Jednou jsem v noci na
lovu u jedný vesnice našel sedět na mýtině u lesa malýho kluka. Byla naprostá
tma a on tam jen tak seděl. Seděl tam sám a v ruce měl sklenici, ve které
létala svatojánská muška.
"Ahoj, jsi tu sám?" zeptal jsem se ho.
"Nejsem. Mám tu s sebou světlušku," odpověděl mi. Bylo mu asi šest
nebo sedum.
"A to se nebojíš?"
"Proč? Vždyť tu mám světlušku, abych viděl," odpověděl mi, jako by
tma byla to jediné, čeho se člověk mohl v noci u lesa bát. Já měl pušku, a
zrovna do zpěvu mi nebylo, ale on prostě jen seděl a hrál si s orosenými stébly
trávy.
Od tý doby jsem to dělal taky. I teď si s sebou nosím malou sklenici od
zavařeniny, a pokud můžu, tak si večer
chytnu světlušku. Ráno ji zase pustím. Je dobrý v sobě nosit kousek dítěte.
Toho kluka jsem tam potkával ještě dlouho. Fakt se mu nic nestalo. Občas chytil
světlušky dvě, aby jim nebylo smutno. Čím víc světlušek, tím méně temnoty.
Žádné komentáře:
Okomentovat