Kuřecí pohádka

Již se stmívá a vychází hvězdičky,
kvočna svolává: "Na kutě, dětičky!"
Pod křídla přiběhnou žluťoučká kuřátka.
"Už ani pípnutí, začíná pohádka.
Za devatero ploty a devatero dvorky,
leželo hnojiště, z nějž stoupal vzduch horký.
Pod drůbky chleba spadané ovoce,
a pod tím vším přeživo velice.
Žížal a rousnic, radost pohledět,
sotva si zobneš - nemůžeš odletět.
Na hnojišti každý kur mohl utišit hlad,
když v tom jedné noci se připlazil had.
Syčivý zloduch přišel se hřát,
a po rozbřesku chtěl kuřátka žrát.
Kokrhání probouzí Slunce i drůbež,
s veselým pípáním jde snídat mládež,
když v tom ji zarazí zlověstné syčení,
kohoutci, slepičky strnou jak zmražení.
Šupiny šustí, když oběť si vybírá,
upřené oči a tlama se otvírá,
když v tom náhle stín snese se shora,
kokrhání trhá ticho a pařátky netvora.
Zobák se mihne a z toho zvuku trne,
hrozivé cvaknutí, z šupin se krev hrne.
Hlavička samotná zdobí vrchol hnojiště,
vítězný kohout obchází bojiště.
A to je konec," dopoví maminka,
"tak buďte hodné a nezlobte tatínka."