Zelňačka

Protože jsem minulý týden zapomněl do té báječné číny přidat zelí, rozhodl jsem se, že si uvařím zelňačku. Odvahou mně vlastní jsem zhodnotil své zkušenosti za sporákem za ucházející a vydal jsem se do neprozkoumaných zelných vod.

Cíl byl vytvořit zelňačku levnou, chutnou a hutnou. Pro tento účel jsem zakoupil kuřecí točený salám a pustil se do vaření. Když i po téměř hodině byla v hrnci místo zelňačky jakási směs nakrájeného měkkého zelí, velkých kousků salámu a vody s očky, která voněla masoxem víc, než čímkoliv jiným, začal jsem téměř propadat depresi. Přišla asistovat Marťa, a podle jejích rad jsme polévku zahustili moukou a pokusili se dochutit octem. Krom toho, že se změnila lehce barva, se o moc víc nestalo. Nakonec jsem přivolal Ondřeje,  jestli si s tím neví rady. Ten prohlásil, že to není ztracené, ať to povaříme a přidáme mletou papriku, a že jestli si s námi nemůže dát taky.

To mně vrátilo krev do žil a úsměv na tvář. Ondřej se svými vycvičenými moravskými chuťovými buňkami nic ošklivého k večeři nejedl, tudíž můj plán se začal jevit více než reálně.

A vskutku! K večeři byla výborná zelňačka.

Kdo by chtěl recept, pište si.