Já přišel domů a ještě v noci sepsal další kratičkou postapo povídku. Tak snad se vám bude líbit.
Dodnes nechápu, proč všichni ti lidi museli
umřít. Nikdo nám nic neřekl. Nikdo se k nám ani nedostal. Zprávy se zkomolily a
ještě dřív, než je kdokoliv ve městě vyslechnul oficiálně. Lidé, co umřeli ten
den, kdy spadly rakety, nebyli poslední.
Hodně lidí umřelo kvůli Nemoci. Já jí měl taky. Tři dny jsem o sobě nevěděl a
ještě dobrý týden jsem byl slabý jako moucha. Jiní zase jako mouchy padali. Ten
rok bylo much hodně.
Pak už se lidi začali zabíjet navzájem. Kvůli různým věcem. Vodě. Baterkám.
Teplu. Jídlu. Strachu.
Vzpomínám na svýho
prvního.
Můj děda byl myslivec, a jeho táta i jeho děda byli taky myslivci. Lov máme v
genech. A protože zrovna kvůli mý škole spadly na Hradec ty rakety, dohodlo se,
že zachovám tradici. Většina myslivců v okrese byli už starý dědkové a bez
techniky pro ně nebylo snadný v tom povolání pokračovat.
"Podívej se," řekl mi tenkrát děda, "když trefíš prase, bude
maso. Když žádný prase netrefíš, tak nebude kukuřice."
Do lesa jsem jezdil na kole a s kárkou a s puškou a čekal na černou zvěř. Často
jsem byl v lese i dva dny. Nebyla to čistá práce. Je to bláto, zima. Krev. Když
jsem trefil, vyvrhnul jsem prase a na kárce dovezl domů nebo kam bylo potřeba.
Za měsíc mi to s nožem už opravdu šlo. Díky kulovnici mě taky nikdo po cestě
domů neobtěžoval.
Jednou jsem trefil divočáka a táhnul jsem ho na laně blíž ke kraji pole, kde by
se mi líp dělalo. Moji samotu a námahu náhle přerušil výstřel a kousek přede mnou vystříkla ze země bahnivá fontánka. V ten okamžik jsem byl na zemi a odkutálel se do nejbližší díry na poli. Byla plná špinavé vody. Přemýšlel jsem, odkud šel výstřel. Doufal jsem, že to vím. Sundal jsem si bundu, aby se mi líp běželo a nabil
pušku. Naštěstí to nebylo daleko k takovému malému remízku. Vstal jsem a rychle
běžel přímo mezi stromy. Další výstřel na sebe nenechal dlouho čekat, ale i
tentokrát jsem měl štěstí. Stihnul jsem se schovat za stromem.
Skrz puškohled jsem pozoroval pole. Stál tam chlap v obnošených maskáčích a
špinavý bundě, v ruce držel pušku a mířil na druhou stranu lesíku než jsem byl
já. Dlouho jsem přemýšlel, co mám
vlastně dělat. Tak dlouho, že mě v remízku objevil a další výstřel se zavrtal
do dřeva těsně vedle mé nohy. Sundal jsem ho. Na komoru.
Přišel jsem si ho prohlídnout zblízka. Ve tváři byl vidět hlad, v očích chvíli strach.
Pak už tam nebylo nic. Sebral jsem mu pušku, náboje. Boty měl děravý. Naložil
jsem prase. Tohle jsem vezl do Doks.
Vyprávěl jsem, co se mi stalo, tamnímu kuchaři. Řekl mi jen: "Příště vem i
chlapa. Masa je málo."
Věděl o čem mluví, ten kuchař.
Žádné komentáře:
Okomentovat