Dobrou noc, město

Kouzelník se posadil
na nejvyšší střechu celého města.
Do rukou vzal misku koření -
špetku dal do úst
a špetku dal větru,
aby ji roznesl po městě.
Pohodlně se opřel o televizní anténu
a díval se, jak vítr s jeho kouzlem
zháší světla, obrazovky
a vyhání pekaře z postelí,
jako tomu bylo vždy.
Pak dolehl spánek i na něj,
hned jakmile ucítil ve vzduchu
vůni horkého kmínu.

Nejpraktičtější knížka, kterou jsem kdy dostal

Nepamatuji si přesně, kdy přesně jsem dostal Knihu o pravěku, nicméně za dlouhá léta, co ji mám, mi posloužila nesčetněkrát. Uvnitř jsou krásné ilustrace od Zdeňka Buriana, který kreslil obrázky i ke Štorchovým Lovcům mamutů, a protože Štorch byl jedním z mých nejoblíbenějších autorů na základní škole, v knížce jsem často listoval.
Na gymnáziu jsem z knížky dělal referáty o různých obdobích naší planety.

Nakonec nejpraktičtější věc - knížka má desky jen o maličko větší než A4, a je vcelku těžká - kdykoliv jsem potřeboval zatížit nějaký papír, dosedla na něj celá historie planety v hezkých ilustracích. A že je to váha.

Pohádková

Při obědě mi na stůl z knihovničky,
vypadl dráček z pohádkové knížky.
Nebyl zlý a nechtěl se prát,
jen byl unavený a měl hlad,
uřízl jsem mu kousek řízku,
a při zapnuté lampičce ho nechal spát.
Našel jsem tu jeho knížku,
vzal pero a napsal mezi řádky
dopis na královský hrad,
a snažil se ze všech sil,
abych všechno vysvětlil.
Nakonec králi ubyly vrásky,
princezna si prince vzala z lásky,
dráček se mohl vrátit do svých skal,
když si na hradních řízcích pochutnal.

Zamilovaná

Mám v ruce malou květinu
a na rtech nervózní úsměv.
Rád bych ti dal radosti vteřinu,
to by byl největší úspěch.
I na mě se usmálo štěstí,
na rtech mám rty tvoje,
a obě tvé ruce tisknou ty moje.

Džungle

Dnešní výlet se mi extrémně vyvedl. V Jestřebí jsem u Myšpule vyzvedl sedák a pak se vypravil na výpravu po keškách v okolí. První odlov proběhl snadno a rychle. Další keška byla na druhou stranu, takže jsem se vrátil do Jestřebí, a jak je poslední dobou mým častým zvykem - ze dvou odboček jsem vybral tu horší. Ve směru za šipkou přístroje jsem se vydal optimisticky polňačkami v přímém směru. Příroda hezká, pole za chvíli střídal rákos. Nakonec jsem dorazil k traktůrku se starším párem - patrně myslivec a jeho paní sekali rákos, aby bylo dobře vidět z posedu. Pozdravil jsem je, obešel, a na konci vysekané oblasti zjistil, že hezká cestička, kterou jsem následoval, už dál nepokračuje. Vrátím se k páru a zeptám se na cestu.

To jste šel dobře. Musíte až dozadu k těm břízkám a tam až k bystřince a vlevo. Ale je to džungle.

Protože jsem vhodně oblečen, pokrčím rameny a vkráčím do rákosu s mladickým zápalem. Rákos brzy střídá hustý lesík, sem tam ostružiní s hroty jako připínáčky, které cítím i skrz kalhoty. Navíc se chvilkami opravdu ztrácím, jak narážím na bažiny a široké potůčky. Pak skrz křoví konečně vidím prosvítat louku, od které mě dělí asi dva a půl metrová strouha.

Normálně jsem vcelku dobrý skokan, ale v podrostu se tu těžko rozeběhnu. Nakonec nacházím křoví skácené přes vodu. Sice jsem se na druhé straně mohl opřít jen o rákos, ale ten byl naštěstí tak hustý, že jsem se o něj opřel jako při plaveckému způsobu prsa. Po louce se šlo o moc snadněji.

Prostě takhle bezvadně se mi už dlouho ztratit nepodařilo. Mám z toho radost ještě teď. Ovšem pro případ, že by se mnou chtěl příště ještě někdo, bych si měl pořídit mačetu.

Pohled od Jáněte

Přišel mi pohled a na něm (mimo jiné) věta:
Ahoj želvičko!
Zdravím z toho druhého o hodně teplejšího konce světa!
S razítky SAIGON a AR AVION
chtěl bych tak letět, jako on.
I když třeba ne do Vietnamu,
snad aspoň na druhou stranu.