pondělí 31. července 2017

Ludvík Středa - Časové znamení

Časové znamení

Těžší a těžší rukou
hladíš čas proti srsti

Jak červený maják
na trupu tupoleva
hlásí se příběhy
s odřenými koleny

Čím dál víc
bojíš se dlouhých nocí
a do temnoty
rozkročených vrat

Morseovkou básně
snažíš se dovolat
světla

(V jeho lidských podobách)


Ty kráso.... už třetí báseň v knize je takhle dobrá! řekl jsem si, jak jsem se do knížky začetl. Padla rychle a snadno, a musím říci, že si mě získala opravdu snadno. Mrkejte na tenhle verš:


(Lék z loňských hroznů
neměřím na lžičky)



Super co? Nikdo nedokáže říci, že pije víno, s takovou bravurou jako velký básník. Jsem z toho furt úplně paf.
Básničky postupem knihy získávají na vážnosti a tíži, tématem je i válka a utrpení starší generace, loučení, láska k rodině i vlasti.
Přesto však, jak je mým dobrým zvykem, naprosto nevhodnými ukázkami udělám i z tragédie komedii, a proto budiž závěrečnou ukázkou:


Českou krajinou

Objímám tě křížem krážem
pohledem i svými kroky
Unavený lehnu na zem
Ukloním se před potoky

Mezi prsty sevřu hlínu
Vzbudím vodu pod oblázky
Jako kámen s tebou splynu
živý kámen plný lásky

John Maxwell Coetzee - Youth (Mládí)


Tuhle knížku jsem vyhrál v Hradci na soutěži minigolfu. Dalo by se říci, že jsem k vítězství přišel stejně slepě jako pak k této knize. Už tehdy jsem ji otevřel a po pár špatně stravitelných stránkách odložil do poličky, odkud se stěhovala na jinou poličku a pak se mnou i do Prahy. A teď konečně přišla její hodina. Protože už se začínám považovat za člověka, který přečte fakt všechno, co si zamane. Je fakt, že ruští realisté mě stále nelákají. A na rozečtený Korán taky padá prach. Ale jinak - žádnej problém.
Knížka pojednává o osudu jednoho jihoafrického mladíka - barva kůže: bílá (dost důležitá věc pro lidi z JAR. I odjinud samozřejmě) - který se rozhodne odstěhovat do Londýna a stát se básníkem.
Příběh je plný především jeho myšlenek o vyzrávání, o utrpením, kterým musí jako správný básník projít, nebo o jeho duševní potravě. Což mi přijde asi jako jediný kladný aspekt této knihy, která je bohužel právě tak ponurá jako Londýn v zimě. Nebo kterémkoliv ročním období, jak se podle knihy zdá.
Nakonec jsem se kousnul a celou tu knížku dočetl (je naštěstí psána skoro až dětsky velkými písmeny a není moc dlouhá), ale musím říci, že mě příliš nebavila. Myslete pozitivně a vezměte si něco jiného.


sobota 22. července 2017

Ostře (ne)sledovaná razítka

"Můžu od tebe dostat razítko?" ptá se mě hosteska, která u nás promuje výživu.
"Můžeš dostat všechny," říkám blahovolně. Nabídl jsem jí tykání už včera. Nějak nedokážu vykat lidem, kterým je pod 20 let. "Vidělas Ostře sledované vlaky?"
"Neviděla."

No nic. Zase si přijdu o něco starší.


čtvrtek 20. července 2017

Ed McBain - Cop Hater (Nenávist)


Bylo jasné, že tohle na sebe nenechá dlouho čekat. Takže přátelé, tohle je 1. kniha ze série 87. revír. Nenávist kdežto jak se zdá jiné zdroje vedou tuto knihu pod názvem Zabiják, kdežto pod Nenávistí vedou povídkovou knihu.

Trochu mě zmátlo to, že moje vydání nese název
V každém případě Mike Reardon a David Foster, detektivové 87. okrsku, jsou zákeřně zavražděni během dusného léta. Celý okrsek si láme hlavu, včetně Steva Carelly, když další na řadu přichází Stevův parťák Hank Bush.

“Slyšel jsem včera dobrou andekdotu,” řekl Foster.
“Pověz nám ji,” vybídl ho Carella.
“Je to o chlapíkovi, kterej montoval lešení, rozumíte?”
“No a?”
“Pracoval na nosníku šest pater nad ulicí.”
“Dobře a dál?”
“Píšťala ohlásila polední přestávku. Nechal práce, šel si sednout na kraj lešení a na kolena si položil krabici se svačinou. Otevřel ji, vytáhl chleba a pomalounku ho vybalil. Zakousl se. ,Kruci,` povídá, ,s margarínem,` a hodil chleba z šestýho patra na ulici.”
“Nepochopil jsem to,” řekl Bush srkaje kávu. “To není celý,” zasmál se Foster.
“Tak dál,” řekl Carella.
“Sáhne do krabice,” spustil Foster nanovo, “pro druhý. Pečlivě ho vybaluje z papíru. Zakousne se do chlebíčku. ,Krucinál!` zakleje znovu, ,margarín,` a zas ho mrskne z šestýho patra dolů.”
“Zajímavý,” poznamenal Carella.
“Rozbalí třetí,” řekl Foster. “Tentokrát je v něm šunka.”
“Tohle bude vyprávění na celou noc,” utrousil Bush, “měl by sis k tomu lehnout, Dave.”
“Ne, ještě chvilku, ještě chvilku,” křičel Foster. “Vybalí čtvrtý. Kousne do něj, ,Krucinál! Margarín,` a mrskne chlebíčkem dolů z šestýho patra. Kousek nad nim sedí na konstrukci jiný montér. Koukne dolů a povídá: ,Už tě chvíli, hochu, pozoruju. Co to děláš s těma chlebama?”
,Co se ti na tom nelíbí?` zeptá se ten první. ,Jsi ženatej?` ptá se ho kamarád.
,To se rozumí, že jsem.`
Druhý zavrtí hlavou. ,Jak dlouho?` ,Deset let,’ řekne první.
,A tvoje žena ještě neví, jaký chleby máš rád?`
První se rozčílí a zaječí na kamaráda nahoře: ,Poslyš, ty troubo, mou ženu nech na pokoji. Ty pitomý chleby jsem si dělal sám!` “
Carella se rozchechtal, že málem rozlil kávu. Bush pozoroval Fostera s vražedným výrazem.
“Tohle nechápu,” řekl. “Co je na tom k smíchu, když je někdo deset roků ženatej a jeho žena neví, co má rád. To není legrace, to je k pláči.”
“Ale dělal si ty chleby sám,” řekl Foster.
“Pak je to potrhlej vtip. Potrhlý vtipy nemám rád. To musí bejt člověk sám blázen, aby na takovou anekdotu skočil.”
“Mně se líbí,” řekl Carella.
“Tak? To jen dokazuje, co jsem řek,” odpověděl Bush. “Hank se málo vyspal,” vysvětlil Carella Fosterovi. Ten chápavě přikývl.
“Spal jsem až moc,” zavrčel Bush.
“Aha,” usmál se Carella, “tak to vysvětluje všechno.”
“K čertu, co tím zas myslíš?” zeptal se Bush pohněvaně. “Už na to zapomeň. Vypij si kávu.”
“Nemám rád vtipy, do kterých někdo zatahuje můj soukromý život. Ptám se já tebe, jak dlouho nebo s kým jsi spal?”
“Už se nezlob,” řekl Carella.

středa 12. července 2017

Horečka září

Měl jsem horečku, když jsem tě viděl naposledy.
Nebylo to kvůli tobě, dokonce to není ani básnický obrat.
Jen mi zkr
átka bylo blbě
a já tě viděl a vzpomněl si, jak jsme si jednoho září předali virus
a chv
íli měli horečku oba.
Tys pak ležela na mé posteli a já seděl u stolu,
hr
ál si s vojáčky a čekal, kdy se probudíš, abych ti přinesl čaj.
Většinu života jsem si hrál. I s tebou.
Teď sedím v herně u rulety a házím do ní jemný štěrk vyplavený řekou.

Terry Pratchett - Small Gods (Malí bohové)

„De chelonian mobile,“ přečetl nahlas. „,A želva přece kráčí.‘
Co to znamená?“

Po nějaké té pauze se mi zase dostala do ruky Zeměplocha. Tentokrát se příběh obtáčí kolem vcelku temného tématu - náboženství, a především jeho temných stránek. V Omnii převládá náboženství ve velkého boha Oma. Převládá relativně snadno, jelikož ostatní náboženství jsou zakázána, a pokud se někdo protiví, je tu kvizice, která se postará o napravení jeho víry - ať v temných sklepeních nebo veřejnou nápravou pomocí nějakého důmyslného bolestivého zařízení. Kvizice se taky snaží o šíření víry do vedlejších zemí, jako například Efeby, kde žijí především potřeštění filozofové (takoví ti lidé, kteří pobíhají po městě mokří a bez osušky, jak vyběhli s novým nápadem přímo z lázně). K tomu novici Brutovi spadne k nohám malá želvička. Malá želvička je ve skutečnosti velký bůh Om, který ke svému překvapení má ve skutečnosti jen jediného věřícího...
Knížka se čte skvěle jako ostatně všechny Zeměplochy, nicméně musím poznamenat, že po tolika přečtených dílech už mě některé věci příliš nepřekvapí a není těžké předpovídat vývoj knihy. Ovšem hledáte-li lehké dílo na odreagování, Pratchett stále skýtá zaručenou kvalitu.

„Mohl bych ti dát kousek salátu,“ řekl Bruta. „Ale nevím, jestli mají želvy přístup do chrámových zahrad. Nejsi ty vlastně škůdce?“

Želva na něj dál upírala své korálkové oko. Téměř žádné jiné zvíře nedovede upírat pohled tak jako želva. Bruta cítil, že něco musí udělat. „Taky jsou tady hrozny,“ řekl. „Myslím, že to nebude hřích, když ti jedno zrnko dám. Dala by sis víno, želvičko?“
„Jak by se ti líbilo být něčím velmi hnusným v nejhlubší žumpě chaosu?“ odpověděla mu želva.

Petr Prouza - Vosková krajina


Tenká knížka poezie, která se na stránkách tyčí ve vysokých úzkých sloupcích. Přečtená byla tedy velmi rychle (oběd, cesta na Hloubětín, Bulovku a než jsem dojel do Bohnic, už jsem v ruce držel přečtenou knížku).
Možná je to tím, že je to po delší době nějaká kniha poezie, kterou držím v ruce, nebo možná i tím, že se teď tak mění počasí a nebem táhnou napité mraky, ale nějak mě dokázala rozpřemýšlet, možná ale i trochu ztlumit. Básně jsou plné jinotajů a tak člověku podnítí představivost. Navíc teď často prší a častým tématem básní je podzim... to člověka posune o pár měsíců vpřed i vzad.

SLUNOVRAT

Vycházejí oraniskové
pachy.
Rotující, obřadní
vůně podzimu.

Hoří na polích
staré duše
a násep klesá
do pokleku.

Povídej mi o sirobě.
Napřeskáčku,
pospíchej.

Hoří v polích
staré vůně
a duše leží
stehny k blátu.

Obřadní, rotující
pach podzimu.
Vychází a rozstřikuje:

Andílky minulé,
bledé ve snu.


pondělí 10. července 2017

Ed McBain - The Con Man (Profesionál)


Možná byste tomu ani nevěřili, ale mám tu další knížku z knihovničky na rozebrání. Začíná vám vrtat, jestli si domů neberu vždycky všechno, co tam najdu, co? Neberu, ale není to lehké, odolávat pokušení.
V každém případě tuhle jdu, navštěvuji rodné město kvůli nějaké návštěvě úřadu, a přijdu do knihovny a tam čekají dva McBaini. Sbalil jsem je oba. Tenhle má na zadní straně napsáno, že je to "první kniha klasika drsné školy", jenže ze série 87. revíru (kam patří i Která stála za vraždu? a Dej mládencům ruku jako lopatu) je to kniha čtvrtá. Takže Carellu už bolí rány od revolveru a Havilland ještě žije. Kling je pořád zelenáč, to se ví.
V této knize řeší 87. okrsek dva případy. Detektiv Brown hledá podvodníka, který používá všechny vousaté finty od falešných diamantů po požehnanou pětidolarovku. Což mu nedá spát, protože Brown je asi nejpopudlivější policajt na oddělení. Steve Carella dostal na starost utopence. Utopenec dřív bývala dívka, která odjela z domova do velkého města a o 4 měsíce později ji našli vyplavenou s vytetovaným srdíčkem na ruce, ve kterém byla vytetovaná tři písmena: MAC. Brown se mračí, protože podvodník ne a ne se objevit, jenže Carellovi zanedlouho vyplave druhý utopenec s vytetovaným srdcem...
Skladný tenký paperback si se mnou zajel na KVIFF, kde se na něj dostalo až ve vlaku nazpátek, jenže cesta byla dlouhá a tramvaj se vlekla, tak netrvalo dlouho a během dlouhé nedělní směny podlehl i on. Zvláště závěrečná honička stojí za to. Zapojí  se do ní také Carellova krásná a milá žena Teddy, která bohužel nemá dar sluchu a řeči - vážně, to je postava, kterou si musíte zamilovat, křehká a krásná, takže trnete, aby se náhodou nestalo něco... nechci prozrazovat. Posledních pár stránek bude na jeden dech, věřte.

čtvrtek 6. července 2017

52. KVIFF

Jsem zpátky z mého 5. filmového festivalu v Karlových Varech. Na kolonádě mezi kiny nejsem již úplným nováčkem, takže i letos jsme dali dohromady smíšený divácký tým a vyrazili již od prvního dne. Díky přesídlení mé sestřičky k západním hranicím jsem přijel dokonce den předem a zakoupil filmpasy téměř ještě horké z výroby. Člověk by čekal, že díky tomuto náskoku půjde veškerý festival hladce, ale nebylo tomu úplně tak.
První problém byl můj zdravotní stav. Do Varů jsem přijel s bolestí v krku a stav se posléze měnil v: bolest v krku + rýma, rýma + odřený nos, rýma + kašel, kašel + ucpané dutiny. Čímžto bych se chtěl omluvit dalším návštěvníkům festivalu, že jsem je zcela jistě rušil smrkáním při filmu, ale nešlo to jinak.
Druhý problém se skrývá v tom, že do Varů jezdí zřejmě každý rok více a více lidí. Na zakoupené filmpasy nám rezervace lístků příliš nevycházely - což teda není velká změna oproti jiným letem. Takže vyčkat frontu s akreditací na volná místa v sále. Jenže...
Přijeli jsme všichni už v pátek, a díky náskoku s pasy jsme měli lístky na dva filmy. Promenádu Umy Thurman po červeném koberci jsme strávili ve frontě na opening film Big Sick - zcela jistě se to vyplatilo. Sobotní dopoledne bylo také vcelku přívětivém, patrně proto, že většina účastníků stále ještě najížděla. K večeru už byl první škrt přes rozpočet, kdy jsme šli hodinu a půl předem na film - což byla v předchozím roce doba, kdy se člověk na beton dostal do sálu - a fronta byla taková, že jsme skončili pár míst od kýženého místa na projekci. Stejně tak to pokračovalo i neděli a pondělí, kde se mi vystřídalo osazenstvo a já vystřídal taktiku výběru filmů (klidně špatný, hlavně něco).


Nicméně trochu radostných poznatků a statistiky!
Za 7 dní jsem viděl 21 filmů a 15 malometrážních projekcí.
Spotřeboval jsem krabičku Nurofenu a balení pastilek proti bolení v krku.
Nejlepší film byl podle mě 78/52 - dokumentární film o sprchové scéně z filmu Psycho. Něco tak originálního jsem zkrátka ještě neviděl a ke všemu mě to strašně bavilo.
Nejlepší film pro každého by mohl být Big Sick. Chcete-li jít s někým do kina na líbivou romantickou komedii, tohle je to ono.
Mám obrovskou radost, že jsem vzal holky na Život milostnice Oharu, což je asi dvou a půl hodinový japonský film z roku 1952. Tyhle japonský filmy jsou pro mě něco jako zkouška odolnosti diváka. Z podobných důvodů jsem vzal Hanku, která přijela později, na projekci krátkých filmů Imagina. To jsou vyloženě umělecké projekce, které se hodí spíš do galerie než do kina. Tady byste mohli najít ukázku.


A víme jak pojedeme příští rok, abychom byli na všech filmech, co chceme. Ale to vám neprozradím, protože byste to udělali stejně a to by nám to pak třeba nemuselo vyjít...
Stříbrnému plátnu sláva!

Mario Puzo - Fools Die (Blázni umírají)

Las Vegas - město uprostřed pouště, jehož domy ověnčené neony se šplhají k noční obloze jako čerstvě zaseté pole. Deštěm jsou hráči nejen z Ameriky, ale z celého světa, kteří sem přijíždějí pokoušet štěstěnu. Jenže procenta hrají proti nim - kasíno vždy nakonec vyhraje.
U jednoho ze stolů sedí čtveřice hráčů. Jsou to tři muži a jedna žena. Cully, přezdívaný počtář, zasmušilý Jordan, "Divoch" Merlyn a Diana, která je kasínem zaměstnaná jako volavka, aby přitáhla hráče ke stolům. Čtveřici pojí zvláštní přátelství, které vzniklo během tří týdnů. Muži na sobě mají stejné bundy, ušité přesně pro hráče v kasinech. Čtveřice popíjí jako každý jiný večer kávu a pak se ještě rozejdou utkat se se štěstěnou a pustit kasínu žilou. Ten večer má Jordan štěstí. Vyhrává balík. Kamarádi ho odvádí na pokoj, aby se prospal a zítra letěl s výhrou domů. Nemůže usnout. Vstává, jde ke stolu, kde se hraje baccarat a ještě jednou pokouší štěstí. I tentokrát se mu daří. Vyhrává tolik peněz, že sám ředitel hotelu sestoupí dolů do haly. Jordan vyhrává v poslední hře tolik, že si může odvézt z Vegas přes 200 tisíc dolarů. Ředitele kasína to nechává v klidu. Ví, že hráč jako Jordan se vždycky vrátí a peníze prohraje. Procenta jsou neúprosná a kasíno vždycky vyhrává. Jenže Jordan vynese velké eso. Snad je to jediná cesta, jak kasíno nikdy své peníze nemůže získat zpět...
Kniha se však točí především okolo Merlyna. Spisovatele, úředníčka při vojenské správě, který se snaží napsat svůj román a vydat bestseller. Jeho život však není nejsnadnější, a tak ho Cully, který zůstal ve Vegas a povýšil na asistenta ředitele kasína, musí tahat z bryndy. Příběh skáče z New Yorku do Vegas, ale také Hollywoodu a seznámí čtenáře s fungováním filmového byznysu.
Ostatně jako vždycky bezvadná kniha od Puza (teda, četl jsem už tři). Někomu může nevyhovovat, že se věnuje tolika tématům a neustále odbočuje k jiným příběhům, ale zrovna mě se tohle na ní líbilo nejvíce.