Jerzy Żuławski - Rękopis z Księżyca (Na stříbrném globu)

Tohle je velmi zajímavá knížka, kterou mi vlastně zapůjčil kamarádčin tatínek, velký fanda sci-fi (na jeho stránky o fanzinech zřejmě brzy dojde), s tím, že by se mi mohla líbit.

Především ze všeho je potřeba napsat, že rok vydání této knížky je 1930. Sám autor zemřel v roce 1915, a tuto knihu vydal v roce 1903 (nakladatelství Towarzystwo Wydawnicze S. Sadowski), a v letech 1910 a 1911 k ní přidal pokračování Vítěz, a Stará Země (zdroj). Sečteno a podtrženo, jedná se o 110 let starou sci-fi knihu.

Kniha je rozdělena na tři části. Pozor spoiler! Ty jednotlivě popisují přistání na Měsíci a putování výpravy na odvrácenou stranu, osídlení Měsíce, a život potomků prvních osadníků.

První část, která mě rozhodně zaujala nejvíce, je rozhodně skvělým dobrodružstvím, které zpočátku vypadá jako volné pokračování Verneovy Ze Země na Měsíc. Počínaje nelehkým přistáním přes nesnáze putování po měsíční nehostinné krajině k odvrácené straně, řešení strašlivého mrazu bez atmosféry, i náhlého žáru ze stejného důvodu, to všechno krásně vymyšlené, uvěřitelné. Tato část mi nejvíce připomínala knížky Thora Heyerdahla Kon-Tiki, nebo Ra.

Druhá část začíná tím, že naši dobrodruzi dorazí na odvrácenou stranu Měsíce, kde najdou vodu, a především dýchatelnou atmosféru. Tím jsem byl osobně poněkud zklamán. Sto deset let je sice velká doba, ale když se nad tím člověk zamyslí z čistě toho hlediska, že na druhou stranu Měsíce svítí Slunce stejně jako na jeho přivrácenou stranu, trochu to zamrzí. Ačkoliv jako autor musím připustit, že kdyby se výprava udusila nedostatkem vzduchu, bylo by po srandě.

Třetí část je pak alegorií na vznik náboženství. To jsem spíš tak z povinnosti přetrpěl, než aby mi ta část přišla zajímavá, konečně něco se začne dít opět až na posledních stránkách, ale to si autor zřejmě vyšetřil pro další díl.

Knihu se pokoušel převést na stříbrné plátno pod titulem na Na srebrnym globie pra-synovec autora Adrzej Zulawski. Filmování však bylo sabotováno a velkolepý projekt  zůstal nedokončen.

Ukázka:

Semkli jsme se všichni do hloučku a počali jsme se s nevýslovnou touhou dívati na tento prostor, který nás mohl vysvoboditi. Necítili jsme únavy ani pálících paprsků slunce, které už polovinou kruhu vyhlédlo nad námi za okrajem skály.Po chvíli Petr opakoval:
"Tam se nedostaneme..."
Odpověděl mu hlasitý, křečovitý pláč Marty, jež už nebyla s to, aby se ovládala.
Varadol netrpělivě se utrhl:
"Mlč!" zvolal chytaje ji za rámě, "nebo tě odtud shodím! Máme dost starostí!"
Tehdy Tomáš znenadání postoupil kupředu:
"Dej pokoj - a ty neplač; dostaneme se na  M a r e  I m b r i u m! Vraťme se pro vůz!"
Bylo tolik rozhodnosti a sebevědomosti v těchto klidně, třebas i rázně pronesených slovech, že jsme se ihned obrátili, abychom vykonali rozkaz, neodvažujíce se protiviti se ani tázati.
Woodbell nás ještě zastavil.

"Podívejte se!" pravil ukazuje na vnější svahy  E r a t o s t h e n u, klesající k  M o ř i  D e š ť ů, "vidíte tu hranu tuhle, o padesát metrů níže, počínající na úpatí srázné stěny? Pokud je možno odhadnouti, klesá dosti mírně až na rovinu; tudy se nám podaří sjeti dolů..."
"Ale ta stěna..." zašeptal jsem bezděčně, dívaje se na kolmo přervanou skálu, která nás dělila od širokého hřbetu hrany, které jsme si dříve nevšimli.
"Hloupost! Jsme přece vycvičení v slézání skal! Bokem ji snadno obejdeme. A vůz?... vůz shodíme napřed, uvázavše jej na provazy. Nezapomínejte, že jsme na Měsíci, kde hmoty jsou o šestinu lehčí a pád s výše padesáti metrů znamená jen jako na Zemi s výše osmi!"

Na jednu stranu mě můj spolubydlící i po čtyřech letech dokáže překvapit.

Zatímco mě leckdy trvá usnout i dvě hodiny, on je schopen se dostat do říše snů během tří minut. To ke všemu za plného světla, a nevzbudím ho, ani kdybych začal skákat po posteli. O tomhle usínání sním, když sám usínám!

Terry Pratchett - Thud! (Buch!)

Šestnáct hodin mluveného slova uteklo jako voda, byť dokončení bylo o něco rychlejší, protože dneska protrpěl jsem noc nespavostí, a audiokniha je skvělá aspoň pro odpočinek očí. A při troše štěstí vás i lehce uspí. Aspoň o to vymazlenější by mohla být tahle krátká recenze.

Knížku jsem si stáhnul v Království mluveného slova, vypravěčem je brilantní Jiřík, který podal opětně bezvadný výkon při ztvárnění všech členů Noční hlídky, Sibyly i několika trpaslíků. Ačkoliv hrozně rád čtu, je zkrátka příjemné si na dobrou noc zavřít oči, a nechat si vyprávět pohádku.

Knížka Buch! přímo navazuje na sérii knížek o Hlídce, hlavně na knížku Pátý elefant. Znovu se setkáme se všemi známými, i když v této knize hrají prim samozřejmě velitel Elánius, seržantka Angua, nová policistka Sally von Herbatch - upírka, a seržant Navážka.

Ve městě dojde k vraždě významného trpaslíka. Trpaslíci sami si myslí, že jde jen o jejich věc, nicméně Samuel Elánius, velitel Městské hlídky, má na to jiný pohled. Vražda je vražda, a i kdyby byla ještě hlouběji, stala se v jeho městě a tudíž se ho týká! Do Hlídky je procpána nová policistka upírka, kterou vlkodlačice Angua nemůže ani cítit, což je s vlkodlačím nosem opravdový problém. A ke všemu jsou obě, jakožto bytosti tmou neomezené, donuceny spolupracovat na důlní vraždě.

Jak se blíží výročí bitvy v Koumském údolí, několikrát opakovanému konfliktu mezi trolly a trpaslíky, v Ankh-Morporku to začíná bublat, a probublává se, že za vraždou trpaslíka stojí trol. Tudíž se není čemu divit, že Sama Elánia už vůbec nezajímá nějaká bezvýznamná krádež obrazu z místní  galerie.

A aby toho nebylo dost, když už se Elánius na něco zeptá, dočká se akorát dalších hádanek a nových otazníků.

Ani nevím, kolikátá Zeměplocha to pro mě vlastně je, nicméně musím říci, že knížky o Hlídce dosahují teď u mě téměř stejné oblíbenosti jako knížky o Smrťovi.

Buch! je rozhodně jedno z těch nejvíce akčních dílek, které jsem z Pratchettova pera měl zatím tu možnost číst. Okamžik, kdy Elánius spěchá skrze celé město, aby se dostavil včas domů kvůli té nejdůležitější věci na světě, protože jakmile se člověk opozdí z dobrého důvodu, je to jen výmluva pro to, aby se příště opozdil z nějakého špatného. S jeho přesunem pomáhá několik členů Hlídky, a je to akce s plným policajtským nasazením.

Rozhovor s vůdcem místní brekcie (trollí verze mafie), byť jde o krátkou epizodku, se mi rozhodně vryl do paměti, a Navážka se stává opravdu výraznou postavou, když už ne pro jeho mozek, tak rozhodně pro jeho trollí pěst.

A nikdy předtím jsem se tak nebál, když v příběhu objevil Smrť.

velmi povedená ilustrace Sally a Anguy

vykresluje charaktery více, než obvyklé kresby Davida Wyatta

zdroj: http://www.elfwood.com/~ruben/06-Angua-vs-Sally.3172235.html

Ukázka:

Sam Elánius se holil. Byl to jeho každodenní akt vzpoury, potvrzení, že je… že je stále tentýž obyčejný Sam Elánius.

Je třeba říci, že se holil doma, a zatímco se tak zaměstnával, četl mu jeho osobní sluha útržky z Komety, ale to byly jen náhodné podmínky. Ze zrcadla mu stále vracel pohled tentýž Sam Elánius. Ten den, kdy tam najde vévodu Ankhského, bude špatný den. „Vévoda“ byl jen popis hodnosti, nic víc.

 „Většina novinek se týká momentální… trpasličí situace, pane,“ oznamoval Jeefes, když se Elánius chytil za nos, aby se vypořádal s poněkud choulostivou oblastí pod ním. Stále ještě používal velkou břitvu svého dědečka. To byla další taková kotva spuštěná do skutečnosti. Kromě toho byla z mnohem lepší oceli, než jakou jste dostali v dnešních dnech. Sibyla měla zvláštní slabost pro moderní hračičky a neustále mu vnucovala jeden z těch nových holicích strojků, v nichž byl ukryt malý kouzelný skřet s nůžkami a velmi rychle vás ostříhal, ale Elánius stále odolával. Pokud už má někdo používat ostrou čepel poblíž jeho tváře, pak to bude jedině on.

„Koumské údolí, Koumské údolí,“ zamumlal ke svému odrazu. „Něco nového?“

„Prakticky nic,“ odpověděl Jeefes a obrátil noviny zpět na první stranu. „Je tady komentář k řeči, kterou pronesl ten krak Šunkozboř. Říká se tady, že pak došlo k nějakým nepokojům. Bylo zraněno několik trpaslíků a trollů. Vedoucí komunit nabádají ke klidu.“

Elánius otřel z břitvy pěnu. „Cha! To bych se vsadil, že nabádají! Řekněte mi, Jeefesi, pral jste se jako dítě? Hodně? Byl jste členem gangu nebo něčeho takového?“

„Měl jsem tu čest patřit k Drtičům ze Stydlonohé ulice,“ odpověděl komorník.

„Skutečně?“ Elánius, na nějž to přiznání udělalo opravdu dojem, pozvedl obočí.

„To byli pěkně tvrdí hoši, pokud si pamatuju.“

„Děkuju vám, pane,“ přešel Jeefes jeho slova hladce. „Jsem pyšný na to, že když jsem měl onu neodolatelnou touhu prodiskutovat sporné hranice našeho rajónu s mladíky z Lanové ulice, většinou jsem více rozdal, než obdržel. Jejich oblíbeným prostředkem, pokud si pamatuji, byly vykládací háky.“

„A vaše…?“ nedokázal se udržet užaslý Elánius.

„Štítek čapky pošitý po okrajích nabroušenými mincemi. Stále přítomná praktická pomoc pro případ nouze.“

„U všech bohů, člověče! Vždyť tím byste mohli někoho připravit o oko!“

„Když byl člověk trochu šikovný… pak rozhodně, pane,“ přisvědčil Jeefes, který právě pečlivě skládal ručník.

První podzim, který mám rád

Nejsem žádný příznivce těch nerozhodnutých období jako jsou jarní oblevy, kdy to sice vypadá hezky, ale pořád je ještě zima a rozbředlý špinavý sníh se válí všude, a tráva se snaží přeprat ty ohromný blátivý stezky, který se přes zimu udělaly na loukách, nebo třeba podzim, kdy člověka štve, že je brzy tma, že už musí vytáhnout boty, do kterých opravdu nenateče, a že musí řešit, že loňská zima zase vzala za oběť důležitý věci šatníku, bez kterých už se neobejdete.

Nicméně je potřeba přiznat si jedno - tím, že je podzim jaký je, a že zatím trávím o každém víkendu vždy nějaký čas venku - začínám mít podzim docela rád.

Třeba minulý víkend byla taková mlha, a tak brzy tma, že to bylo úplně bezvadný, a jeden můj výborný kamarád udělal takovouhle bezvadnou fotku.

Nevím, jestli to bude platit i za rok, ale tenhle podzim je rozhodně fajn.
Zimní bundy a rukavice připravit!

Stieg Larsson - Män som hatar kvinnor (Muži, kteří nenávidí ženy)

Trilogie Milénium Stiega Larssona je poslední dobou profláknuté, hlavně díky zdařilým filmům jak severských, tak amerických filmařů. Bohužel pro mě jsem filmy viděl oba, a tudíž na mě tajemný nádech knížky, kterou jsem navíc slyšel v podání Martina Stránského, nemohl udělat patřičný dojem, neboť již potřetí jsem se dozvěděl, kdo je vrah.

Samozřejmě, že knížka i přesto nabídla pasáže, které se ve filmu neukázaly, nicméně nebylo to nic tak převratného. Nějaký ten sex navíc, nějaká ta menší akce slečny Salanderové.

Od hodnocení vlastní knihy bych se tedy chtěl zdržet, navíc podání Martina Stránského se dá těžko porovnávat s bravurním hlasovým herectvím Jiříka z Království mluveného slova, na jehož audioknihu Buch! od Terryho Pratchetta se právě chystám.

Knížku i přesto můžu s klidným svědomím doporučit všem milovníkům dobrých detektivek, a oba filmy taktéž (osobně preferuji americkou verzi).

Zde naleznete krátké preview knihy Muži, kteří nenávidí ženy.

Kameny

Věřím, že člověka určují

 i nerosty, ve kterých vyrostl.
 Protože i dům musí mít
základy, aby pevně stál,
přesně podle toho, kde stát má.
Nenarodil jsem se
na zelených loukách kříd,
na kterých se pasou ovce.
Nežil jsem na černozemi,
která pod teplým sluncem
rodí obilí, ovoce a víno.
Vyrostl jsem
v betonovém městě
uprostřed pískových
a čedičových lesů,
pod kterými není hřejivé uhlí,
ale uran, který ničí.
Takže se na svět koukám
skrz zrnitá skla,
která svět lámou
do různých úhlů,
a řeku klikatící se
po mělké hlíně
uprostřed hlubokých lesů
mám vetkanou ve vlastní duhovce.

Věřím, že i ty víš,

že všechny stříbrné lžičky
musely být vyrvány z nitra země
coby kousky rudy,
a že to nikdy nebylo snadné.

Vařečková kalamita

Většině lidí bude tato epizoda připadat vcelku fádní, nicméně já sám mám rád v životě jistou stabilitu, a co se týče některých věcí i jistou neměnnost.

Celá tahle hrůza začala tím, že jsem vařil polévku. Polévka byla dovařena, a tentokrát se nadmíru podařila, však se v ní také vykoupala půlka kuřete, ovšem s nabytím tohoto výborného pokrmu přišel můj malý kosmos o vařečku. To, že vlastně chybí jsem zjistil samosebou až druhý den při vaření neméně dobrého rizota ze stejného odvážného kuřete, a akutní vakanci tohoto nástroje vyřešilo zapůjčení Martininy vařečky. Avšak teprve tehdy došly mi veškeré výhody, které můj exemplář měl - skvělým plochým tvarem počínaje, přesnou váhou a velkou míchací plochou konče. Ze zapůjčené vařečky mě bolelo předloktí a prostě to vůbec nebylo ono, i když i přes nesnáze se mi nakonec podařilo vytvořit chutný a výživný pokrm.

Doufal jsem, že ji někdo sbalil při vlastním mytí nádobí, jako se to stalo nedávno nešťastnému prkénku na krájení, které už s námi ovšem opět šťastně visí, nicméně po den vyptávání největších kuchařů patra nepřinesl žádné ovoce, a brilantní dřevo zdálo se býti ztraceno.

Jedna věc mi byla ihned jasná, a to ovšem, že bez vlastní vařečky to nejde. Nasedl jsem na svůj bicykl a odfrčel na něm do Tesca, se záměrem nahradit chybějící kus novým. Samozřejmě, že prabídně zásobených pět metrů kuchařských dřevěných nástrojů neobsahovalo jediný výrobek, které by mé staré vařečce sahal aspoň po rukojeť. Z několika nabízených alternativ vybral jsem si tedy hned dvě, které mohly pokrýt potenciál staré vařečky, a zároveň jsem si takto chtěl vynahradit ztrátu citového pouta, které si k většině svých věcí vytvářím.

Pointa celého příběhu je teď už zajisté většině čtenářů levných detektivních příběhů zřejmá. Po návratu z nákupu na mě vařečka čekala v kuchyňce, kam ji neznámá osoba zase vrátila, když ji objevila ve svém inventáři.

Většině z vás se to může jevit jako šťastný konec, ale já vidím jen dvě vařečky, pro které teď nemám využití, a moje povaha nemá ráda ve svém okolí zbytečnosti.

Proto prosím, pokud snad někdo z vás by užil některého z těch nebohých kuchyňských potřeb, určitě se mi ozvěte!