Tuhle knížku jsem vyhrál v Hradci na soutěži minigolfu. Dalo by se říci, že jsem k vítězství přišel stejně slepě jako pak k této knize. Už tehdy jsem ji otevřel a po pár špatně stravitelných stránkách odložil do poličky, odkud se stěhovala na jinou poličku a pak se mnou i do Prahy. A teď konečně přišla její hodina. Protože už se začínám považovat za člověka, který přečte fakt všechno, co si zamane. Je fakt, že ruští realisté mě stále nelákají. A na rozečtený Korán taky padá prach. Ale jinak - žádnej problém.
Knížka pojednává o osudu jednoho jihoafrického mladíka - barva kůže: bílá (dost důležitá věc pro lidi z JAR. I odjinud samozřejmě) - který se rozhodne odstěhovat do Londýna a stát se básníkem.
Příběh je plný především jeho myšlenek o vyzrávání, o utrpením, kterým musí jako správný básník projít, nebo o jeho duševní potravě. Což mi přijde asi jako jediný kladný aspekt této knihy, která je bohužel právě tak ponurá jako Londýn v zimě. Nebo kterémkoliv ročním období, jak se podle knihy zdá.
Nakonec jsem se kousnul a celou tu knížku dočetl (je naštěstí psána skoro až dětsky velkými písmeny a není moc dlouhá), ale musím říci, že mě příliš nebavila. Myslete pozitivně a vezměte si něco jiného.
Žádné komentáře:
Okomentovat