čtvrtek 30. ledna 2014

Štěpán Kopřiva - Asfalt


Tak tohle není četba pro každého, zvláště ne pro útlocitné slečinky. Pokud se vám dělá špatně přČetli jste vůbec někdy nějaký opravdu pořádný sci-fi?
i pohledu na krev a máte živou představivost, nečtěte ani tuhle recenzi. Protože tahle knížka je opravdu maso. A přitom je vlastně tak dobrá, protože je tak strašně špatná. Rozumíte?
Není to zas tak velký spoiler, když napíšu rovnou, že většina knihy se odehrává v Pekle. Hlavními protagonisty tu jsou členové žoldáckého komanda. Velitel major Kuffenbach - bělovlasý, padesátiletý abstinující alkoholik, který postrádá mimiku obličeje a trpí málomluvností. Teda on netrpí, jeho okolí to špatně snáší. Nicméně humor mu nechybí. Seržant Ostranski, jeho kamarád, pragmatik, fotr od rodiny, ale taky tak trochu svině. Desátník Vorošilov, obtloustlý ruský ostřelovač, který se podílel na natáčení několika Hollywoodských filmů jako odborný poradce. Doktor Holofaust - má opravdu nejoblíbenější postava - jednooký chirurgický génius, špička svého oboru a překupník s lidskými orgány na černém trhu. Jednou prý ze čtyř mrtvol složil jedenáct lidí, a ještě mu zbylo na liliputa. Tomu přijde celá ta recyklace lidí v Pekle velice interesantní, z profesionálního hlediska. A pak pátý člen komanda, nováček Lambert, pro kterého je tohle úplně první mise. Pravda, na první misi si nevytáhl zrovna nejlepší los.
V Pekle totiž nejsou žádné suroviny jako na Zemi. Jediným zdrojem materiálu jsou lidské duše, které dorůstají do lidských těl, aspoň nějaký čas, než se rozpadnou. A protože nejbystřejší mozky vyvinuly způsoby, jak těla zakonzervovat a přetavit na různé jiné materiály, vyrábí se z lidí všechno. Všechno. Z lidí jsou domy, silnice. Imitace džungle. Moře. Auta, vrtulníky, zbraně. Kromě lidí, kterým se v Pekle říká asfalťáci, jsou v pekle také démoni, kteří jakožto nadřazená rasa asfalťáky opovrhují. Však jsou pro ně také jen stavebním materiálem. Ovšem se základy tohoto názoru přichází do Pekla zatřást pětice žoldáků s nemístným humorem a opravdu velmi tuhým kořínkem.
K tomuhle všemu si přidejte velmi charismatické záporáky (zvláštní vyšetřovatel Chorozon má taky leccos do sebe).
Jak jsem předesílal v úvodu, tohle asi není knížka pro každého (styl je přirovnáván ke Kulhánkovi, kterého jsem bohužel sám ještě nečetl), nicméně některé hlášky a scény mě opravdu rozesmály. A i když začátek vypadá různorodě, závěr je tak velkolepý, že se mi rozšiřovaly zorničky. Takže Matějovi díky za tip.

Ukázka:
Ostranski se pokouší zaostřit na molo: Kuffenbach se nad stříbrovlasým dědou tyčí jako zvětralý menhir a odpovídá jednoslabičnými větami.
Musí ho zdržet tři minuty, připomene si Ostranski. „Nejlépe nenuceným dialogem.”
To jsme tam poslali toho pravýho.

Vorošilov kývne na Holofausta; nasadí si náustky. Oba mají na zádech zavěšené dětské plíce – vzduchu se do nich sice nevejde jako do dospělého akvalungu, ale nejsou tak nemotorné.
Želví pramice je kryje před pohledy ze břehu i ze člunu.
Ke člunu je to patnáct metrů. Plán je, že Kuffenbach zabaví dědu tři minuty – dokud se Vorošilovovi a Holofaustovi nepodaří zmocnit lodi.
Bez lodi jsou nahraní. Dokonce i Vanderbergerová to uznala a souhlasila s pořadím nejdřív člun, pak děda.
Tři minuty.
Vorošilov s Holofaustem se naposledy nadechnou. Potopí se do pableskujících bulv.

„Bylo neuvěřitelné, čím jste museli projít,” říká stříbrovlasý pán. „Nejdřív na vás Ba’al Zebulova nohsledka Vanderbergerová poslala tankovou brigádu, pak vás málem zajal Chorozon… A vy,” vykulí stříbrovlasý pán na Kuffenbacha obdivné zrak, „jste si se vším poradili. A naprosto brilantně. Famózní práce.”
„Díky,” řekne Kuffenbach. Jen se vykecej.
Ještě dvě minuty.

Karen rýpne do Ostranského loktem. „Zatím řekl čtyři slova. Takhle ho tam tři minuty neudrží.”
„Žádný strachy. On se rozjede. Hluboko v něm je rétor a táborovej řečník.”
„Zřejmě hodně hluboko.”
„Zvláštní, že vy jste s ním vydržela švitořit půlku cesty.” Karen se neobtěžuje s odpovědí.

Vorošilov s Holofaustem kráčejí po dně. Pohyb pod normální vodou nebývá nejrychlejší – ale tohle připomíná pokus vtlačit se do ovocného želé. Hlemýžď je proti nim Schumacher.
S monumentální pomalostí kladou nohy do písku a oční sliz pruží, oblévaje a tiskne. Proudí po tvářích jako teplé hleny.
Ze stříbřité temnoty občas blýskne nerozmixované oko. Pár jich kolem potápěčů krouží a upírá nemrkající pohledy.

„Ani na sekundu,” vztyčí stříbrovlasý pán prst, Jsem o vás nezapochyboval, majore. Na mou čest. Byl jsem si jist, že jsem pro tento náročný úkol vybral ty nejlepší muže. Nezlomné profesionály. Snad jen to Flaurovo oko, to bylo jediné drobné uklouznutí v jinak bezchybně odvedené práci.”
Kuffenbach nemá potuchy, o čem děda mluví. Normálně by řekl Hm a pustil to jedním uchem tam a druhým ven.
Ale zbývá ještě celá minuta.
Takže řekne: „Co?”

„Vidíte?” řekne Ostranski. „Už se rozjel.”

úterý 28. ledna 2014

Kuřecí pohádka

Již se stmívá a vychází hvězdičky,
kvočna svolává: "Na kutě, dětičky!"
Pod křídla přiběhnou žluťoučká kuřátka.
"Už ani pípnutí, začíná pohádka.
Za devatero ploty a devatero dvorky,
leželo hnojiště, z nějž stoupal vzduch horký.
Pod drůbky chleba spadané ovoce,
a pod tím vším přeživo velice.
Žížal a rousnic, radost pohledět,
sotva si zobneš - nemůžeš odletět.
Na hnojišti každý kur mohl utišit hlad,
když v tom jedné noci se připlazil had.
Syčivý zloduch přišel se hřát,
a po rozbřesku chtěl kuřátka žrát.
Kokrhání probouzí Slunce i drůbež,
s veselým pípáním jde snídat mládež,
když v tom ji zarazí zlověstné syčení,
kohoutci, slepičky strnou jak zmražení.
Šupiny šustí, když oběť si vybírá,
upřené oči a tlama se otvírá,
když v tom náhle stín snese se shora,
kokrhání trhá ticho a pařátky netvora.
Zobák se mihne a z toho zvuku trne,
hrozivé cvaknutí, z šupin se krev hrne.
Hlavička samotná zdobí vrchol hnojiště,
vítězný kohout obchází bojiště.
A to je konec," dopoví maminka,
"tak buďte hodné a nezlobte tatínka."

sobota 25. ledna 2014

Jak jsem se skamarádil s šicím strojem

Moje nová čtečka stále "chodila bosa", jelikož objednané pouzdro ne a ne dojít. Má fantazie a taky nezaměstnanost mých rukou samozřejmě zapracovaly, a brzy jsem měl nápad, jak takové pouzdro vyrobit. A protože se nebojím nových věcí, moje maminka mi navrhla, že mi propůjčí svůj šicí stroj a naučí mě s ním... což byl trochu souboj, ale nakonec jsem z něj vyšel jako vítěz.
Problém se ukázal u mé prostorové představivosti. Suché zipy byla na špatných stranách, a ještě ke všemu jsem jednu půlku pouzdra úplně otočil... Pouzdro sice čtečku dokáže udržet a převézt, ale moje představa vypadala úplně jinak... Zpátky do studia a celé znovu.
Nakonec se ovšem všechno podařilo a moje pouzdro vypadá takhle pěkně.


Samozřejmě se jdu mamince pochlubit, jaký jsem šikovný. Dostanu pochvalu a... mé tepláky s dírami nad kapsami. Když už je stroj vytažený, nic mi přece nebrání, abych si je hnedka hezky zašil. Takže sice jsem se naučil se strojem, ale mám takový pocit, že na mě někdo ušil pěknou kulišárnu.

čtvrtek 23. ledna 2014

Karel Čapek - Obrázky z Holandska

Čapkových cestopisů jsem již pár přečetl, a vždycky mě potěší. Asi jeden z nejhezčích způsobů, jak si cestovat v teple domova. A i když mě tahle knížka bere zpátky dokonce už i o pěkných pár let zpátky (2014 - 1932 = 82 let), Čapek vlastně nepíše o tolika věcech, které by se měly měnit. Přibude vysušených polderů a zasypaných grachtů, ale člověk má tak nějak pocit, že tím to možná i docela skončí. Čapek se snaží vystihnout podstatu země, lidí, v návaznosti na prohlížení holandského umění malířského, a třeba i celou kapitolku věnuje jen holandskému světlu, a proč ti slavní malíři malovali zrovna tak, jak malovali. Čapek píše o tom, co vidí a co cítí, spíš než o nějakých opsaných datech a pojmenovaných turistických bodech.
Pokud hledáte tuhle knížku jako zpracování pro čtenářský deník, koukněte se na tento odkaz, ze kterého jsem si propůjčil obrázek. I když bych asi jako člověk, který si knížku nechce přečíst, ale musí ji zpracovat, ocenil detailní vypracování referátu, trošku se děsím, jak neosobně lze zpracovat takhle krásnou knížku, a že jsem vlastně celou střední školu nedělal téměř nic jiného.
Stáhnout si tuhle krátkou knížečku můžete tady, ze stránek Městské knihovny v Praze.

Ukázka:
PO STOPÁCH DVOUHLAVÉHO ORLA

Ačkoli se mne na to v tuto chvíli nikdo neptá, přiznávám se, že nerad jezdím na cesty; připadám si v cizině jako prodaný a nesu s krajní neochotou, ba přímo s odporem všechny svízele a komplikace, které v cizích zemích provázejí i ty nejjednodušší životní úkony, jako je třeba nákup poštovních známek.
Podnikl jsem přesto několik výprav do různých krajů, nebylo to ani tak ze zvědavosti nebo dobrodružnosti, nýbrž spíše z nedostatku fantazie; nedovedl jsem si totiž v danou chvíli vymyslet žádnou slušnou výmluvu nebo záminku, abych se jí uhájil proti lidem, kteří mne z nějakých důvodů nutili putovat tam nebo onam. Říkám to proto, abych ukázal, že jsem nikdy nikam nejel za nějakými objevy nebo s jakýmsi programem, zatížen jakýmkoliv očekáváním, zvláštním zájmem nebo předem pojatou teorií; obyčejně mne cestování přepadlo jako jakási pohroma, nenadále a proti mé vůli. Ve snu by mne nebylo napadlo ohlížet se dejme tomu po stopách dvouhlavého orla; střetl jsem se s nimi náhodou s podivem téměř takovým, jako když člověk potká v cizině krajana. Tak například jsem se  skoro lekl, když na prahu Toleda, na bráně Bisagra nueva, rozepjal nade mnou křídla ohromný dvouhlavý orel, pod jehož perutě by se  vešel přinejmenším celý kolotoč. Bylo to v první chvíli asi tak překvapující, jako bych našel znak dvouhlavého orla na Měsíci nebo erb Prahy ve vykopávkách Ninive. Byla. to konfrontace s dějinami; spatřil jsem na vlastní oči, že nad branami Toleda vládli Habsburkové tak jako nad branami Terezína.  Podruhé to bylo v Holandsku, nevím přesně kde, ale určitě to byl nějaký – dam nebo – huizen, – kerk či – aar; zkrátka když jsem večer zavíral oči, vzpomněl jsem si, že jsem během dne kdesi na jakési staré budově viděl dvouhlavého orla. Už to tak je, řekl jsem si, tož i nad Nizozemím panovali Habsburkové. Když se to vezme kolem a kolem, byla to svého času veliká říše.

pondělí 20. ledna 2014

Tales of the Bounty Hunters

Když si tak uvědomuji, tak tuhle knížku jsem četl dokonce hned na třech zařízeních jako e-book, nakonec v mé vlastní podlehla i poslední řádka.
Kniha je antalogií příběhů menších postav ze Star Wars: Episode V, a je dokonce třetí obdobnou antalogií v sérii - předcházejí jí Tales from the Mos Eisley Cantina a Tales from Jabba's Palace. Samozřejmě je to spíš čtení pro fanoušky, i když i méně zdatní spatří rozpory mezi knihou a trilogií epizod I-III, která přišla na svět až nějakou dobu po této knize. To se ovšem týká poslední z povídek, která ne úplně odpovídá tomu, co víme z ostatních příběhů o Boba Fettovi, hlavně o jeho původu a biologickém věku.

Kniha obsahuje následující povídky:
  • "Therefore I Am: The Tale of IG-88" (Kevin J. Anderson)
  • "Payback: The Tale of Dengar" (Dave Wolverton)
  • "The Prize Pelt: The Tale of Bossk" (Kathy Tyers)
  • "Of Possible Futures: The Tale of Zuckuss and 4-LOM" (M. Shayne Bell)
  • "The Last One Standing: The Tale of Boba Fett" (Daniel Keys Moran)

Ukázka z povídky o Boba Fettovi:
Destroyer and the TIE fighters were directing a withering fire upon the Millennium Falcon, laser light washing over the ship again and again; and if Fett got close enough to grapple, he would be close enough to take the brunt of that fire.
Any moment now?
And something was wrong. The Falcon wasn't jumping.
Fett doubled-checked the trajectory his computer had run for the Falcon, and the trajectory was correct; the gravimetrics were correct, the vectors were correct, the Falcon should have jumped by now.
Something wrong with their hyperdrive, Fett thought, and a moment later knew himself correct; the Falcon veered off - heading straight into the Hoth System asteroid belt.
Fett cut his engines, and simply watched as the Millennium Falcon dove into the belt. Solo was desperate; Fett wasn't, not nearly desperate enough to take the Slave I in among those tumbling mountains of stone and iron.
The hundred thousand credits could wait for another day; you can't spend money when you're dead?
Fett leaned forward slightly in his seat, thinking to himself that it had, really, been quite a remarkable day for Imperial stupidity: The TIE fighters were going in after them.
Fett sat back in his seat, shaking his head. Plainly none of those people knew the first thing about cost analysis.
After a long blank moment he turned his sensors back in-system, and picked out the unmistakable shape of Darth Vader's Super Star Destroyer Executor.
He hailed it, received confirmation, and charted a course.

neděle 19. ledna 2014

+, X a světlo

Ve tmě svítíš
tvé oči jsou majáky na druhé straně postele
tvé ruce mě volají k sobě tak vesele
lehám si k tobě, unaven a rád
tak unaven a náhle nechce se mi spát.

Ve tmě svítíš
když se kříží naše životy
když kde se mísí řeky já a ty
a zůstává jen tok jediný
a nás zase překvapují hodiny.

Lišák a medvěd

Ve velké noře s výhledem,
spali lišák s medvědem.
Snad se diví páni věd,
lišku by přece medvěd sněd'!
Jenže zima byla, a medvěd spal,
lišák se o něj hřál,
když medvěd chrápal ze spaní,
zabralo lehké mlaskání.

Když na jaře slehly sněhy,
lišák připravil své běhy,
medvěd se vzbudil, zabručel:
"Takovou drzost jsem neviděl."
Lišák mu praví: "Ještě spíš,
sežereš mě, až se probudíš.
Nakloň hlavičku tuhle na stranu."
Medvěd učiniv dostane hned ránu.
Mrkaje kouká, co se to děje,
lišák v běhu už venku se směje.

Na tomto příběhu pravdu jste viděli,
vždy si kontroluj, s kým ležíš v posteli.

pátek 10. ledna 2014

Jan Neruda - Písně kosmické

Kdo by neznal známé verše z filmu Marečku, podejte mi pero!, které se má nazpaměť naučit Jiří Sovák:

Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům,
a jsme zde Zemí spjatí.

Nám zdá se, z hvězd ţe vane hlas:
„Nuž pojďte, páni, blíže,
jen trochu blíže, hrdobci,
jimž hrouda nohy víže!“

My přijdem! Odpusť, matičko,
již jsi nám, Země, malá,
my blesk k myšlénkám spřaháme
a noha parou cválá.

Snad si aspoň pár lidí vzpomene, že je to z Písní kosmických od Jana Nerudy.
Vcelku krátká básnická sbírka o hvězdičkách, občas trochu více vědecky. Malé krátké dílko, které vám sice pohled na noční oblohu nijak zvlášť nezmění, ale třeba si na něj vzpomenete, až budete někdy za teplé jasné noci dál od civilizace.
Jedno vydání Písní komických bylo ve Vesmíru! Vy si to vaše můžete kdykoliv stáhnout na tomto odkazu, ze stránek Městské knihovny v Praze.

Ukázka:
II.

Když k vám vesel hledím, zlatá Vy Kuřátka,
slyším naše písně, česká zřím děvčátka.

Naše dívky slunce ranější bývají,
ve potoku chladném oči si mývají.

V noci krásné hvězdy do vody naprší –
běda hochu, na nějž oči Ty zasrší!

středa 1. ledna 2014

Jak na Nový rok

Na Nový rok,
usnula's mi v náručí.
Nevím, co se tobě zdá,
ale já mám před sebou
365 dní bez obav.