Byl nebyl jeden velký hluboký les. Byl to les se vším všudy, rozsáhlým borůvčím obsypaným plody, zurčícími potůčky a slunečnými mýtinkami.
Uprostřed jedné takové mýtinky stála mohutná borovice. V její koruně měla doupě malá zrzavá veverka, v kořenech stromu měla doupě máma liška a jejích pět malých liščátek. Liščátka už byla odrostlá, takže zatímco maminka sháněla zajíce na oběd, mláďátka si hrála v okolí nory, honíce a chňapajíce po všem, co se honit a chňapnout dalo. Většinou to byli motýli, myšky, ptáčci, nebo sourozenci.
Veverka se svými sousedy problém neměla. Jak byla maličká, byla rychlá, takže liščátkům vždy utekla a mámě lišce nestála kvůli tomu všemu běhání za námahu za tak malou porci.
Nicméně vždycky když šla s nějakým oříškem k noře, musela si dát velký pozor, aby jí liščátka náhodou nedohnala. Vždycky se s nimi chvíli honila okolo borovice a pak rychle vyšplhala do větví odkud se jim posmívala.
"Chichichi, naučte se šplhat a běhat, mrňata!"
"Kdo je u tebe mrně!" zlobila se liščátka, "počkej až slezeš dolů, ty mrcho zrzavá!"
"Chichi, vždyť jste taky zrzaví, vy hlupoňové."
Liščátka se snažila škrábat se po kůře stromu, ale jediný výsledek byl ten, že spadla na hlavu některému ze sourozenců, takže na veverku brzy zapomněla a prala se mezi sebou.
Byl už konec léta, když si takhle liščátka hrála s kusem dřeva, když v tom náhle na mýtinu přišel velký zlý vlk. Liščátka se ho nejdřív lekla, ale připadal jim trochu jako jejich maminka a tak nejodvážnější z liščátek přišlo blíže a řeklo:
"Ahoj, budeš s námi hrát na honěnou?"
"Budu. Ale žravou, rrr," zavrčel zlý vlk.
"Aha. A jak se to hraje?" zeptalo se liščátko naivně.
"Hraje se to tak, že koho chytím, toho sežeru, haúúúú!" zavyl vlk a rozehnal se za liščátky. Liščátka začala obíhat starou borovici a po jednom zaletěla do dutiny uvnitř borovice. Vlk zůstal venku, občas tlapou zajel dovnitř, ale k žádnému liščátku se dostat nemohl.
"Rrrr, však vy jednou musíte vylézt," zavrčel a lehl si před vchod do dutiny. Liščátka se uvnitř třásla strachy.
"Čau liščátka," ozvalo se jim náhle nad hlavou. Byla to veverka, která na ně koukala odněkud ze stropu dutiny. "Jak je? Co se tady mačkáte?"
"Venku je zlý vlk a chce nás sníst!" vypísklo jedno z liščátek.
"Ahá," řekla veverka a zapřemýšlela se. Ačkoliv jí liščátka občas lezla na nervy, měla je docela ráda a máma liška ji nikdy ani nehonila. "Možná mám nápad, tak tu vydržte a nebojte se," přikázala jim a zmizela pryč.
Vyběhla do koruny stromu, kde si umazala smůlou špičku ocásku a bříško, odběhla od stromu tak, aby si jí čekající vlk ani nevšiml a běžela k odkvetlým pampeliškám na kraji mýtinky a nalepila si chmýří na místa, kde měla smůlu. Pak běžela k louči a blátem si zamazala načerno tlapky, takže vypadala trochu jako malé liščátko. Párkrát se nadechla a přikradla se zpátky k borovici, kde ležel zlý vlk.
"Hej, hafane!" zakřičela na něj. Zlý vlk se na ni otočil a vyjeveně koukal, jak se jedno z liščátek mohlo dostat z dutiny stromu.
"Pojď se honit!" vyzvala ho.
Vlk zavrčel a vyrazil za ní. Liščátka vykoukla z nory a dívala se, jak oba vyráží pryč z mýtinky.
Veverka běžela, a protože byla o moc obratnější než vlk, ve chvíli, když už po ní chňapal tlamou, vždycky zahnula za strom a tím získala další náskok. Brzy už byli tak daleko od její borovice, že se rozhodla vyšplhat na strom.
"Vrrr. Já nevěděl, že vy zrzavý potvory umíte i šplhat."
"To asi proto, že nejsem liška, ale veverka!" prohlásila hrdě a začala se vlkovi vysmívat.
Vlk se vztekle zkusil skočit po větvi, na které seděla, ale špatně dopadl na záda a tak radši doprovázen veverčiným výsměšným chichotem se staženým ocasem vyklidil z místa porážky. Veverka ho dlouho sledovala, a když jí konečně zmizel z očí, vydala se po větvích na cestu domů.
Od té doby jí liščátka už nikdy nehonila. A i přesto, že možná časem byla rychlejší než ona. Veverka se zase nebála, že by jí někdo zkoušel přepadnout v jejím pelíšku, když venku hlídala máma liška a její mláďátka. A o zlém vlkovi v téhle části lesa už nikdo nikdy neslyšel.
Žádné komentáře:
Okomentovat