Čapkových cestopisů jsem již pár přečetl, a vždycky mě potěší. Asi jeden z nejhezčích způsobů, jak si cestovat v teple domova. A i když mě tahle knížka bere zpátky dokonce už i o pěkných pár let zpátky (2014 - 1932 = 82 let), Čapek vlastně nepíše o tolika věcech, které by se měly měnit. Přibude vysušených polderů a zasypaných grachtů, ale člověk má tak nějak pocit, že tím to možná i docela skončí. Čapek se snaží vystihnout podstatu země, lidí, v návaznosti na prohlížení holandského umění malířského, a třeba i celou kapitolku věnuje jen holandskému světlu, a proč ti slavní malíři malovali zrovna tak, jak malovali. Čapek píše o tom, co vidí a co cítí, spíš než o nějakých opsaných datech a pojmenovaných turistických bodech.
Pokud hledáte tuhle knížku jako zpracování pro čtenářský deník, koukněte se na tento odkaz, ze kterého jsem si propůjčil obrázek. I když bych asi jako člověk, který si knížku nechce přečíst, ale musí ji zpracovat, ocenil detailní vypracování referátu, trošku se děsím, jak neosobně lze zpracovat takhle krásnou knížku, a že jsem vlastně celou střední školu nedělal téměř nic jiného.
Stáhnout si tuhle krátkou knížečku můžete tady, ze stránek Městské knihovny v Praze.
Ukázka:
PO STOPÁCH DVOUHLAVÉHO ORLA
Ačkoli se mne na to v tuto chvíli nikdo neptá, přiznávám se, že nerad jezdím na cesty; připadám si v cizině jako prodaný a nesu s krajní neochotou, ba přímo s odporem všechny svízele a komplikace, které v cizích zemích provázejí i ty nejjednodušší životní úkony, jako je třeba nákup poštovních známek.
Podnikl jsem přesto několik výprav do různých krajů, nebylo to ani tak ze zvědavosti nebo dobrodružnosti, nýbrž spíše z nedostatku fantazie; nedovedl jsem si totiž v danou chvíli vymyslet žádnou slušnou výmluvu nebo záminku, abych se jí uhájil proti lidem, kteří mne z nějakých důvodů nutili putovat tam nebo onam. Říkám to proto, abych ukázal, že jsem nikdy nikam nejel za nějakými objevy nebo s jakýmsi programem, zatížen jakýmkoliv očekáváním, zvláštním zájmem nebo předem pojatou teorií; obyčejně mne cestování přepadlo jako jakási pohroma, nenadále a proti mé vůli. Ve snu by mne nebylo napadlo ohlížet se dejme tomu po stopách dvouhlavého orla; střetl jsem se s nimi náhodou s podivem téměř takovým, jako když člověk potká v cizině krajana. Tak například jsem se skoro lekl, když na prahu Toleda, na bráně Bisagra nueva, rozepjal nade mnou křídla ohromný dvouhlavý orel, pod jehož perutě by se vešel přinejmenším celý kolotoč. Bylo to v první chvíli asi tak překvapující, jako bych našel znak dvouhlavého orla na Měsíci nebo erb Prahy ve vykopávkách Ninive. Byla. to konfrontace s dějinami; spatřil jsem na vlastní oči, že nad branami Toleda vládli Habsburkové tak jako nad branami Terezína. Podruhé to bylo v Holandsku, nevím přesně kde, ale určitě to byl nějaký – dam nebo – huizen, – kerk či – aar; zkrátka když jsem večer zavíral oči, vzpomněl jsem si, že jsem během dne kdesi na jakési staré budově viděl dvouhlavého orla. Už to tak je, řekl jsem si, tož i nad Nizozemím panovali Habsburkové. Když se to vezme kolem a kolem, byla to svého času veliká říše.
Ukázka:
PO STOPÁCH DVOUHLAVÉHO ORLA
Ačkoli se mne na to v tuto chvíli nikdo neptá, přiznávám se, že nerad jezdím na cesty; připadám si v cizině jako prodaný a nesu s krajní neochotou, ba přímo s odporem všechny svízele a komplikace, které v cizích zemích provázejí i ty nejjednodušší životní úkony, jako je třeba nákup poštovních známek.
Podnikl jsem přesto několik výprav do různých krajů, nebylo to ani tak ze zvědavosti nebo dobrodružnosti, nýbrž spíše z nedostatku fantazie; nedovedl jsem si totiž v danou chvíli vymyslet žádnou slušnou výmluvu nebo záminku, abych se jí uhájil proti lidem, kteří mne z nějakých důvodů nutili putovat tam nebo onam. Říkám to proto, abych ukázal, že jsem nikdy nikam nejel za nějakými objevy nebo s jakýmsi programem, zatížen jakýmkoliv očekáváním, zvláštním zájmem nebo předem pojatou teorií; obyčejně mne cestování přepadlo jako jakási pohroma, nenadále a proti mé vůli. Ve snu by mne nebylo napadlo ohlížet se dejme tomu po stopách dvouhlavého orla; střetl jsem se s nimi náhodou s podivem téměř takovým, jako když člověk potká v cizině krajana. Tak například jsem se skoro lekl, když na prahu Toleda, na bráně Bisagra nueva, rozepjal nade mnou křídla ohromný dvouhlavý orel, pod jehož perutě by se vešel přinejmenším celý kolotoč. Bylo to v první chvíli asi tak překvapující, jako bych našel znak dvouhlavého orla na Měsíci nebo erb Prahy ve vykopávkách Ninive. Byla. to konfrontace s dějinami; spatřil jsem na vlastní oči, že nad branami Toleda vládli Habsburkové tak jako nad branami Terezína. Podruhé to bylo v Holandsku, nevím přesně kde, ale určitě to byl nějaký – dam nebo – huizen, – kerk či – aar; zkrátka když jsem večer zavíral oči, vzpomněl jsem si, že jsem během dne kdesi na jakési staré budově viděl dvouhlavého orla. Už to tak je, řekl jsem si, tož i nad Nizozemím panovali Habsburkové. Když se to vezme kolem a kolem, byla to svého času veliká říše.
Žádné komentáře:
Okomentovat