Laudrey po čtvrté a Laudrey ve čtečkách

Po osmi měsících (téměř přesně) se na virtuálních stránkách opětně objevila další povídka s Ludgem Laudreym. V ní se Ludge znovu střetne s Marcelem Asadem, kapitánem pirátské lodi z povídky Závod veteránů, kterou by asi bylo dobré znát před přečtením této povídky, a s postavou nájemného lovce Mika Baina, který svou práci lovce lidí bere zodpovědně, tedy k smrti vážně. Povídku si můžete stáhnout třeba ve formátu .pdf, nebo si vybrat na stránkách zelv.own.cz pohodlnější formátování.

Úplnou novinkou je formátování pro elektronické čtečky, pro které jsou převedeny i všechny předchozí povídky. Jedna se mi teď dostala do rukou a zjistil jsem, že původní formátování pédéefek není tak úplně vhodné pro tu malinkou obrazovku, takže kdo se chce začíst pohodlně do mých sci-fi povídek na čtečce, neváhá a stahuje na želvounovi.

Pokud si některou z povídek stáhnete a přečtete, určitě dejte vědět, jak se vám líbila. Každý ohlas potěší.

Ukázka:

Dveře se otevřely. Dovnitř vstoupili dva muži v přilbách zdejší bezpečnostní agentury. Místo standardních stejnokrojů však měli jiné černé obleky. Ke všemu měli jiné zbraně, jejichž hlavně se namířili na Bruskiho.
"Na zem!" zvolal na Bruskiho muž od dveří. V ten samý okamžik vyřídil bližšího člena ochranky ranou do krku ze své zbraně. Druhý zareagoval pohotově, ale sérii rychlých výstřelů jeho helma neodolala a brzy se také složil na zem. Muž sundal přilbu své první oběti. Půlka tváře byla spálená od výstřelu, ale i přesto byly asijské rysy dobře poznat.
"Potřebuji od vás ten podpis," připomněl Bruskimu muž.
"Kdo vlastně jste?" zeptal se ho Bruski.
"To nepotřebujete vědět."

Buch!

Tak takhle vypadá zeměplošská hra Buch! ze stejnojmenné knížky, tak jak ji stvořily podle popisu moje řemeslné dovednosti. Vánoce s heslem kdo si hraje, nezlobí.

Spálenina

V tělocvičně nás hned praštil do nosu pach kouře.
Když jsme končili, nebylo to o nic lepší. Byl to smrad spálených šancí.

Gravitace

Tak jsem právě viděl Gravitace, a mám z toho rozporuplné pocity. Samozřejmě, že Laudrey je ostřílený profesionál, s několikaletou praxí s prací v kosmu, a i Rachel měla dobré tušení, že jeden hasicí přístroj je málo, ale i tak se Sandra Bullock ve vesmíru moc nepředvedla. Ať jste film viděli nebo neviděli, doporučuji přečíst si Závod veteránů.

Nemluvě o tom, že i my, co se běžně věšíme po stromech, víme, že všechny nástroje musí mít poutko, a že to poutko je třeba používat! Ale mám dobrý pocit, že by ze mě byl slušný astronaut.

Jerzy Żuławski - Rękopis z Księżyca (Na stříbrném globu)

Tohle je velmi zajímavá knížka, kterou mi vlastně zapůjčil kamarádčin tatínek, velký fanda sci-fi (na jeho stránky o fanzinech zřejmě brzy dojde), s tím, že by se mi mohla líbit.

Především ze všeho je potřeba napsat, že rok vydání této knížky je 1930. Sám autor zemřel v roce 1915, a tuto knihu vydal v roce 1903 (nakladatelství Towarzystwo Wydawnicze S. Sadowski), a v letech 1910 a 1911 k ní přidal pokračování Vítěz, a Stará Země (zdroj). Sečteno a podtrženo, jedná se o 110 let starou sci-fi knihu.

Kniha je rozdělena na tři části. Pozor spoiler! Ty jednotlivě popisují přistání na Měsíci a putování výpravy na odvrácenou stranu, osídlení Měsíce, a život potomků prvních osadníků.

První část, která mě rozhodně zaujala nejvíce, je rozhodně skvělým dobrodružstvím, které zpočátku vypadá jako volné pokračování Verneovy Ze Země na Měsíc. Počínaje nelehkým přistáním přes nesnáze putování po měsíční nehostinné krajině k odvrácené straně, řešení strašlivého mrazu bez atmosféry, i náhlého žáru ze stejného důvodu, to všechno krásně vymyšlené, uvěřitelné. Tato část mi nejvíce připomínala knížky Thora Heyerdahla Kon-Tiki, nebo Ra.

Druhá část začíná tím, že naši dobrodruzi dorazí na odvrácenou stranu Měsíce, kde najdou vodu, a především dýchatelnou atmosféru. Tím jsem byl osobně poněkud zklamán. Sto deset let je sice velká doba, ale když se nad tím člověk zamyslí z čistě toho hlediska, že na druhou stranu Měsíce svítí Slunce stejně jako na jeho přivrácenou stranu, trochu to zamrzí. Ačkoliv jako autor musím připustit, že kdyby se výprava udusila nedostatkem vzduchu, bylo by po srandě.

Třetí část je pak alegorií na vznik náboženství. To jsem spíš tak z povinnosti přetrpěl, než aby mi ta část přišla zajímavá, konečně něco se začne dít opět až na posledních stránkách, ale to si autor zřejmě vyšetřil pro další díl.

Knihu se pokoušel převést na stříbrné plátno pod titulem na Na srebrnym globie pra-synovec autora Adrzej Zulawski. Filmování však bylo sabotováno a velkolepý projekt  zůstal nedokončen.

Ukázka:

Semkli jsme se všichni do hloučku a počali jsme se s nevýslovnou touhou dívati na tento prostor, který nás mohl vysvoboditi. Necítili jsme únavy ani pálících paprsků slunce, které už polovinou kruhu vyhlédlo nad námi za okrajem skály.Po chvíli Petr opakoval:
"Tam se nedostaneme..."
Odpověděl mu hlasitý, křečovitý pláč Marty, jež už nebyla s to, aby se ovládala.
Varadol netrpělivě se utrhl:
"Mlč!" zvolal chytaje ji za rámě, "nebo tě odtud shodím! Máme dost starostí!"
Tehdy Tomáš znenadání postoupil kupředu:
"Dej pokoj - a ty neplač; dostaneme se na  M a r e  I m b r i u m! Vraťme se pro vůz!"
Bylo tolik rozhodnosti a sebevědomosti v těchto klidně, třebas i rázně pronesených slovech, že jsme se ihned obrátili, abychom vykonali rozkaz, neodvažujíce se protiviti se ani tázati.
Woodbell nás ještě zastavil.

"Podívejte se!" pravil ukazuje na vnější svahy  E r a t o s t h e n u, klesající k  M o ř i  D e š ť ů, "vidíte tu hranu tuhle, o padesát metrů níže, počínající na úpatí srázné stěny? Pokud je možno odhadnouti, klesá dosti mírně až na rovinu; tudy se nám podaří sjeti dolů..."
"Ale ta stěna..." zašeptal jsem bezděčně, dívaje se na kolmo přervanou skálu, která nás dělila od širokého hřbetu hrany, které jsme si dříve nevšimli.
"Hloupost! Jsme přece vycvičení v slézání skal! Bokem ji snadno obejdeme. A vůz?... vůz shodíme napřed, uvázavše jej na provazy. Nezapomínejte, že jsme na Měsíci, kde hmoty jsou o šestinu lehčí a pád s výše padesáti metrů znamená jen jako na Zemi s výše osmi!"

Na jednu stranu mě můj spolubydlící i po čtyřech letech dokáže překvapit.

Zatímco mě leckdy trvá usnout i dvě hodiny, on je schopen se dostat do říše snů během tří minut. To ke všemu za plného světla, a nevzbudím ho, ani kdybych začal skákat po posteli. O tomhle usínání sním, když sám usínám!

Terry Pratchett - Thud! (Buch!)

Šestnáct hodin mluveného slova uteklo jako voda, byť dokončení bylo o něco rychlejší, protože dneska protrpěl jsem noc nespavostí, a audiokniha je skvělá aspoň pro odpočinek očí. A při troše štěstí vás i lehce uspí. Aspoň o to vymazlenější by mohla být tahle krátká recenze.

Knížku jsem si stáhnul v Království mluveného slova, vypravěčem je brilantní Jiřík, který podal opětně bezvadný výkon při ztvárnění všech členů Noční hlídky, Sibyly i několika trpaslíků. Ačkoliv hrozně rád čtu, je zkrátka příjemné si na dobrou noc zavřít oči, a nechat si vyprávět pohádku.

Knížka Buch! přímo navazuje na sérii knížek o Hlídce, hlavně na knížku Pátý elefant. Znovu se setkáme se všemi známými, i když v této knize hrají prim samozřejmě velitel Elánius, seržantka Angua, nová policistka Sally von Herbatch - upírka, a seržant Navážka.

Ve městě dojde k vraždě významného trpaslíka. Trpaslíci sami si myslí, že jde jen o jejich věc, nicméně Samuel Elánius, velitel Městské hlídky, má na to jiný pohled. Vražda je vražda, a i kdyby byla ještě hlouběji, stala se v jeho městě a tudíž se ho týká! Do Hlídky je procpána nová policistka upírka, kterou vlkodlačice Angua nemůže ani cítit, což je s vlkodlačím nosem opravdový problém. A ke všemu jsou obě, jakožto bytosti tmou neomezené, donuceny spolupracovat na důlní vraždě.

Jak se blíží výročí bitvy v Koumském údolí, několikrát opakovanému konfliktu mezi trolly a trpaslíky, v Ankh-Morporku to začíná bublat, a probublává se, že za vraždou trpaslíka stojí trol. Tudíž se není čemu divit, že Sama Elánia už vůbec nezajímá nějaká bezvýznamná krádež obrazu z místní  galerie.

A aby toho nebylo dost, když už se Elánius na něco zeptá, dočká se akorát dalších hádanek a nových otazníků.

Ani nevím, kolikátá Zeměplocha to pro mě vlastně je, nicméně musím říci, že knížky o Hlídce dosahují teď u mě téměř stejné oblíbenosti jako knížky o Smrťovi.

Buch! je rozhodně jedno z těch nejvíce akčních dílek, které jsem z Pratchettova pera měl zatím tu možnost číst. Okamžik, kdy Elánius spěchá skrze celé město, aby se dostavil včas domů kvůli té nejdůležitější věci na světě, protože jakmile se člověk opozdí z dobrého důvodu, je to jen výmluva pro to, aby se příště opozdil z nějakého špatného. S jeho přesunem pomáhá několik členů Hlídky, a je to akce s plným policajtským nasazením.

Rozhovor s vůdcem místní brekcie (trollí verze mafie), byť jde o krátkou epizodku, se mi rozhodně vryl do paměti, a Navážka se stává opravdu výraznou postavou, když už ne pro jeho mozek, tak rozhodně pro jeho trollí pěst.

A nikdy předtím jsem se tak nebál, když v příběhu objevil Smrť.

velmi povedená ilustrace Sally a Anguy

vykresluje charaktery více, než obvyklé kresby Davida Wyatta

zdroj: http://www.elfwood.com/~ruben/06-Angua-vs-Sally.3172235.html

Ukázka:

Sam Elánius se holil. Byl to jeho každodenní akt vzpoury, potvrzení, že je… že je stále tentýž obyčejný Sam Elánius.

Je třeba říci, že se holil doma, a zatímco se tak zaměstnával, četl mu jeho osobní sluha útržky z Komety, ale to byly jen náhodné podmínky. Ze zrcadla mu stále vracel pohled tentýž Sam Elánius. Ten den, kdy tam najde vévodu Ankhského, bude špatný den. „Vévoda“ byl jen popis hodnosti, nic víc.

 „Většina novinek se týká momentální… trpasličí situace, pane,“ oznamoval Jeefes, když se Elánius chytil za nos, aby se vypořádal s poněkud choulostivou oblastí pod ním. Stále ještě používal velkou břitvu svého dědečka. To byla další taková kotva spuštěná do skutečnosti. Kromě toho byla z mnohem lepší oceli, než jakou jste dostali v dnešních dnech. Sibyla měla zvláštní slabost pro moderní hračičky a neustále mu vnucovala jeden z těch nových holicích strojků, v nichž byl ukryt malý kouzelný skřet s nůžkami a velmi rychle vás ostříhal, ale Elánius stále odolával. Pokud už má někdo používat ostrou čepel poblíž jeho tváře, pak to bude jedině on.

„Koumské údolí, Koumské údolí,“ zamumlal ke svému odrazu. „Něco nového?“

„Prakticky nic,“ odpověděl Jeefes a obrátil noviny zpět na první stranu. „Je tady komentář k řeči, kterou pronesl ten krak Šunkozboř. Říká se tady, že pak došlo k nějakým nepokojům. Bylo zraněno několik trpaslíků a trollů. Vedoucí komunit nabádají ke klidu.“

Elánius otřel z břitvy pěnu. „Cha! To bych se vsadil, že nabádají! Řekněte mi, Jeefesi, pral jste se jako dítě? Hodně? Byl jste členem gangu nebo něčeho takového?“

„Měl jsem tu čest patřit k Drtičům ze Stydlonohé ulice,“ odpověděl komorník.

„Skutečně?“ Elánius, na nějž to přiznání udělalo opravdu dojem, pozvedl obočí.

„To byli pěkně tvrdí hoši, pokud si pamatuju.“

„Děkuju vám, pane,“ přešel Jeefes jeho slova hladce. „Jsem pyšný na to, že když jsem měl onu neodolatelnou touhu prodiskutovat sporné hranice našeho rajónu s mladíky z Lanové ulice, většinou jsem více rozdal, než obdržel. Jejich oblíbeným prostředkem, pokud si pamatuji, byly vykládací háky.“

„A vaše…?“ nedokázal se udržet užaslý Elánius.

„Štítek čapky pošitý po okrajích nabroušenými mincemi. Stále přítomná praktická pomoc pro případ nouze.“

„U všech bohů, člověče! Vždyť tím byste mohli někoho připravit o oko!“

„Když byl člověk trochu šikovný… pak rozhodně, pane,“ přisvědčil Jeefes, který právě pečlivě skládal ručník.

První podzim, který mám rád

Nejsem žádný příznivce těch nerozhodnutých období jako jsou jarní oblevy, kdy to sice vypadá hezky, ale pořád je ještě zima a rozbředlý špinavý sníh se válí všude, a tráva se snaží přeprat ty ohromný blátivý stezky, který se přes zimu udělaly na loukách, nebo třeba podzim, kdy člověka štve, že je brzy tma, že už musí vytáhnout boty, do kterých opravdu nenateče, a že musí řešit, že loňská zima zase vzala za oběť důležitý věci šatníku, bez kterých už se neobejdete.

Nicméně je potřeba přiznat si jedno - tím, že je podzim jaký je, a že zatím trávím o každém víkendu vždy nějaký čas venku - začínám mít podzim docela rád.

Třeba minulý víkend byla taková mlha, a tak brzy tma, že to bylo úplně bezvadný, a jeden můj výborný kamarád udělal takovouhle bezvadnou fotku.

Nevím, jestli to bude platit i za rok, ale tenhle podzim je rozhodně fajn.
Zimní bundy a rukavice připravit!

Stieg Larsson - Män som hatar kvinnor (Muži, kteří nenávidí ženy)

Trilogie Milénium Stiega Larssona je poslední dobou profláknuté, hlavně díky zdařilým filmům jak severských, tak amerických filmařů. Bohužel pro mě jsem filmy viděl oba, a tudíž na mě tajemný nádech knížky, kterou jsem navíc slyšel v podání Martina Stránského, nemohl udělat patřičný dojem, neboť již potřetí jsem se dozvěděl, kdo je vrah.

Samozřejmě, že knížka i přesto nabídla pasáže, které se ve filmu neukázaly, nicméně nebylo to nic tak převratného. Nějaký ten sex navíc, nějaká ta menší akce slečny Salanderové.

Od hodnocení vlastní knihy bych se tedy chtěl zdržet, navíc podání Martina Stránského se dá těžko porovnávat s bravurním hlasovým herectvím Jiříka z Království mluveného slova, na jehož audioknihu Buch! od Terryho Pratchetta se právě chystám.

Knížku i přesto můžu s klidným svědomím doporučit všem milovníkům dobrých detektivek, a oba filmy taktéž (osobně preferuji americkou verzi).

Zde naleznete krátké preview knihy Muži, kteří nenávidí ženy.

Kameny

Věřím, že člověka určují

 i nerosty, ve kterých vyrostl.
 Protože i dům musí mít
základy, aby pevně stál,
přesně podle toho, kde stát má.
Nenarodil jsem se
na zelených loukách kříd,
na kterých se pasou ovce.
Nežil jsem na černozemi,
která pod teplým sluncem
rodí obilí, ovoce a víno.
Vyrostl jsem
v betonovém městě
uprostřed pískových
a čedičových lesů,
pod kterými není hřejivé uhlí,
ale uran, který ničí.
Takže se na svět koukám
skrz zrnitá skla,
která svět lámou
do různých úhlů,
a řeku klikatící se
po mělké hlíně
uprostřed hlubokých lesů
mám vetkanou ve vlastní duhovce.

Věřím, že i ty víš,

že všechny stříbrné lžičky
musely být vyrvány z nitra země
coby kousky rudy,
a že to nikdy nebylo snadné.

Vařečková kalamita

Většině lidí bude tato epizoda připadat vcelku fádní, nicméně já sám mám rád v životě jistou stabilitu, a co se týče některých věcí i jistou neměnnost.

Celá tahle hrůza začala tím, že jsem vařil polévku. Polévka byla dovařena, a tentokrát se nadmíru podařila, však se v ní také vykoupala půlka kuřete, ovšem s nabytím tohoto výborného pokrmu přišel můj malý kosmos o vařečku. To, že vlastně chybí jsem zjistil samosebou až druhý den při vaření neméně dobrého rizota ze stejného odvážného kuřete, a akutní vakanci tohoto nástroje vyřešilo zapůjčení Martininy vařečky. Avšak teprve tehdy došly mi veškeré výhody, které můj exemplář měl - skvělým plochým tvarem počínaje, přesnou váhou a velkou míchací plochou konče. Ze zapůjčené vařečky mě bolelo předloktí a prostě to vůbec nebylo ono, i když i přes nesnáze se mi nakonec podařilo vytvořit chutný a výživný pokrm.

Doufal jsem, že ji někdo sbalil při vlastním mytí nádobí, jako se to stalo nedávno nešťastnému prkénku na krájení, které už s námi ovšem opět šťastně visí, nicméně po den vyptávání největších kuchařů patra nepřinesl žádné ovoce, a brilantní dřevo zdálo se býti ztraceno.

Jedna věc mi byla ihned jasná, a to ovšem, že bez vlastní vařečky to nejde. Nasedl jsem na svůj bicykl a odfrčel na něm do Tesca, se záměrem nahradit chybějící kus novým. Samozřejmě, že prabídně zásobených pět metrů kuchařských dřevěných nástrojů neobsahovalo jediný výrobek, které by mé staré vařečce sahal aspoň po rukojeť. Z několika nabízených alternativ vybral jsem si tedy hned dvě, které mohly pokrýt potenciál staré vařečky, a zároveň jsem si takto chtěl vynahradit ztrátu citového pouta, které si k většině svých věcí vytvářím.

Pointa celého příběhu je teď už zajisté většině čtenářů levných detektivních příběhů zřejmá. Po návratu z nákupu na mě vařečka čekala v kuchyňce, kam ji neznámá osoba zase vrátila, když ji objevila ve svém inventáři.

Většině z vás se to může jevit jako šťastný konec, ale já vidím jen dvě vařečky, pro které teď nemám využití, a moje povaha nemá ráda ve svém okolí zbytečnosti.

Proto prosím, pokud snad někdo z vás by užil některého z těch nebohých kuchyňských potřeb, určitě se mi ozvěte!

Dobrou noc, město

Kouzelník se posadil
na nejvyšší střechu celého města.
Do rukou vzal misku koření -
špetku dal do úst
a špetku dal větru,
aby ji roznesl po městě.
Pohodlně se opřel o televizní anténu
a díval se, jak vítr s jeho kouzlem
zháší světla, obrazovky
a vyhání pekaře z postelí,
jako tomu bylo vždy.
Pak dolehl spánek i na něj,
hned jakmile ucítil ve vzduchu
vůni horkého kmínu.

Nejpraktičtější knížka, kterou jsem kdy dostal

Nepamatuji si přesně, kdy přesně jsem dostal Knihu o pravěku, nicméně za dlouhá léta, co ji mám, mi posloužila nesčetněkrát. Uvnitř jsou krásné ilustrace od Zdeňka Buriana, který kreslil obrázky i ke Štorchovým Lovcům mamutů, a protože Štorch byl jedním z mých nejoblíbenějších autorů na základní škole, v knížce jsem často listoval.
Na gymnáziu jsem z knížky dělal referáty o různých obdobích naší planety.

Nakonec nejpraktičtější věc - knížka má desky jen o maličko větší než A4, a je vcelku těžká - kdykoliv jsem potřeboval zatížit nějaký papír, dosedla na něj celá historie planety v hezkých ilustracích. A že je to váha.

Pohádková

Při obědě mi na stůl z knihovničky,
vypadl dráček z pohádkové knížky.
Nebyl zlý a nechtěl se prát,
jen byl unavený a měl hlad,
uřízl jsem mu kousek řízku,
a při zapnuté lampičce ho nechal spát.
Našel jsem tu jeho knížku,
vzal pero a napsal mezi řádky
dopis na královský hrad,
a snažil se ze všech sil,
abych všechno vysvětlil.
Nakonec králi ubyly vrásky,
princezna si prince vzala z lásky,
dráček se mohl vrátit do svých skal,
když si na hradních řízcích pochutnal.

Zamilovaná

Mám v ruce malou květinu
a na rtech nervózní úsměv.
Rád bych ti dal radosti vteřinu,
to by byl největší úspěch.
I na mě se usmálo štěstí,
na rtech mám rty tvoje,
a obě tvé ruce tisknou ty moje.

Džungle

Dnešní výlet se mi extrémně vyvedl. V Jestřebí jsem u Myšpule vyzvedl sedák a pak se vypravil na výpravu po keškách v okolí. První odlov proběhl snadno a rychle. Další keška byla na druhou stranu, takže jsem se vrátil do Jestřebí, a jak je poslední dobou mým častým zvykem - ze dvou odboček jsem vybral tu horší. Ve směru za šipkou přístroje jsem se vydal optimisticky polňačkami v přímém směru. Příroda hezká, pole za chvíli střídal rákos. Nakonec jsem dorazil k traktůrku se starším párem - patrně myslivec a jeho paní sekali rákos, aby bylo dobře vidět z posedu. Pozdravil jsem je, obešel, a na konci vysekané oblasti zjistil, že hezká cestička, kterou jsem následoval, už dál nepokračuje. Vrátím se k páru a zeptám se na cestu.

To jste šel dobře. Musíte až dozadu k těm břízkám a tam až k bystřince a vlevo. Ale je to džungle.

Protože jsem vhodně oblečen, pokrčím rameny a vkráčím do rákosu s mladickým zápalem. Rákos brzy střídá hustý lesík, sem tam ostružiní s hroty jako připínáčky, které cítím i skrz kalhoty. Navíc se chvilkami opravdu ztrácím, jak narážím na bažiny a široké potůčky. Pak skrz křoví konečně vidím prosvítat louku, od které mě dělí asi dva a půl metrová strouha.

Normálně jsem vcelku dobrý skokan, ale v podrostu se tu těžko rozeběhnu. Nakonec nacházím křoví skácené přes vodu. Sice jsem se na druhé straně mohl opřít jen o rákos, ale ten byl naštěstí tak hustý, že jsem se o něj opřel jako při plaveckému způsobu prsa. Po louce se šlo o moc snadněji.

Prostě takhle bezvadně se mi už dlouho ztratit nepodařilo. Mám z toho radost ještě teď. Ovšem pro případ, že by se mnou chtěl příště ještě někdo, bych si měl pořídit mačetu.

Pohled od Jáněte

Přišel mi pohled a na něm (mimo jiné) věta:
Ahoj želvičko!
Zdravím z toho druhého o hodně teplejšího konce světa!
S razítky SAIGON a AR AVION
chtěl bych tak letět, jako on.
I když třeba ne do Vietnamu,
snad aspoň na druhou stranu.

Čtenářský absťák

Když vám srdce zahoří neukojitelnou touhou po potištěných stránkách papíru a vy nemáte žádnou jinou knížku než učebnice.

Přemýšlím, jestli nepůjdu žebrat o knížku k sousedům. Básničku tomu, kdo mě přijde zachránit!

Arkadij a Boris Strugačtí - Chičšnyje vešči veka (Miliardu let před koncem světa)

Další z knih, které jsem si koupil sám sobě za odměnu za některou ze zkoušek. Do antikvariátu jsem přišel zcela nepřipraven (a je tolik knížek, které si chci přečíst), a nakonec jsem skončil s rozmýšlením mezi Marťanskou kronikou od Bradburyho a touhle knížkou. Popravdě je to jedno z rozhodnutí, které bych třeba i změnil, kdyby nešlo o takovou malichernost.

Knížka obsahuje tři povídky:

• Dravci mého století
• Obydlený osrov
• Miliardu let před koncem světa

První z povídek je vlastně taková sci-fi detektivka. Není to nic extra, ze začátku je člověk spíš zmatený, a do paměti se mi zaryl monolog neznámého ze záznamníku:

Ukázka:

"Nazdar, nazdar a ještě jednou nazdar!" zvolal veselý mužský hlas. "Pevně tisknu pravici, případně líbám na tvářinku - to přijde na pohlaví a věk. Žil jsem tu dva měsíce a musím říct, že se mi dařilo výtečně. Dovol, abych ti udělil několik rad. Nejlepší podnik ve městě je Hoyti-Toyti v Parku snů. Nejlepší holka ve městě je Basia z Domu modelů. Nejlepší kluk ve městě jsem já, ale já už jsem odjel. ..."

Brzy ovšem přijdete všemu na kloub.

Druhá z povídek je super! Obydlený ostrov je planeta s hustou atmosférou tak, že její obyvatelé vůbec netuší, že je nějaký vesmír. Navíc jsou všichni trošku brutální. A když se mezi nimi objeví ztepilý astronaut v trenýrkách, mají ho za blázna a horala. Tedy příběh Maxima, který se snaží vypořádat s poměry na barbarské planetě. Trochu Mark Stone, ale bez středověku a sexy mimozemšťanek. Tedy dobré sci-fi, ale o dost méně šťavnaté.

Třetí povídka mi přišla zmatená. Nevím, jestli to bylo účelem, nebo je nedopsaná  (dovětek pod jejím názvem zní rukopis nalezený za podivných okolností). V každém případě je podezřelé, když připadáte na kloub objevu, který vám může přinést Nobelovu cenu, a najednou se v okolí začnou dít věci, které by se dít neměly.

Ne, že by to byla špatná knížka, ale pokud budu mít příště na výběr mezi Ruskem a Bradburym, zkusím Bradburyho.

Randy Pausch, Jeffrey Zaslow - The Last Lecture (Poslední přednáška)

Na internetu mě zaujala nedávno tahle stránka, která představuje 35 knížek, které by jste za život měli přečíst. Pár knížek jsem z těch 35 již četl, některé zkoušel číst a nedočetl, takže ani neplánuji dát na rady autorů a odškrtnout si všech 35 položek. Nicméně tahle knížka zaujímá číslo 3.

Překvapilo mě tedy, když jsem pod optimistickou raketkou našel v Levných knihách cenovku 19 Kč. Což je cena, za kterou mi může dělat společnost ve vlaku leccos.

Poslední přednášku má spousta profesorů. Před odchodem ze zaměstnání mají poslední možnost sdělit posluchačům nejdůležitější životní znalosti. Randy Pausch má tři děti, nejstaršímu je pět, milující manželku a 3-6 měsíců života kvůli metastazující rakovině jater. Neřeší v danou chvíli jak předat nejdůležitější životní znalosti svým studentům, ale především svým třem dětem, kterým nebude moci být otcem.
Neuchyluje se naštěstí příliš k přímým radám, ale většinu poselství vypráví příběhy ze svého života. Stejně tak aby i jeho děti pochopily, jak je důležitá trpělivost, pokora a potřeba být týmový hráč.
Vypráví o tom, jak se on vypořádal s rozvrhnutím posledních měsíců, jak udivoval okolí svým pozitivním přístupem k věci, velmi praktickými kroky - např. tím, jak být svým dětem aspoň nějakým otcem i po vlastní smrti.

Věc se má tak, že knížku jsem si koupil před odjezdem, začal číst ve vlaku a po dvou a půl hodinách jízdy jsem ji přečtenou sbalil a vystoupil v cílové stanici.
Samozřejmě jsem nikdy v podobné situaci nebyl, doufám, že se do ní nedostanu, ale člověku to samozřejmě vnutí myšlenku: není čas takhle žít už dnes?

Lípa

Mezi šedou oblohou
a stejně šedým chodníkem
pouštím do prostoru yo-yo
poslouchám obří broskev
a okolo jede Anděl na kole.
Všude jinde podnět k alternativní poezii.
V Lípě prostě taková normálka.

Zvuky hromu

Slyším rány - zvuky hromu.
V posteli se směju tomu.
Mít tu k tomu ještě tebe,
tak ať klidně spadne nebe.

Koaly a budík

Žily byly dvě koaly,
do problémů se dostaly.
Obě dlouho vyspávaly,
školu věčně nestíhaly,
hrozila jim dvojka z mravů.
Tak poslaly honem zprávu
pro pana Aru - papouška,
aby je před sedmou ranní
rázně vytrh' z jejich spaní
křikem přímo do ouška.

Ráno čekal koaly horror.
Papoušek křičel: "Honem, pozorr!"
koaly místo aby vstaly,
hrůzou z větve popadaly.

Eukalyptus posnídaly,
pak do školy utíkaly.
Naštěstí to zavčas stihly,
a na papouška si časem zvykly.

Noční běhání

Táta potřeboval odvézt, tak mě poprosil, jestli bych pro něj a pro auto nedošel. Protože na procházku jsem neměl náladu, oblékl jsem se do běžeckého, nasadil sluchátka a cestu využil sportovně a psycho-relaxačně.

Zároveň jsem si uvědomil, že většina kriminálek, a že už jsem jich pár viděl, většinou začínala tím, že běžec (naštěstí jsou to většinou běžci ranní) objeví mrtvolu na opuštěném místě. Pak většinou začne křičet, a naštěstí se spustí úvodní titulky.

Druhý případ je ten, že běžci jsou často také náhodné oběti nesmlouvavé politiky profesionálních kriminálníků - žádní svědci. Tady je noční běžec přímo riziková skupina, neboť násilné zločiny a loupeže se dějí hlavně v noci. Hlavně tím se liší od zpronevěr a úplatkářství, jelikož banky mají v noci zavřeno. Tedy politik, který přes den spí, je jednoznačně mým favoritem!

Naštěstí jsem neběžel přes oblast, kudy v noci běhají vysocí zaměstnanci státní správy a jejich atentátníci, a tak jsem do žádné kriminálky nezapadnul a táta nemusel domů pěšky.

Ovšem kdo ví, tma a na uších sluchátka - nevidím zlo, neslyším zlo.

Kníže kaktusů

Přemýšlíte občas, na co všechno můžeme být jako Češi hrdí i dnes? Mrkněte na tenhle dokument. Obzvláště působící je to od 16. minuty, kdy vypravěčka shrne Knížeho nemalé zásluhy o výzkum a pěstění kaktusů, botanik to potvrdí, a sám Kníže to zhodnotí slovy: "Ty výsledky jsou takový... celkem to jde, no."

Želví moudrost o jídle

Chcete-li si uvařit jídlo na více dní,
nesmíte ho udělat tak dobré, že se hned sní.

Vzpomínám na Festivalový deník z Karlových Varů.
Ten komár na stropě na něj vzpomíná taky. Umění nezastavíš.

Hezký den

Začni ráno úsměvem,

dřív než vyjdeš z dveří ven,

možná bude celý den

hezčí než tvůj noční sen.

Jak jsem vyšetřoval ztrátu stanu

Přijel jsem do kempu na Mácháč vyzvednout si stan, ve kterém jsme bydleli, když jsme já nebo sestra pracovali. Vzhledem k tomu, že byla včera pěkná bouřka jsem čekal, že budu muset stan nejspíš natáhnout mezi dva stromy a vysušit. Nebo že bude pěkně zpolámaný.

Došel jsem až k místu, kde jsme stanovali - a tam stál úplně jiný stan. V zemi jsem našel z našeho stanu jen jeden kolík. Říkám si - v pohodě, třeba se mu něco stalo, a sbalili ho holky z kiosku.

Jenže holky nic nevěděly. Naopak si myslely, že jsem ho sbalil sám, a ještě jsem se s nimi ani nepozdravil, když jsem tu byl. Pokecal jsem s nimi a šel dál.

Nová obsluha lanového centra Mirek řekl, že by něco mohli vědět jeho sousedi, ale on nic neví.

Telefonuji šéfce - ta nic neví, ale myslí, že něco by mohl vědět Péťa z plavčárny nebo Jarda.

Surfaři taky nevěděli, jaký stan jsme měli. A přišlo jim to pěkně na houby. A jejich typ byl recepce, nebo majitel kempu.Vydal jsem se přes celý kemp na recepci. Po cestě jsem potkal Péťu z plavčárny a Jardu v odpadkové dodávce. Zastavili - ne teda kvůli mně, ale protože jim upadnul výfuk, a tak ho montovali zpátky, ale o stanu taky nic nevěděli.

Na recepci nevěděli taky nic. Ale pokud by někdo mohl něco vědět, mohl by to být správce. Tedy telefon panu správci.

Pan správce mluvil do telefonu asi 4 minuty, ale nic nevěděl. Těžko říci, co paní recepční říkal ty 4 minuty, když se ta informace dá napsat jednou větou.

Telefon sestře. Ta je samozřejmě šokovaná a říká, že barman měl stan blízko u nás. Jdu do hospody. Zase přes celý kemp. Barman je pryč, vrátí se v šest hodin.Telefonuji majiteli kempu. Ten říká, že pokud ten stan byl bez čísla, rozhodně to takhle drasticky neřeší. Buďto lidi ve stanu odchytnou a nechají je zaplatit, nebo stan nechají stát, kolikrát vyhazují prázdné stany na konci sezony. Tedy stan je pravděpodobně ukradený.

Jdu si zasurfovat. Jakmile položíme prkna na vodu, nastane téměř bezvětří, ale přeci jen se trochu projedu.

K surfařům přichází barman. Zdálky mě zdraví, že ví co se mi stalo, ale pomoct mi bohužel nemůže.

Se ztrátou stanu jsem už vcelku vyrovnaný, jdu se rozloučit s Mirkem a ten říká, že jeho sousedi, tedy ti lidé, co by možná něco mohli vědět, jsou zrovna ti lidé, kteří chodí okolo s kočárkem.

Když přijdou blíž, ptám se:

"Poblíž vás byl takový šedofialový stan, nevíte, jestli ho někdo nesbalil?"

"No víme."

"A nevíte jak vypadal?"

"Proč to chcete vědět?"

"Protože ten stan byl můj, a ten co ho sbalil, mi ho pravděpodobně ukrad'."

"Podívej se," říká ten chlapík, "ten stan se v noci urval a opřel se o strom. Takže jsem ho v noci odchytli, srolovali, ráno usušili a sbalili a čekali jsme, kdo se u něj přihlásí."

Takže jsem se omluvil, poděkoval, dostal stan, a pelášil na vlak.

Na závěr bych chtěl říci: dobří lidé nevymřeli a karma pravděpodobně funguje. Na svět se stále dá dívat v lehce narůžovělých brýlích.

Když jsem tě prvně uviděl

Nepamatuji si přesně,

cos měla na sobě,

když jsem tě prvně uviděl.

Kéž bych měl těch detailů v hlavě víc.

Však můžu ti leccos říct

         o okamžiku,

kdys na sobě neměla už nic.

Stejně -
kéž bych měl těch detailů v hlavě víc.

Záblesk

Zablesklo se.
Světlo malého okénka
se odrazilo od stěn
a tvého malého obličeje
a propastně hlubokých očí
a skončilo na fotografickém papíře
těch mých.
Fotka se vyvolává,
aby nikdy nebyla zapomenuta.
Ten výraz vzrušení,
na setinu zvířecího strachu,
a pak klid,
že jsi pod střechou
se mnou
v bezpečí.

Jaroslav Seifert - Čas plný písní

Toto léto mě doprovázely na cestách dvě knihy. K první z nich - Miliardu let před koncem světa od bratrů Strugackých - se tu dostanu někdy později, až ji dočtu. Čas plný písní se mnou již doputoval, tak vám zkusím napsat, jaký to byl společník.

Tuhle knížku přinesla maminka z nějaké malé vesnické knihovny s tím, že jí vlastně zachránila před sběrným dvorem, jelikož za celou dobu si ji nikdo nepřečetl. Za to jí ovšem někdo utrhnul jeden z listů předsádky. Když jsem přemýšlel, že bych si vlastně v létě taky mohl přečíst něco z poezie, padla mi do rukou zrovna ona. A dle mého vsadit na Seiferta je docela tutovka.

Tvorba Jaroslava Seiferta je mi vcelku blízká. Ne, že bych si sice taky hnedka věřil na tu Nobelovku za literaturu, ale píše o lásce, o kráse, o přírodě... Což jsou podle mě věci, o kterých se poezie psát má. Pak jsou tu témata jako válka, o které doufám psát nikdy nebudu, stáří, bojím se, že o něm po čase psát budu, nebo třeba Praha. O Praze by se určitě dalo napsat několik sbírek, avšak bojím se, že ačkoliv Seifert Prahu miloval, jeho Praha už je dávno pryč. Nebo spíš jinde. Nebo není můj typ. Prahu já vnímám jako lidmi přecpané město s podzemní dráhou, kde všichni spěchají a tlačí se jeden na druhého, nebo pak jako středověkou kostru, po které běhají davy cizojazyčných lidí s fotoaparáty a deštníky. Raději utíkám na stromy.

Jak ale říkám, Seifert je pro mě tutovka. Tenhle výbor se sice ani neškrábe na Na vlnách TSF, který se mi líbilo opravdu opravdu hodně, ale i tak obsahuje minimum básní, které by se mi nelíbily.

Ukázka (která je zároveň i ukázkou ze sbírky Na vlnách TSF):

a dvě další, které se také v tomto výboru objevují.

Čímž k obsahu knihy končím. Teď něco k cestování se Seifertem - jeho jméno je opravdu známé. A poezie, se dneska už moc nečte. Jak řekla Myšpule, už je taky možné, že jsme z nejbližšího okolí jen dva. Takže i když jsem na sobě měl roztrhané tílko, špinavé rukavice, horolezecký sedák a případně upocený výraz, lidi si všímali, že na stolku leží knížka, která se normálně nečte.

"To čteš/te tohle?"

Ať už to byl normální kolemjdoucí zvědavec, nebo majitel protější hospody, každý tu knížku na chvilku otevřel si jednu dvě básničky přečetl.

Třeba se nám tu poezii podaří ještě rozdýchat.

Zdravím,

děkuji za pěknou povídku, která postoupila do finále.Kompletní vyhodnocení soutěže bude na stránkách www.vanili.cz zveřejněno na začátku roku 2014.

Hned mám radost!

Kytičky III

Na jaře má poupátka
vykvetou v žlutá housátka.
Před létem pak moje děti
vezme vítr, a odletí.

Šupinky červencové

Když mi do práce přišla mladá pohledná Ruska, s obrovskýma hnědýma očima a upřímným úsměvem, a potřebovala půjčit nějaký top, ochotně jsem jí půjčil tátovu starou rudou košili. Situace, kdy tahle kráska lamentovala svrchu v ruštině v té napjaté červené košilce, mi přišla stejně trochu komická, i když já si tu dobu nepamatuji ani trochu.

Potkali jsme se po dlouholetém plánování se Zubrem. Konečně nikde nelítá po Anglii, Mali, Rumunsku a podobných blbostech, a zašla se mnou na pivo. Sluší jí to.

Poprvé jsem se při jízdě na kole opravdu bál. Špatné brzdy a opravdu hodně strmé klesání po cestě z práce na nádraží nebyly zrovna příhodné. Místo původně plánovaného závodu s časem, abych stihl vlak, stal se rázem boj o setrvání v evoluci. Naštěstí mohu v boji stále pokračovat.

Balení

Proč batoh není bezedný
i když jedem jen na pár dní?
Tolik věcí do nepohody,
když nevěřím na náhody,
a do toho všeho uvrtat
knížku pana Seiferta.

Jedna

Mohl bych být milencem
tisíce žen
a za své sladké umění
být stejně sladce odměněn.
Však nakonec strážím sen
jen jedné, té nejsladší.
A i když nejsem vítězem
pro ty, co jim jedna nestačí,
pro sebe jsem
a nechci jinačí.

Noční chlad

V noci byl takový chlad,
že nás ani jiskra nezahřála,
oheň nevzplál, plamínek zvad',
a náruč noci nás oba vzala.

Ráno nás vzbudil hlad,
jiskry sršely a plameny vzplály,
vyšlo slunce, nechce se spát,
byl krásný den a my se smáli.

Každé moje balení je lítý souboj člověk vs. hmota. Hmota se ohání zákony o zachování hmoty a objemu, já hrubou silou.

Možná budou věci, kterých budu jednou litovat. Kolik jich bude přesně, to nevím.

Rozhodně ale nikdy neřeknu: Lituji, že jsem si koupil hamaku!

Oblaka

Leckdo by mi mohl vyčíst, že mám hlavu v oblacích. Ale co můžu dělat, když se jimi musím prodírat do práce?
Jinak musím přiznat, že 229 výškových metrů na cestě do práce moc neutíká. Ale víc o tom asi ještě někdy příště.

Filmový festival Karlovy Vary

Do kina moc nechodím. Vzpomněl jsem si jen na pár filmů, na kterých jsem byl v kině. Když řeknu, že jsem byl od roku 2005 v kině asi 8x, je to podle mě velmi reálný údaj. Těžko říct, jestli je to kvůli ceně kina, rozmachu levných DVD filmů, nebo toho, že se na filmy koukám radši z pohodlného křesla nebo postele, než abych se vrtěl v nepohodlné sedačce kina. Během festivalu jsme byli na 17 filmech, průměrně 3-4 za den. Tomu říkám nárůst kino-zkušeností.

Karimatka

Vracíme se v noci z kina do školy, ve které bydlíme. Hned je mi podezřelé, že něco chybí - karimatka. Vcelku rychle mě věci rozčílí, ale tentokrát mi to přijde tak pitomý, že se musím smát. Kdo je taková svině, že dokáže člověku ukrást karimatku (ke všemu špinavou a roztrhanou), aby se lépe vyspal?
Druhý den jsem se vypravil na trestnou výpravu, a karimatku našel o dvě třídy dál. Ve spacáku jsem chmatákovi nechal lístek se vzkazem, že tímhle to doufám skončí. Nicméně byl jsem nervózní celý den až do večera, zda se nerozjede nějaká menší spacáková válka. Naštěstí se všechno obešlo bez incidentu.

Divá zvěř

Festival má svá pravidla, co se týká obsazování sedadel. Skupina film-makerů, novinářů a odborné poroty má pro sebe místa rezervována předem. Pak jsou tu lidé s lístky, kteří mají pro sebe svá místa. Jenže z těchto dvou skupin většinou hodně lidí nepřijde, takže jsou i volná místa pro čekající divou zvěr, která vystála frontu (na opravdu dobré filmy čítající i desítky metrů). Nejhezčí je to ve Velkém sále hotelu Thermal, kde se k tomu všemu ozývá klidný hlas Marka Ebena. Deset minut před začátkem filmu Marek všechny vyzve, aby si posedali na svá místa, jelikož neobsazená místa budou nabídnuta návštěvníkům bez lístků. Lidé s lístky, spokojení se svými místy, si posedají. Jenže ještě můžete mít lístky, a nebýt spokojení (z první řady bolí za krkem, z balkónu není vidět na titulky), a tak se postavíte k uličce s volnými sedadly, a jako supi čekáte na další signál. Pět minut před začátkem filmu Markův klidný hlas rozpoutá šílenství oznámením, že nároky návštěvníků s lístky, kteří nejsou usazeni na svých místech, tímto okamžikem končí. Lidé čekající na lepší místa začnou zabírat sedadla s nejlepším výhledem. My jsme například ještě obsadili vedlejší sedadla batohy pro naše dvě kamarádky. Do sálu jsou vpuštěni čekající, kteří se vrhají na volné sedačky. Ti co drží místa pro kamarády ve frontě musí často anglicky vysvětlovat cizím návštěvníkům, co Marek právě provedl, a že je nemusíme pustit na místo, i když jejich lístek odpovídá. Naštěstí většinou všechno dobře dopadlo.

V sále se zhasíná, promítání začíná.

Jsou určitě chvíle, kdy posunutý biologický režim využijete ve svůj prospěch. Chvíle, kdy potřebujete jít spát, a ještě ke všemu rozčilujete svoji normálně unavenou polospící přítelkyni k nim určitě nepatří.

Výletujeme!

Na pracovní pohovor jsem se oblékl opravdu pěkně. Vzal jsem si tílko, košili, kraťasy a pohorky, sbalil mapu a buzolu a vyrazil vláčkem na Jedlovou. Výlet mi po dlouhém zkouškovém přišel opravdu vhod. Štěrk mi křupal pod podrážkami a já jsem na místo schůzky dorazil o hodinu dříve.

Učil jsem se na svahu opřený o rozřezaný kmen, a byla to fakt příjemná změna proti špatně větranému pokoji.

Pohovor nakonec dopadl tak dobře, že jsem se ani v nejoptimističtějších odhadech zdaleka nepřiblížil.

Mám radost. Jedlová se mi líbí skoro stejně jako Jezero.

Linka

Prsty kreslím linku

dolu přes tvá záda,

máš na tváři úsměv,

asi to máš ráda.

Dlaní kroužím kruhy,

tvůj úsměv se šíří,

jeden větší než druhý,

tušíš kam to míří...

Slunéčko

Oknem vlaku přistoupilo
za jízdy slunéčko sedmitečné,
překvapivě prohlásilo,
že vystupuje na konečné.
Nevěřil jsem vlastním očím,
odkdy brouci mluví?
Ukryl jsem ho před průvodčím,
teď mi krátí chvíli.

Slunéčko nakonec nevystoupilo na konečné. Když v Doksech ucítilo vzduch okolo Máchova jezera, zamávalo mi krovkami a odletělo směrem k pláži...

"Mám se oholit?" ptám se své dívky.
"Jak chceš."
"Neškrábe tě to?"
"Moc ne."
"Vypadám starší?"
Usměje se na mě: "Asi tak o měsíc."

Vlčí máky

Chci natrhat ti vlčí máky
vedle tratě u polí,
ale ne pokaždé vlaky
u červené postojí.

Pizza na egyptský způsob

Je to vcelku jednoduchý recept. Nepotřebujete ani speciální egyptské koření, ani prach Sahary na těsto. Jen na pizzu naházíte všechno, co máte na pizze rádi - rajčatový protlak, šunku, cibulku, pórek, žampiony, kukuřici, hrášek, rajčata, olivy, vajíčko, špenát, mozzarelu a strouhaný eidam.
Pizza pak vypadá jako malá pyramidka, když jí dáváte péci.

Zdviž

Potkám kamarádku Kláru před výtahem. Jsme rádi, že se vidíme, a že máme aspoň tu společnou cestu výtahem. Ona mačká čtvrté patro, já si volím svoje šesté.
"Bydlíš až nahoře?" ptá se.
Přitakávám.
A ona mačká páté patro: "Tak ať se projedeš."
Potvora.

vanili

Pro legraci jsem se zúčastnil literární soutěže na portálu vanili.cz, tak jsem zvědavý, jak to dopadne. Soutěž o sci-fi mikropovídku (méně než 100 znaků), mi loni přišla jako šílenost, letos se mi ale nápad v hlavě vylíhnul.
Taky jsem se díval, zda bych se čistě náhodou nemohl zúčastnit s Laudreym něčeho, abych ho trochu vyvezl do světa, ale zjistil jsem, že jsem to o hodinu prošvihl. Nevadí, snad svět letos nekončí.

Požár

Plameny šlehaly z oken domu. Oheň už začal pomalu polykat i střechu.

Stála, dívala se do plamenů, trochu se kolébala v bocích. Teplo sálalo tak, že jsem musel stát notný kus od domu, abych ten žár vůbec vydržel, ona byla o hodně blíž, jako by to ani nevnímala.

Bylo slyšet syčení páry, praskání kamenů, borcení ohořelého dřeva a hučení plamenů. I přesto bylo jasně slyšet, že jak tančí, chřestí do rytmu krabičkou zápalek.

Pavoučci

Nechápu nepřátelství (většinou dívek a maminek) vůči pavoukům. Nevím, zda se na tom podepsal hlavně Pavouček Provazníček, rozhodně je to knížka, kterou přečtu každému špuntovi, který se mi dostane do rukou, nebo můj dědeček, který mi takto vysvětlil, proč si neuklízí pavučiny ve sklepě, v každém případě pavoučci mají v mém pokoji azyl.

Tím nechci říct, že jsem čuňátko, co nesmete zaprášenou pavučinu - tu pavouk už stejně nepotřebuje, protože se odstěhoval, nebo by ji hmyzové stejně viděli. Ale tak nějak doufám, že se pavouci v mém pokoji budou živit hlavně komáry a muškami, co by mě otravovali.

Rebarborový koláč

Rebarborový koláč je jedno z mých oblíbených jídel. Naštěstí už jsem tak zdatný kuchař, že když mám na něj chuť, tak si ho dokážu upéct i sám.

Kéž byste mohli všichni ochutnat, ale podle toho, jak mi chutná, myslím, že si na tomto světě moc nepobude.

Snad mi to učení pod ním půjde stejně dobře. To bych si přál.

Noční hlava

Ptáš se,
co se mi v noci honí hlavou?
Že pod temnou klenbou nebes
bych strávil zbytek noci,
že viděl bych zrod úsvitu
a snídal bych rosu třpytící,
a stejně bych k tobě pěšky
přišel akorát abych ti dal dobrou noc.
Je to k tobě daleko... až moc.

Zmrzlina

Schováme se před sluníčkem,
hezky v chladu, ve stínu,
koukám, jak svým jazýčkem,
ulizuješ zmrzlinu.

Když zvážíme tu teplotu,
je to závod s časem -

neohlídáš dobrotu,
spadne ti až na zem.

Kuchařova paměť

Absolutně jsem zapomněl na vařenou zeleninu. Dokonce tak moc, že někdo stihnul vypnout ploténku, která už stihla vychladnout, a já nepřišel ani ke stadiu uhel, ale rovnou popel.

Poslední florbal

Nás poslední zápas dopadl stejně jako ty ostatní. Nevyhráli jsme. Ovšem, stal se jistý zlom, který mě osobně velmi potěšil.

DAL JSEM GÓL!

Kapky deště

V pátek mi při odjezdu z Hradce vůbec nedošlo, že zatímco tam svítí sluníčko, na Severu může být situace zcela opačná. Protože jsem odvážný cestovatel, a nechtěl jsem se tahat s těžkým batohem, rozhodl jsem se nechat si bundu v Hradci a jet jen na lehko v košili.

Samozřejmě, že když jsem přijel domů, lilo jako z konve.

Nasadil jsem výraz, jakože svítí sluníčko, a procházku z nádraží jsem si hezky užil. Někteří lidé vypadali maličko zmateně.

Stále mlád

Ačkoliv certifikát opravňující mě ke vstupu na filmy mládeži nepřístupné, koupi legálních drog a užívání neoficiálního titulu dospělý mám již delší dobu, stále ho po mě chtějí například při nákupu alkoholu. S dobou užívání tohoto průkazu mě jeho předkládání při této příležitosti více a více překvapuje. A to jsem byl dokonce doprovázen stejně starou přítelkyní.
Takže asi spolu vypadáme jako párek puberťáků. Proč ne, snad budeme zubu času unikat dlouho.

Ostrým nožem

Říká se, že člověk se víc pořeže tupým než ostrým nožem.
Takže když vidím všechnu tu krev, jsem moc rád, že jsem ten nůž měl nabroušený!

Konec výmluv

Čas zaplatit účty,

vynést smetí,

spárovat ponožky,

umýt nádobí.

Konečně začít

s tou nejnepříjemnější částí.

Ale že ten čas při odkládání letí.

Druhý putovní výtisk

 Přátelé a čtenáři poezie!

Chtěl bych vám představit svůj už druhý putovní výtisk mých básniček.

Důvod celého počinu je jednoduchý - sháním ilustrace, které by básničkám dělaly společnost, aby byly veselé básničky veselejší, a smutným básničkám měl kdo podávat kapesník.

Rád ochotně zapůjčím výtisk komukoliv na přečtení, a čtenář se tak může stát ilustrátorem, a pomoci mi udělat tu knížku ještě hezčí pro ostatní. Lidé, co rádi čárají do vypůjčených knih jsou tentokrát obzvláště vítaní!

Jak jsem napsal, jedná se už o druhý výtisk, takže si v něm můžete prohlédnout ilustrace vašich předchůdců. Taky jsem se trochu poučil, co se týče skenování ilustrací, takže jsou v knížce vložené čtvrtky, na které se lépe kreslí a rozhodně se z nich lépe fotí.

Pište, volejte, ptejte se :)

Třetí Laudrey!

Vážení čtenáři,

mnozí z vás ještě nečetli ani první a druhou povídku, a už je tu povídka třetí, s názvem Závod veteránů. Sice co se týče nápadů, je to povídka čtvrtá, ale co je v hlavě a ne na klávesnici, to se nepočítá.

Pro ty z vás, kteří mají málo času, mám dobrou zprávu! Povídka má slabých pět stránek textu, takže ji můžete mít za pár chvilek přečtenou.

Laudrey se opětně potká s pilotem Orrem, který se tak sice nejmenuje, ale přezdívá se mu tak podle jeho schopnosti extrémně tvrdých přistání. Pravdou je ovšem fakt, že dokud se Orr nemusí přibližovat povrchu planety, je to excelentní pilot. Na pomoc jim přispěchá taky mechanička Valmezová z první povídky, protože co si budeme povídat, ženská ruka je potřeba.

Tady si ji můžete stáhnout ve formátu pdf, a nebo si na želvounovi přečíst o Laudreym něco víc a stáhnout si i ty ostatní povídky.

Určitě budu rád, když mi sem napíšete, jestli jste povídku četli a co na ni říkáte.

Třetí branný závod

Tak jsme se zase zúčastnili branného závodu. Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat, vůbec se mi nechtělo jít, a už vůbec jsem se nechtěl dneska koupat. Ano, i želvičkám se občas nechce do vody, když je sychravo a prostě hnusně.

Naštěstí mě i přes moji vysloveně negativní náladu nezabil, a když mi pak vojandy prozradily, že letos se nikde plavat nebude, výrazně se mi zlepšila nálada. Navíc nám letos disciplíny vcelku šly.

Tak uvidíme večer na vyhlášení...

edit: Přesně v půlce!

Na floorbale jsme v lize remizovali. Jasně, pro jiné týmy možná i smutek a nuda, ovšem my přerušili naši nepřetržitou šňůru proher od... od začátku ligy. Škoda, že nemám čas slavit.

Marně se rozhoduji, jestli budu mít radost ze sluníčka, nebo vztek z té zpropadené alergie.
Zatím je to tak 50:50.

Jarní

Lidi zapomněli uklidit kabáty,

pole jsou samý králík chlupatý,

a já, jak je mým jarním zvykem,

čistím si nos kapesníkem.

Selva

Prochází mi hlavičkou

zda nebylo by lépe

nebýt jenom želvičkou

ale tak jako i jiní

umět občas být sviní.

Když jsem odečetl teplotu od času, který bych čekal, než přijede autobus, rozhodl jsem se jít pěšky. Sice ještě není nijak teplo, ale obloha byla taková ta večerně fialová s prosvítajícími kusy blankytu, kachničky plavaly po Labi, a mně se vcelku dobře šlo.

A před večeří aspoň hezky vytráví.

Balkonové uvěznění

Tak jsme šli s Martinkou na balkon nakrmit kočku, a pejsek nás za to zavřel na balkoně.
Ještě pak ve vší nevinnosti koukal přes sklo, proč se jako nevracíme, že mu je uvnitř smutno.
Při použití lehkého násilí jsme už naštěstí v teple.
Želvička jako oběť kočko-psí války. Hrůza!

O veverce a liščátkách

Byl nebyl jeden velký hluboký les. Byl to les se vším všudy, rozsáhlým borůvčím obsypaným plody, zurčícími potůčky a slunečnými mýtinkami.
Uprostřed jedné takové mýtinky stála mohutná borovice. V její koruně měla doupě malá zrzavá veverka, v kořenech stromu měla doupě máma liška a jejích pět malých liščátek. Liščátka už byla odrostlá, takže zatímco maminka sháněla zajíce na oběd, mláďátka si hrála v okolí nory, honíce a chňapajíce po všem, co se honit a chňapnout dalo. Většinou to byli motýli, myšky, ptáčci, nebo sourozenci.
Veverka se svými sousedy problém neměla. Jak byla maličká, byla rychlá, takže liščátkům vždy utekla a mámě lišce nestála kvůli tomu všemu běhání za námahu za tak malou porci.
Nicméně vždycky když šla s nějakým oříškem k noře, musela si dát velký pozor, aby jí liščátka náhodou nedohnala. Vždycky se s nimi chvíli honila okolo borovice a pak rychle vyšplhala do větví odkud se jim posmívala.
"Chichichi, naučte se šplhat a běhat, mrňata!"
"Kdo je u tebe mrně!" zlobila se liščátka, "počkej až slezeš dolů, ty mrcho zrzavá!"
"Chichi, vždyť jste taky zrzaví, vy hlupoňové."
Liščátka se snažila škrábat se po kůře stromu, ale jediný výsledek byl ten, že spadla na hlavu některému ze sourozenců, takže na veverku brzy zapomněla a prala se mezi sebou.

Byl už konec léta, když si takhle liščátka hrála s kusem dřeva, když v tom náhle na mýtinu přišel velký zlý vlk. Liščátka se ho nejdřív lekla, ale připadal jim trochu jako jejich maminka a tak nejodvážnější z liščátek přišlo blíže a řeklo:
"Ahoj, budeš s námi hrát na honěnou?"
"Budu. Ale žravou, rrr," zavrčel zlý vlk.
"Aha. A jak se to hraje?" zeptalo se liščátko naivně.
"Hraje se to tak, že koho chytím, toho sežeru, haúúúú!" zavyl vlk a rozehnal se za liščátky. Liščátka začala obíhat starou borovici a po jednom zaletěla do dutiny uvnitř borovice. Vlk zůstal venku, občas tlapou zajel dovnitř, ale k žádnému liščátku se dostat nemohl.
"Rrrr, však vy jednou musíte vylézt," zavrčel a lehl si před vchod do dutiny. Liščátka se uvnitř třásla strachy.
"Čau liščátka," ozvalo se jim náhle nad hlavou. Byla to veverka, která na ně koukala odněkud ze stropu dutiny. "Jak je? Co se tady mačkáte?"
"Venku je zlý vlk a chce nás sníst!" vypísklo jedno z liščátek.
"Ahá," řekla veverka a zapřemýšlela se. Ačkoliv jí liščátka občas lezla na nervy, měla je docela ráda a máma liška ji nikdy ani nehonila. "Možná mám nápad, tak tu vydržte a nebojte se," přikázala jim a zmizela pryč.
Vyběhla do koruny stromu, kde si umazala smůlou špičku ocásku a bříško, odběhla od stromu tak, aby si jí čekající vlk ani nevšiml a běžela k odkvetlým pampeliškám na kraji mýtinky a nalepila si chmýří na místa, kde měla smůlu. Pak běžela k louči a blátem si zamazala načerno tlapky, takže vypadala trochu jako malé liščátko. Párkrát se nadechla a přikradla se zpátky k borovici, kde ležel zlý vlk.
"Hej, hafane!" zakřičela na něj. Zlý vlk se na ni otočil a vyjeveně koukal, jak se jedno z liščátek mohlo dostat z dutiny stromu.
"Pojď se honit!" vyzvala ho.
Vlk zavrčel a vyrazil za ní. Liščátka vykoukla z nory a dívala se, jak oba vyráží pryč z mýtinky.
Veverka běžela, a protože byla o moc obratnější než vlk, ve chvíli, když už po ní chňapal tlamou, vždycky zahnula za strom a tím získala další náskok. Brzy už byli tak daleko od její borovice, že se rozhodla vyšplhat na strom.
"Vrrr. Já nevěděl, že vy zrzavý potvory umíte i šplhat."
"To asi proto, že nejsem liška, ale veverka!" prohlásila hrdě a začala se vlkovi vysmívat.
Vlk se vztekle zkusil skočit po větvi, na které seděla, ale špatně dopadl na záda a tak radši doprovázen veverčiným výsměšným chichotem se staženým ocasem vyklidil z místa porážky. Veverka ho dlouho sledovala, a když jí konečně zmizel z očí, vydala se po větvích na cestu domů.

Od té doby jí liščátka už nikdy nehonila. A i přesto, že možná časem byla rychlejší než ona. Veverka se zase nebála, že by jí někdo zkoušel přepadnout v jejím pelíšku, když venku hlídala máma liška a její mláďátka. A o zlém vlkovi v téhle části lesa už nikdo nikdy neslyšel.

Hoří pokoj 313

Péťovi se při uklízení slivovice do lednice povede rozbít lahev. Půl litru obstojné pálenky přichází okamžitě nazmar.
"Hlavně se to nepokoušejte zap-" utínám já větu, vědom si toho, že vyřknutí by znamenalo pokus o pravdivost výroku.
"Chtěl jsi říct zapálit?" říká Petr. Kuba, majitel pokoje, odchází pro hadr a vodu, aby se mohlo vytřít.
"Ne. Nechtěl! Nezkoušejte to!" varuji já.
"To by stejně nehořelo. Má to asi 53 procent," říká Petr.
"Hoří všechno nad 40," oponuji.
Víťa stojí se zapalovačem nad louží: "Vidíte, nic to nedělá."
Kapalina chytá lehkým modrým plamínkem. "Tak trochu to hoří," komentuje Víťa.
Plamen se rozšiřuje postupně po celé ploše louže.
"Dejte pryč ty ubrousky," říkám já a vyzvedávám z louže ubrousky nacucené alkoholem.
"A tkaničky," říká Petr a dává pryč boty.
"To uhasíme smetáčkem," říká Víťa. O chvíli později letí hořící smetáček z okna.
"Necháme to vyhořet," řekne někdo z nás. Jsme zkušení chemici, takže víme, že alkohol je lepší nehasit.
Vycházím ven s ubrousky, ze kterých kape slivovice, abych předešel rozsáhlejšímu požáru. Před dveřmi pokoje potkávám Kubu.
"Kubo, teď tam nechoď."
"Co se stalo?"
"Všechno je v pohodě, ale teď tam nechoď."
"Já se nenaseru, ale co se tam děje."
"Ne, nechoď tam, to bude lepší."
Kuba vchází dovnitř a sleduje kaluž požáru.
"To se zašlape. - Hergot já hořim!" skáče, aby uhasil své vlastní pantofle.
Mokrý hadr zhasíná poslední plamínky.
Nic dalšího, kromě smetáčku, požáru nepodlehlo.

Není zima

I když fouká vítr, prší,

padají kroupy nebo sníh,

za jednu věc jsem rád velice -

mé dívce není zima na srdce.

Patálie s botami

Včera jsem byl reklamovat své zimní boty, kvůli prasklině na patě, kvůli které do nich teklo. Prodavačka řekla, že buď si můžu koupit nové hned, nebo jakékoliv jiné zboží. Odmítl jsem to, neboť se mi nové zimní boty ihned kupovat nechtělo.

Jenže do těch letních, co tu mám, mi také teče dírkami v podrážce. Bylo mi jasné, že bych se měl poohlídnout po nějakých nových. Ale žádné se mi nelíbily. V krásném slunečném počasí jsem se vrátil na koleje.

A pak začalo sněžit. Napadlo asi 15 cm sněhu, který samozřejmě začal hned i tát, vytvořily se velké louže...

Příběh budiž ponaučením pro ty, co také odkládají koupi nové obuvi.

Protivný protivítr

Protivný protivítr
odvává mou loďku od horkých břehů Afriky
a takovou chuť jsem měl na fíky
beru si svetr
a i když nálada s teplotou poklesla
děkujeme vynálezcům za vesla.

Zpívání

Človek si chce trochu zazpívat, a ostatní si vrážejí prsty do uší.
Uvědomujete si, že o to hlasitěji musíme zpívat?

Hořkej popel

Seděl jsem uprostřed shořelého pole,

popíjel hořkej čaj ze začouzený termosky

a poslouchal šustění popela.

A celý lidstvo mi v tuhle šedohořkou chvíli

nemohlo být víc ukradený.

Nový sluchátka

Není nic hezčího, než když si koupíte nová sluchátka a zjistíte, že empétrosky v počítači jsou v tak špatné kvalitě, že byste si některý měli sehnat znovu, protože slyšíte v nových super sluchátkách, v jak špatné kvalitě jsou. To už podle mě něco o kvalitě vypovídá.

Ke všemu nebyly drahý!

Jiskření

Že to mezi námi jiskří?

Tuhle od nás málem chytnul svět,

asi sis nevšimla.

Měla's celou dobu zavřené oči.

Hradecká éra - mobilní

Tímto dnem a touto hodinou započala pro mne hradecká éra - mobilní.
Kolo šlape jako čínské hodinky (má to chybičky, ale účel splňuje), 3°C se dají snést v rukavicích, blikátka blikají, přehazovačka přehazuje, válce válčí.

Muž, žena a vlasy

- je název nového dvojdílného románu, strukturou přípomínající Beckettovo Čekání na Godota.

Muž a Žena mají odejít na Ples. Žena si češe vlasy, Muž zatím popíjí alkoholický nápoj a vede dialog sám se sebou, rozebírá jejich vztah, první setkání, svoje dětsví, a komentuje aktuální dění ve světě.
Čtenář je celé dva díly nechán v napětí, zda se žena učeše včas, či zda se učeše vůbec.

Řasenky

Nikde jsem se necítil tak cizí jako v oddělení řasenek a očních stínů.

Dokonce i oddělení kojeneckých potřeb mě uklidňovalo více.

V každé drogerii by měli mít koutek s autodráhou, kde by si ženy a slečny mohly po nákupu vyzvednout své polovičky a děti.

Něco ňam ňam

Bla bla něco ňam ňam
opičák žere banán.
Houpá se při tom na ocase,
do lesa hodí prázdnou šlupku,
ač opičák, je pěkný prase.

Na procházce s mamutem

Maminka mi přinesla na čtení tuhle knížku. Vznikla k 80. narozeninám mamuta v brněnském muzeu, a v popisu najdeme něco jakože je určena dětem i dospělým, každému, kdo má rád mamuty, především toho z Brna.

Já mamuty rád. Toho z Brna jsem neviděl, a určitě je to príma mamut. Ale popravdě knížku, která má být určena dětem i dospělým si představuji trochu jinak. Opominu to, že pár básniček se mi nezdálo být moc povedených. Do sborníku přispívali jak amatéři tak i básníci větších formátů (Šrut, Žáček, Vodňanský), takže mi bylo od začátku vcelku jasné, že kvalita poezie může být kolísavá v průběhu knihy.

Co ovšem nechápu, co v knížce pro děti dělají mamuti pijící teplou lidskou krev a podobné býkárny. Pominu-li to, že mamuti jsou býložraví, představa ratolesti, sedící na mém koleni, zatímco jí odříkávám básničky o krvežíznivých mamutech, je sice zajímavá, ale pochybuji, že v praxi zábavná.

Stejně tak moc nechápu, proč ilustrace do knihy vytvářel zrovna Tomáš Přidal? Jako já vím, že Burianovy kresby mamutů by byly pro tuto publikaci příliš honosné, ale musí nutně knížka pro děti vypadat, jako kdyby ji dítě i ilustrovalo?
Zvláštní případ tahle knížka. Snad se další dílko v edici Větráček povede lépe.

Ukázka:

Sedmero růžových mamutků
Sedmero růžových mamutků
dostalo bolení žaludku
neboť se přecpalo ponravou
nevhodnou pro ně to potravou

Sedmero růžových mamutků
usedlo špačkovi na budku
netušíc že činí pohromu
budka se urvala ze stromu

Sedmero růžových mamutků
trpělo přebytkem zármutků
řeklo že život dál nesnese
zhynulo následkem deprese

Radek Malý


Doba ledová
pro Valpurgu

Co mamut obědvá?
Mědvěda nebo dva

A čím si čistí kel?
Užívá zubní gel?

Čistí si ho ledem
Ať je máj či leden

Robert Janás a Sabina Vrbková