Světluška

Jednou jsem v noci na lovu u jedný vesnice našel sedět na mýtině u lesa malýho kluka. Byla naprostá tma a on tam jen tak seděl. Seděl tam sám a v ruce měl sklenici, ve které létala svatojánská muška.

"Ahoj, jsi tu sám?" zeptal jsem se ho.

"Nejsem. Mám tu s sebou světlušku," odpověděl mi. Bylo mu asi šest nebo sedum.

"A to se nebojíš?"

"Proč? Vždyť tu mám světlušku, abych viděl," odpověděl mi, jako by tma byla to jediné, čeho se člověk mohl v noci u lesa bát. Já měl pušku, a zrovna do zpěvu mi nebylo, ale on prostě jen seděl a hrál si s orosenými stébly trávy.

Od tý doby jsem to dělal taky. I teď si s sebou nosím malou sklenici od zavařeniny, a pokud můžu, tak  si večer chytnu světlušku. Ráno ji zase pustím. Je dobrý v sobě nosit kousek dítěte.

Toho kluka jsem tam potkával ještě dlouho. Fakt se mu nic nestalo. Občas chytil světlušky dvě, aby jim nebylo smutno. Čím víc světlušek, tím méně temnoty.

Postapo: První úlovek

Včera jsme byli na Kittchenově koncertu. Bylo to tuze dobré, je vidět, že vařit umí. Hlavně novinky potěšily. V jedné písničce byly vlaky, a já mám pro vlaky prostě slabost. Ke všemu jsme se s Kuchařem ještě vyfotili, takže večer to byl z této stránky více než úspěšný.
Já přišel domů a ještě v noci sepsal další kratičkou postapo povídku. Tak snad se vám bude líbit.

Dodnes nechápu, proč všichni ti lidi museli umřít. Nikdo nám nic neřekl. Nikdo se k nám ani nedostal. Zprávy se zkomolily a ještě dřív, než je kdokoliv ve městě vyslechnul oficiálně. Lidé, co umřeli ten den, kdy spadly rakety, nebyli poslední.

Hodně lidí umřelo kvůli Nemoci. Já jí měl taky. Tři dny jsem o sobě nevěděl a ještě dobrý týden jsem byl slabý jako moucha. Jiní zase jako mouchy padali. Ten rok bylo much hodně.

Pak už se lidi začali zabíjet navzájem. Kvůli různým věcem. Vodě. Baterkám. Teplu. Jídlu. Strachu.

Vzpomínám na svýho prvního.

Můj děda byl myslivec, a jeho táta i jeho děda byli taky myslivci. Lov máme v genech. A protože zrovna kvůli mý škole spadly na Hradec ty rakety, dohodlo se, že zachovám tradici. Většina myslivců v okrese byli už starý dědkové a bez techniky pro ně nebylo snadný v tom povolání pokračovat.

"Podívej se," řekl mi tenkrát děda, "když trefíš prase, bude maso. Když žádný prase netrefíš, tak nebude kukuřice."

Do lesa jsem jezdil na kole a s kárkou a s puškou a čekal na černou zvěř. Často jsem byl v lese i dva dny. Nebyla to čistá práce. Je to bláto, zima. Krev. Když jsem trefil, vyvrhnul jsem prase a na kárce dovezl domů nebo kam bylo potřeba. Za měsíc mi to s nožem už opravdu šlo. Díky kulovnici mě taky nikdo po cestě domů neobtěžoval.

Jednou jsem trefil divočáka a táhnul jsem ho na laně blíž ke kraji pole, kde by se mi líp dělalo. Moji samotu a námahu náhle přerušil výstřel a kousek přede mnou vystříkla ze země bahnivá fontánka. V ten okamžik jsem byl na zemi a odkutálel se do nejbližší díry na poli. Byla plná špinavé vody.  Přemýšlel jsem, odkud šel výstřel. Doufal jsem, že to vím. Sundal jsem si bundu, aby se mi líp běželo a nabil pušku. Naštěstí to nebylo daleko k takovému malému remízku. Vstal jsem a rychle běžel přímo mezi stromy. Další výstřel na sebe nenechal dlouho čekat, ale i tentokrát jsem měl štěstí. Stihnul jsem se schovat za stromem.

Skrz puškohled jsem pozoroval pole. Stál tam chlap v obnošených maskáčích a špinavý bundě, v ruce držel pušku a mířil na druhou stranu lesíku než jsem byl já.  Dlouho jsem přemýšlel, co mám vlastně dělat. Tak dlouho, že mě v remízku objevil a další výstřel se zavrtal do dřeva těsně vedle mé nohy. Sundal jsem ho. Na komoru.

Přišel jsem si ho prohlídnout zblízka. Ve tváři byl vidět hlad, v očích chvíli strach. Pak už tam nebylo nic. Sebral jsem mu pušku, náboje. Boty měl děravý. Naložil jsem prase. Tohle jsem vezl do Doks.

Vyprávěl jsem, co se mi stalo, tamnímu kuchaři. Řekl mi jen: "Příště vem i chlapa. Masa je málo."

Věděl o čem mluví, ten kuchař.

Postapo - Kittchen

Poslední dobou (pár měsíců) poslouchám Kittchena. Solo hudební projekt jednoho neznámého kuchaře, který používá k tvoření hudby nástroje v duchu "co dům dá". Není to pro každého, ale nějakým způsobem se mi to strašlivě líbí. Dokonce se mi to líbí tak, že jsem začal číst i Kittchenův blog. Na stránkách si navíc můžete stáhnout jeho desku zdarma.

V každém případě, včerejší povídka Lípa, spolu s hudbou, a tím vším okolo roku 2012, stresem ze zkoušky a tím, že jsem potřeboval zaměstnat mozek něčím trochu oddychovým, mi vnuklo ve vlaku nápad na jednu krátkou (post)apokalyptickou povídku. Je inspirovaná Kittchenem, Cestou, kterou mi Kittchen vždycky evokuje a pár skutečnými místy. Pro ty z vás, co by si ji rádi přečetli, ji sem vkládám. Doufám, že mě za to Kittchen neuvaří.

 POSTAPO

KDYŽ SPADLA NA HRADEC PRVNÍ RAKETA, MĚL JSEM ZROVNA ŠTĚSTÍ. SPADLA ELEKTŘINA A LOKOMOTIVA UŽ TEDY NEDOJELA. BYLO TAKOVÉ ZVLÁŠTNÍ TICHO, VYDAL JSEM SE RADŠI PODCHODEM ZPÁTKY DO HALY NÁDRAŽÍ, A KDYŽ JSEM BYL BEZPEČNĚ DOLE, OZVALA SE ZROVNA PRVNÍ DETONACE A PO NÍ PŘIŠLA I NÁRAZOVÁ VLNA. ŠTĚSTÍ JSEM MĚL HNED DVAKRÁT, PROTOŽE TĚŽKÝ KRYT ZÁŘIVKY SPADL SOTVA METR ODE MĚ A ROZTŘÍŠTIL SE NA VELKÉ OSTRÉ STŘEPY, KTERÉ MI NIC NEUDĚLALY. ALE PŘED TROSKAMI NÁSTUPIŠTĚ A VAGÓNŮ, KTERÉ LETĚLY DOLŮ ZE SCHODŮ, JSEM BYL V BEZPEČÍ.
LIDI HNED ZAČALI ODHRABÁVAT SUTINY, ABY SE DOSTALI VEN. SVĚTLO BYLO JEŠTĚ VIDĚT. PO DRUHÉM VÝBUCHU JE SUTINY POHLTILY. ČEKALI JSME V PRACHU A TMĚ, JEN V DÁLCE PROSVÍTAL NĚJAKÝ TENKÝ PAPRSEK ZVENČÍ. TŘETÍ RAKETA ALE NESPADLA.
MŮJ TELEFON NEFUNGOVAL, ZKUSIL JSEM NOTEBOOK SE STEJNÝM VÝSLEDKEM. NOTEBOOK JSEM NECHAL LEŽET, STEJNĚ MI BYL K NIČEMU, UŽ JSEM MĚL PŘEDSTAVU, CO SE DĚJE. MĚL JSEM HEZKÝ TELEFON. CHTĚL JSEM SI HO NECHAT.
PO DESETI MINUTÁCH ZAČALI DALŠÍ ODVÁŽLIVCI ODSUNOVAT TROSKY. POMOHL JSEM JIM. NA POHLED JAK TO VYPADÁ VENKU JSEM SE BĚHEM PRÁCE PŘIPRAVOVAL, ALE STEJNĚ MĚ TO PŘEKVAPILO.
OBZOR ZKÁZY.
VRÁTIL JSEM SE K BATOHU, DO KTERÝHO JSEM ZMUCHLAL SAKO A KALHOTY, A VYDAL SE NA CESTU K HALE NÁDRAŽÍ. VŠUDE LEŽELI LIDI, OBČAS NĚKDO POKULHÁVAL MEZI NIMA. HODNĚ JICH NAŘÍKALO. ŘÍKAL JSEM SI, JESTLI JIM NEMÁM POMOCT, ALE POTŘEBOVAL JSEM SE DOSTAT DOMŮ. ČEKALA MĚ DLOUHÁ CESTA. BOTY JSEM MĚL DOBRÝ, ALE BUNDA A SVETR ZA MOC NESTÁLY.
NAŠEL JSEM NĚJAKÝHO PÁNA, CO MĚL PĚKNÝ KABÁT. LEŽEL A NEHÝBAL SE. NEMĚL PULS ANI NEDÝCHAL, TAK JSEM SI TEN KABÁT VZAL. V KAPSE U KALHOT MĚL KLÍČE S PŘIDĚLANÝM ŠVÝCARSKÝM NOŽEM, VZAL JSEM SI HO TAKY. V KAPSE KABÁTU JSEM NAŠEL PENĚŽENKU S DOKLADY. VÝČITKY SVĚDOMÍ MĚ HRYZALY AŽ DO KRVE. VYLOVIL JSEM Z BATOHU PERO, PÁNOVI ROZEPNUL KOŠILI A NA HRUDNÍK JSEM MU NAPSAL JMÉNO, MĚSTO BYDLIŠTĚ A DNEŠNÍ DATUM.
PŘIBĚHL JINÝ PÁN. Z LEVÉHO UCHA KRVÁCEL A MĚL ODŘENÝ OBLIČEJ. PTAL SE MĚ, JESTLI JE TEN PÁN V POŘÁDKU. JEN JSEM ZAVRTĚL HLAVOU. PODÍVAL SE NA TEN POPSANÝ HRUDNÍK A POKÝVAL HLAVOU. SBALIL JSEM KABÁT DO BATOHU A VYDAL SE NA CESTU PO KOLEJÍCH DOMŮ.

KDYŽ JSEM ZA TŘI DNY DORAZIL DO LÍPY, NAŠEL JSEM SVOJI PŘÍTELKYNI KOUSEK OD JEJICH DOMU.
Z JEJÍCH KRÁSNÝCH PRSOU JSEM SI PŘEČETL JEJÍ JMÉNO A TO, ŽE JSEM PŘIŠEL O DEN POZDĚJI.
KDO MĚ PŘEDBĚHL?