Miroslav Žamboch - Drsný spasitel

Není nad dobrý béčko. I když mi teda tohle postapo fantasy ve výsledku nepřišlo zas tak moc nápaditý, jak by bývalo mohlo být, hlavní hrdina je opravdu originál.

Takže seznamte se s cizincem, který se až po notné chvíli dozví, že by mohl nosit iniciály C. R. Svoje jméno si sice nepamatuje, ale za to má spolehlivé společníky, jejichž jména známá jsou. Brokovnice Margaret, granátomet Greyson, ke kterým se po pár stránkách připojuje revolver Zabiják. Všechno absolutně absurdní ráže. Pak má nůž, kterému říká Nůž. A koně - biologický konstrukt, který se jmenuje Micuma. Jeho Ruka je velké klepeto se superostřím, a jedno oko má z démona, který zřejmě dlí spoutaný na dně jeho duše. A pokud má démon trochu inteligence, tak se C. R. dost bojí.

Hlavní linka knihy je objevování hrdinovy minulosti, která nás nakonec zavede až do Ostravy, kde zrovna řádí třeskuté mrazy - dotáhneme to až na -95°C. A tam se konečně dozvíme, co je ten Drsný spasitel vlastně zač.

Drsný spasitel je, jak jsem psal v úvodu, dobrý béčko. Bohužel, když to shrnu dokola a dokola, tak kromě hlavní postavy se žádná velká překvapení nekonají. Když to srovnám třeba s Asfaltem, tak je Drsný spasitel slabá káva.

Boris Vian - L' Arrache-coeur (Srdcerváč)

Soukolí života se otáčí, až se dotočí zpátky o celou obrátku. Mé seznámení s Borisem Vianem proběhlo přes filmové plátno. Od Pěny dní jsem si sliboval víc, než jen hezké pohyblivé obrázky Audrey Tautou, ale zůstal jsem zmaten. Pak jsem v koalí knihovničce objevil dvě knihy, které jméno Boris Vian vrátily do pomyslného výsluní. Byly to knihy, které napsal pod pseudonymem Vernon Sullivan. Popravdě, jestli někdy budu sahat po něčem od něj, budu hledat zrovna to falešné jméno, které, jak se mi zdá, použil při psaní drsných a syrových knížek, které jsou mi tedy mnohem, mnohem bližší, než ty zvláštní příběhy, které psal pod svým vlastním.

Kniha Srdcerváč je plná neobyčejných obrazů a absurdních situací. Některé scény jsou vykresleny až brutálně detailně. S přihlédnutím k této detailnosti a tomu, že často popisují nechutnosti, není to kniha pro slabé povahy. To, co mě nakonec udrželo u čtení je ale právě to, že kniha je psaná velmi originálně, a scény jsou často až groteskně tragikomické. A ve výsledku mě pokaždé zajímá, jak to všechno vlastně může skončit.

Ukazatele

Bloudění bude má cesta,
 a ve snu snad najdu pravdu,
 a ze samoty davu
 mě vyvede nitka příze
ze svetru s uvolněným očkem.

J. R. R. Tolkien - The Fellowship of the Ring (Společenstvo prstenu)

Tak jsem se přeci jen rozhodl, že nakonec dám Tolkienovi šanci. Před dávnou dobou jsem se rozhodl po té knížce sáhnout - pravda byla mi přinesena v době, kdy zfilmovaná verze měla jít do kin. Nicméně už v té době jsem byl zřejmě ve špatném rozmaru (jak se ostatně u náctiletých stává) a knihu jsem po pár stránkách odložil k navrácení do regálu. Radši jsem se podíval na všechny ty filmy, přičemž největší legraci jsme pak zažívali se sestrou, když jsme na celou trilogii koukali tak, že všechny scény, které se nám nelíbily (defacto všechny s Frodem), jsme přeskočili - takže z mnoha hodin úmorných filmů a kecacích scén o přátelství, náročném úkolu a blabla vám zbude svižný akční film o Aragornovi, Legolasovi a Gimlim, kteří se rozhodli vyrazit si na výlet za ničením skřetů.

Nicméně zpátky na začátek - protože jsem se nastěhoval do oblasti, kde se to vlastně hemží fantasy názvy, přišel čas i na Tolkiena. Ale zdá se, že zakořeněný odpor vyvinutý před dávnými lety zůstal. Navíc s přihlédnutím k tomu, že celý příběh vlastně znám, a tak překvapení se koná málokdy, a ještě navíc je to samá básnička a písnička... Ne, jsou tu jiné série, které stojí za pokus.

Účetní kniha

V co vlastně věřím?
Našly se i okamžiky,
kdy jsem nevěřil v nic,
natož v sama sebe.
Však odsouvám ty chvíle
(kdy jsem byl) beznaděje.
Má dáti, dal.
Je to tak prosté.
Někdo dává,
někdo bere.
A když se sečtou všechny účetní knihy světa,
vyjde nula.
Našly se i okamžiky,
kdy jsem nevěřil v nic.

Gabriel García Marquéz - Cronica de una muerte anunciada (Kronika vopred ohlásenej smrti)

Tenhle pán taky dostal Nobelovku za literaturu, a to především za svoje dílo Sto roků samoty, které opravdu stojí za přečtení.

To, že Santiago Nasar zemře, se dozvídáme hned z první věty. Čímž podle mě záludný název knihy trochu ztrácí na kouzlu, hned z první věty víme, kdo umře a kdy umře. Daleko zábavnější byl Jack, Pán stínů, kde mě náhlá poprava hrdiny na třetí stránce opravdu trochu vyrazila dech, ale to je z jiného soudku.

I když kniha není dlouhá, dozvídáme se spoustu podrobností o svatbě, která proběhla předchozího dne, ale hlavně spoustu věcí o osudu. Protože i když se některé postavy snaží, Santiago ten den zemře. To je daný jak na obálce knihy, tak v první větě, a nic s tím nenaděláte. Nicméně chcete-li se dozvědět proč, to vám nezbude než se pořádně začíst.

Nemůžu než neporovnat tuhle knížku se Sto let samoty, je psaná stejným stylem - události zdánlivě všední na sebe navazují jedna na druhou a nám se odehrávají okamžiky před smrtí několikrát a z různých úhlů. Sto let samoty je psáno lineárně, ale styl je velmi podobný - události jsou naoko všední, jen maličko vybočují z něčeho, co bychom označili obyčejným dnem. Každá z těchto knih tak popisuje, co z řady takových malých vybočení může vzniknout.

Jaroslav Bednář - Má Praho, město múz

Mám rád antikvariáty. Možná proto, že jsou jako knihovna, ale knížku si odtamtud můžete odnést a

už nikdy ji nemusíte vracet.

Nicméně jednou jsem byl takhle v antikvariátu pana Čejky a hledal dárek pro maminku, a v policích na mě mrkla tahle knížka. Z čisté náhody a zájmu jsem ji vzal - beztak jsem se sem přestěhoval kvůli chvilkové představě, že také budu psát o Praze, jako Seifert, Nezval nebo Apollinaire, proč se neinspirovat.

Co je skutečně zajímavé je to, že s Jaroslavem Bednářem jsme vlastně spolužáci. On tedy nastoupil na fakultu o 100 let přesně dříve, ale i přesto si myslím, že na náhodně vybranou knihu je to dost velká náhoda.

Básničky jsou samozřejmě o Praze. Autor často skládá jmenovitě poklony velikánům různých múzických umění, takže pokud byste chtěli jít po stopách veršů, víte kolikrát kam jít, na koho se ptát a kam se dívat. I když se za tu spoustu let Praha stihla změnit, spoustu z míst, o kterých se píše, snadno najdete.

Ukázka:

Dům U bílého lva - Minuta

Středověkou lékárnu ještě v krovech cítím vát,
pryskyřic vzácných, jedovatých herb omamnost aromat.
Nese mne k dálkám v rozblouznění tajemný opiát,
i Číny prach jeleních rohů, Egypta mumie vera,
pach z křivulí alchymistů černé magie,
i temna šarlatánství sterá -
Prazáklad chemie, jimž k dnešku věda spěla.

Mé oči milují ta černobílá sgrafita
před půl stoletím na Bílém lvu odkrytá -

Na lunetových římsách pohybů běží drama
propletených těl a koní v útočné válečné scéně
a pod kopyty oře pěšákovo starořímské tělo
                        na zádech leží poražené.

A v mistrovském díle sblížená těla Adama a Evy
u stromu Poznání s hadem ve větvích
o dědičném hříchu asi neví.

Proč ale malíř lidem z ráje u jejich paty
namaloval, jak si v trávě hoví
malý jelínek - parohatý?

Starý Ungelt

V královský dvorec Týna loudám se úzkými uličkami.
Na celním domě s honosnou loggií
po léta mne mámí
zčernalá renesanční sgrafita.

Tři staletí tu Paris volí mezi krásami tří
                         ženských těl,

a ještě se nerozhodl -
Věčně mužské -!
Nejlíbeznější asi neviděl.