toužených lásek,
věčný otrok svých snění,
mám na srdci vrásek
k neunesení.

Mám na tváři pečeť
mrazivou, anebo vroucí?
Slovy jak ostřím mačet
prorubávám se nocí.

A ty mne přitahuješ k sobě
vláknem medu.
V tvé zřítelnice obě
bleskem snu sjedu.

Já kelímkům tvým závidím,
střeží tě mlčky v koupelně tvé,
i cigaretě závidím,
že ovíjí tě její dým,
vzpínám k tobě verše jak větve.

A také větru závidím,
když koleny tě tiskne k zemi,
dešti, který jak polibky
pokryje tě krůpějemi.

Z toho pomyšlení ještě teď mne mrazí,
když teď a tady
do mé básně bosou nohou vcházíš
jak do zahrady.

neděle 29. října 2017

Miroslav Žamboch - Ostří oceli

Popravdě, i když si myslím, že můj Kindle 5 je můj opravdu nejvěrnější přítel, protože počet přečtených knih bych odhadoval na stovku, počet přednášek na příliš mnoho, má jednu chybu, a to to nedostatečné zobrazování informací o knize. Tudíž se mi povedlo přečíst 5. knihu série jako první. Co si budeme povídat, to že se druhý díl jmenuje Na ostřích čepelí orientaci taky nepřidá. Nevadí.

Dobrá věc je, že Koniáš je jednoduše super, a směle bych ho přirovnal k Zaklínačovi, co se do zábavnosti a ostatně i charakterových rysů týče.
Koniáš je potomek jednoho ze šlechticů. Otec mu svede děvče, takže ho při souboji přizabije a od té doby je na útěku. Roky strávené na cestách a v pronásledování z něj udělaly to, čím je teď: dvoumetrovej ošklivej chlap s přelomeným nosem a zjizvenej tak, že musí platit děvkám trojitou sumu, aby s ním šly. Dobrý v zabíjení a zatraceně umanutý neumřít. Jeho hobby jsou staré knihy a cestování.

Příběhy obsahují menší množství magie. Řekl bych i minimum, žádná zbytečná otravná deus ex machina. Díky absenci střelných zbraní jsme tentokrát uchráněni výčtu jednotlivých značek a ráží pistolí, jako je tomu u jiných příběhů, a popisy šermířských soubojů se dají přežít.

pátek 13. října 2017

Karel Čapek - Hordubal, Povětroň, Obyčejný život


nebo-li noetická triologie. Protože mě kdosi chtěl pozdvihnout k lepší literatuře, ať se zbytečně nepárám s upíry a podobnou verbeží.
Tedy jsem dostal k zapůjčení Čapka. Mám takový pocit, že jsem od něj ještě nic špatného nečetl - byť tahle kniha asi nebude pro každého. Všechny tři povídky mají společného jmenovatele - zabývají se popisem jednoho člověka. Ne však jeho zevnějšek, ale vnitřek, a to tak zevrubně, že ho rozeberou nitku po nitce. Mě to bavilo, ale četl jsem i názory jiných, že tohle pitvání se v jedné myšlence je o ničem.
Jenže nejdřív se podíváme jak se vidí Hordubal - tvrdý, pracovitý člověk, který tak trochu nechce prohlédnout, co se stalo za 8 let, co byl v Americe. A pak vidíme, kterak Hordubala vidí jiní, kterak se z něj stane kdosi úplně jiný.
Povětroň nám za celou dobu o sobě neřekne ani slůvko. Ale povypráví nám o něm lékař, věštec a básník. Vidí všichni stejného člověka?
A Obyčejný život obyčejného drážního úředníka? Snad jen to, že člověk může sám sebe odsoudit, nenávidět a zároveň se sebou musí nějak vyžit.
Pokud máte trochu trpělivosti, Čapek nikdy nezklame.

neděle 24. září 2017

Jiří Kulhánek - Noční klub


I když jde vlastně o knihy dvě, řekl jsem si, že v rámci úspory to sfouknu najednou, a to jak časově tak i tady. Vcelku nedávno jsem totiž četl Vyhlídku na věčnost, která na Noční klub navazuje. Což je trochu kámen úrazu. Ne snad, že by Vyhlídka prozradila děj. Můžeme sice tušit, která postava to přežije až do konce a která ne, ale to je všechno.
Problém je, že jsou si hrdinové obou knížek (zde Tobiáš, Jan ve Vyhlídce) až příliš podobní. A v čem si nejsou podobní, tam Jan Tobiáše předčí. Prostě smůla.
Dějově není na tom Noční klub vůbec špatně. V principu příběh nově proměněného upíra v zajetí na otrokářské lodi spolu s další sexy upírkou nemůže příliš nudit. Nicméně, na Vyhlídku to nemá. Škoda že ani tady to zrovna nehýří erotickými scénami, v tom je zase excelentní Bratrstvo krve.
Co je ovšem potřeba říci, že jsem ty dvě knížky sfouknul ani ne za týden, je tam Kocour (snad jediná kočkovitá šelma, kterou jsem si oblíbil... pokud nepočítám Tiggra z medvídka Pú). Čili chceš-li si počíst něco nenáročného, je to furt jedna z knih volby.

sobota 16. září 2017

Milan Kundera - Nesnesitelná lehkost bytí

Od té doby věděla, že krása je zrazený svět. Můžeme ji potkat jen když ji pronásledovatelé někde omylem zapomněli. krása je schována za kulisou prvomájového průvodu. Chceme-li ji najít, musíme roztrhnout plátno dekorace.


Léto skončilo a z ulic nám skrze okna i do bytů pomalu prolézá podzim. Skoro se mi chce říci, že jsem toho přes léto nestihnul tolik, kolik jsem chtěl. Povedlo se mi ale objevit Milana Kunderu, takže to rozhodně za ztracené léto nepovažuji.
Možná je to až hloupé, že poslední dobou mě z české literatury oslovují spíše autoři pokleslejší literatury, a tak oslavuji spíše cizojazyčné autory. Teď ale nepochybuji, že začínám kráčet správným směrem.


Na stránkách knihy může postupně rozplétat linky čtyř postav. Tomáš je chirurg, který jednoho dne v malém městě tak trochu slepě získá Terezu, která pracuje jako servírka v místním hotelu. Tereza se do Tomáše zamiluje, a zanedlouho se objeví u něj v Praze. Tím však od základů naruší Tomášův milostný život, který vede skrze mnoho ostatních klínů. Tomáš se pokouší Terezu zařadit do armády svých milenek, tak však umíněně vystupuje z řady, až se nakonec stane Tomášovou ženou. Jenže zálety nepřestávají a Tereza se tak nepřestává trápit.
Pak přichází srpen 1968.
Sabina je jednou z Tomášových milenek. Svéhlavá výtvarnice se ocitla ve Švýcarsku už na začátku '68, po obsazení vlasti okupačními vojsky se nemá proč vracet. Také Tereza s Tomášem na krátký čas emigrují do Švýcarska, aby se zanedlouho vrátili zpět do Československa a přijali úděl pronásledovaných režimem.
Franz je Sabinin milenec. Sabina na něj zapůsobí natolik mocně, že si kvůli idejím převrátí život vzhůru nohama, jen aby pak na Sabinu, která ho opustí, do konce života dělal dojem.


Zprvu mi trvalo, než jsem se do knížky trochu vžil - úrazem pro mě byl hlavně charakter Tomáše, který přes city, které měl k Tereze, nedokázal opustit své milenky. Tohle je rozhodně těžké čtivo, ale jakmile trochu zajedete do hloubky, roztočí se vám v hlavě kolečka a je jasné, že celá kniha byla napsána s naprostou precizností. Zajímavý je i popis událostí '68 - což je vlastně věc, kterou já teď příliš nemiluji, protože ano, byla to událost, která vrhla Česko i Slovensko do bláta, ze kterého se vlastně vymotáváme možná dodnes. Ale ten nešťastný srpen je momentálně spíše obdobím, kdy si na tom chtějí různí politici uvařit nějakou kašičku, přitom je ta plotýnka pro některé z nás hodně studená.
Navíc se otevřely dveře do dalšího intelektuálního prostoru, dostal jsem vřelé doporučení i na Směšné lásky, na které si opravdu brousím oko, navíc mě to vyšvihlo do takových sfér, že jsem se chvíli vrátil k rozečtenému Zarathustrovi, abych nepřeřadil na lehčí převod příliš zprudka.



Tomáš ji stále přesvědčuje o tom, že láska a fyzické milování jsou dvě různé věci. Nechtěla tomu rozumět. Nyní je obklopena muži, k nimž necítí nejmenší sympatii. Co by to bylo milovat se s nimi?
 Touží to zkusit alespoň ve formě onoho nezaručeného slibu, jemuž se říká koketerie. Aby nebylo omylu: Nechce Tomášovi nic oplácet. Chce najít východisko z bludiště. Ví, že se stala jeho přítěží: bere věci příliš vážně, ze všeho dělá tragédi, neumí pochopit lehkost a zábavnou nedůležitost fyzické lásky. Chtěla by se naučit lehkosti! Touží, aby ji někdo odnaučil být anachronická!

pondělí 11. září 2017

Žebra

Chtěl jsem tě vzít domů
a napsat ti báseň.
Chtěl jsem ti ji
napsat na žebra.
Psát vášnivě
a líbivě,
aby se dalo číst
i mezi řádky.
Jen ta báseň
nesmí být moc dlouhá.
Protože těch žeber

máš jen dvanáct.