Jak lvové bijem o mříže,jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům,
a jsme zde Zemí spjatí.
Nám zdá se, z hvězd ţe vane hlas:
„Nuž pojďte, páni, blíže,
jen trochu blíže, hrdobci,
jimž hrouda nohy víže!“
My přijdem! Odpusť, matičko,
již jsi nám, Země, malá,
my blesk k myšlénkám spřaháme
a noha parou cválá.
Snad si aspoň pár lidí vzpomene, že je to z Písní kosmických od Jana Nerudy.
Vcelku krátká básnická sbírka o hvězdičkách, občas trochu více vědecky. Malé krátké dílko, které vám sice pohled na noční oblohu nijak zvlášť nezmění, ale třeba si na něj vzpomenete, až budete někdy za teplé jasné noci dál od civilizace.
Jedno vydání Písní komických bylo ve Vesmíru! Vy si to vaše můžete kdykoliv stáhnout na tomto odkazu, ze stránek Městské knihovny v Praze.
II.
Když k vám vesel hledím, zlatá Vy Kuřátka,
slyším naše písně, česká zřím děvčátka.
Naše dívky slunce ranější bývají,
ve potoku chladném oči si mývají.
V noci krásné hvězdy do vody naprší –
běda hochu, na nějž oči Ty zasrší!
Žádné komentáře:
Okomentovat