“A proč bysme je vlastně měli zachraňovat?” zamračil se na něj Adam. V duchu měl jakousi vzdálenou představu, že se za zachraňování velryb uděluje čestný odznak nebo něco podobného. Wensleydale chvilku pátral v paměti.
“Protože zpívají. A mají obrovské mozky: A zbývá jich už velice málo. A taky je nepotřebujeme zabíjet, protože se z nich dá vyrábět akorát krmení pro domácí zvířata a takové věci.”
“No a když jsou teda tak chytrý,” začal Brian záludně, “tak co dělají v moři?”
“To nevím,” odpověděl Adam zamyšleně. “Plavou celej den sem a tam, otvírají huby a cpou se jídlem... to se mi zda dost chytrý, náhodou.”
Popravdě první věc, na kterou jsem si vzpomněl, jakmile jsem toto společné dílo dvou velmi slavných autorů otevřel, bylo Přines mi hlavu čarovného prince. Což se dá vysvětlovat jako vcelku dobré znamení (ha), jelikož tuhle knihu jsem dokonce ve chvíli sestavování žebříčku zařadil mezi mé oblíbené. Druhá zajímavá věc je ta, že čarovného prince také napsali dva velmi známí autoři - Robert Sheckley a Roger Zelazny. Dokonce i ten nápad na obrovský souboj dobra a zla, mají společné. Stejně jako sympatického démona. Přiznejme si to, démoni mají mnohem lepší šanci stát se sympaťáky než andělé. Sympatický anděl je většinou trouba. Nenapadá mě jediný případ, kdy anděl je sympatický a zároveň není trouba. Mimochodem vcelku sympatický anděl je tady taky. Není moc velký trouba, ale v některých ohledech taky trochu je.
Zkrátka intenzivní pocit, že tohle jsem už vlastně četl.
Adam, pokleslý na duchu, seděl v zahradě. Srpnové slunce viselo vysoko na sytě modré srpnové obloze a kdesi za plotem zpíval drozd, ale Adamovi se zdálo, že všechny ty věci celou situaci ještě zhoršují. Pes seděl Adamovi u nohou. Pokoušel se pomoci, hlavně tím, že exhumoval kost, kterou si v zahradě ukryl před několika dny a přivlekl ji Adamovi k nohám, ale když na ni Adam jen zachmuřeně zíral, Pes ji nakonec zase odvlekl a znovu inhumoval.
Udělal, co bylo v jeho silách.
Udělal, co bylo v jeho silách.
Nicméně pokud dílko napíší spolu dva velmistři ve svém oboru, a to Gaiman i Pratchett beze sporu jsou, těžko by z toho mohlo vzniknout něco špatného. Kniha má spoustu míst, kde se od srdce zasmějete (tedy, mnohem víc se směju u Rychlopalby od Kopřivy, kterou mám ve čtečce teď), a příběh ví, kam celou dobu míří. Takže vedle rozhodně nesáhnete.
A já bych si měl znovu přečíst čarovného prince a porovnat je s aktuální pamětí.
Žádné komentáře:
Okomentovat