Ponožky

Tak jsem si letos za peníze od Ježíška koupil ponožky. To jsou paradoxy.

Cyklisti

Kamarád má bytelné kolo. Esku. Uveze nás tři, a to můžeme mít dohromady dva a půl metráku. Jeden šlape, jeden na nosiči a jeden na řidítkách. Zkoušeli jsme to dvakrát, na chodbě na kolejích. Z pokoje vykoukla nějaká rozespalá slečna a hrozně nás hubovala. A podruhé jiná slečna také.
Nevím, co mají lidé proti cyklistům?

Podnapilá

Slečno,
tuhle jsem sledoval souboj
pár mých přátel
o pozornost jedné podnapilé dívky...
Dojdu vám ještě pro víno
a pak dopovím pointu celé historky.

turnaj

Na poslední chvíli jsem se zúčastnil florbalového turnaje. Pekelně jsem si to užil. Na hřišti jsme nechali všechno - pot, krev, slzy, moji spoluhráči lehký rumový odér a rozhozené protivníky. Hlavně hrát srdíčkem.

Za celou dobu se mi dokonce ani nic nestalo, dokud jsem se nešel po posledním zápase do sprchy a nohou nenakopl brašnu zrovna tím prstem, o kterém si myslím, že je zlomený. Takže jsem zapadl do týmové pozápasové image mrzáků.

Ale né! Vdechl jsem vločku nosem! Co mám dělat?!

Hledal jsem tě

Dnes jsem tě hledal ve snu,

hledal jsem v lese
                   ve vodě
                   i okolo ní
nenašel jsem tě,
nenašel jsem tě až do chvíle,
než jsem otevřel oči.

Vrchní ochutnavač

O jednom předmětu ve škole rozebíráme čajové směsi. Nevím jak ostatní, ale my s klukama si pamatujeme nejvíc to, co si ochutnáme. Díky tomu vím, jak chutná plod fenyklu, i jak chutná sušená chaluha.
"Ochutnej tohle," říká mi Honza, v pinzetě co by čínských hůlkách drží kus něčeho bílého.
Beru si předmět mezi prsty a podrobuji jej chuťové zkoušce. Nechutná moc dobře.
"Co to je?" ptám se ho.
"Kus omítky."
-fuj-

Noční dobrodružství

Víte, co jsem psal tuhle o kamarádech, kteří vám telefonují o půl druhé?
Tak dneska jsem ve 4 ráno řešil dva opilé kamarády, snažící se skamarádit s mým spícím, nic netušícím spolubydlícím. Nakonec z toho byla jedna procházka po kolejích a pohodový pokec na schodech asi do půl šesté, ale moc jsem se nevyspal a spousta lidí okolo je poněkud nabručená.
Když nejdu k dobrodružství já, přichází ono ke mně. I když by mohlo přicházet ve vhodnější hodiny.

Kapří hovor

"Fuf, fuf, fuf, fuf, fuf fuf fuf."
"Víš, že jsi možná praštěná víc než já?"
"Já nejsem praštěná, já jsem kapr."

"Víš, co se děje s kapříkama na Vánoce."
"Vím. Plavou v řece."

Telefon o půl druhé

Taky se vám stává, že máte o půl druhé v noci urgentní telefonát, ve kterém vám kamarád zazpívá "Denně vožralej" a "Hlídač krav" jen tak z čisté radosti? S tím, že si pro vás přijde, a probudí vám spolubydlícího?
Očividně nemáte tak parádní kamarády jako já.

Příští stanice

Vláček píská
příště Bělá pod Bezdězem
podlezem či nepodlezem
na procházce před hotelem
uprostřed večerního léta
kde teď je po něm veta
kdy měl jsem slunce dlaň plnou
dívám se za poslední vlnou
jezero studené jak sklo
nechci aby se mi stýskalo.
                               ale stýská.

Zelňačka

Protože jsem minulý týden zapomněl do té báječné číny přidat zelí, rozhodl jsem se, že si uvařím zelňačku. Odvahou mně vlastní jsem zhodnotil své zkušenosti za sporákem za ucházející a vydal jsem se do neprozkoumaných zelných vod.

Cíl byl vytvořit zelňačku levnou, chutnou a hutnou. Pro tento účel jsem zakoupil kuřecí točený salám a pustil se do vaření. Když i po téměř hodině byla v hrnci místo zelňačky jakási směs nakrájeného měkkého zelí, velkých kousků salámu a vody s očky, která voněla masoxem víc, než čímkoliv jiným, začal jsem téměř propadat depresi. Přišla asistovat Marťa, a podle jejích rad jsme polévku zahustili moukou a pokusili se dochutit octem. Krom toho, že se změnila lehce barva, se o moc víc nestalo. Nakonec jsem přivolal Ondřeje,  jestli si s tím neví rady. Ten prohlásil, že to není ztracené, ať to povaříme a přidáme mletou papriku, a že jestli si s námi nemůže dát taky.

To mně vrátilo krev do žil a úsměv na tvář. Ondřej se svými vycvičenými moravskými chuťovými buňkami nic ošklivého k večeři nejedl, tudíž můj plán se začal jevit více než reálně.

A vskutku! K večeři byla výborná zelňačka.

Kdo by chtěl recept, pište si.

Run Forrest, run!

Není to úplně poprvé, co přepisuji nějaký film zpátky na scénář. Jenže tentokrát ačkoliv mám předlohu, musím ho dost poupravit. Forrest Gump na naší fakultě. To chce hodně šroubů, aby to drželo pohromadě. Tak mám v uších pecky se soundtrackem a projíždím film tam a zpátky, aby ho všichni poznali a mělo to nějaký smysl.

Snad se mi povede a budu sem někdy v budoucnu dát odkaz na vzniklé video.

Prát se?

Doopravdy mám tě rád!

Musím se kvůli tobě prát?

No tak se prát budu!

Snad se ti pak bude líbit

můj úsměv bez pár zubů.

Za ruku

Jdu s tebou za ruku

a chodník je tak úzký

že mám druhou ruku ve křoví.

A stejně je s tebou svět růžový.

Thajsko

Děje se teď tak moc prima věcí, že je ani nestíhám psát.
Včera jsme u holek na bytě dělali čínu. Vařil jsem poprvé pro 7 lidí, a nejenže to bylo dobré, ale taky mě překvapilo, kolik v přepočtu jsme za jednu porci dali peněz.
Dokonce jsem od Janči dostal opravdu velkou pochvalu: "Tohle byla nejlepší čína, kterou jsem jedla od doby, kdy jsem se vrátila z Thajska."
Na tohle jsem opravdu pyšný.

Hodinky

Dobrý den, máte hodinky?
nevíte kolik je hodin?
Nemám
i kdybych měl
byly by mi ukradené.

Princ a Martinec

Vydal jsem se sám za kulturou do ementálové knihovny, na kterou mě upozornil Honza. Měl pravdu a docela se strefil i do mého vkusu. Pavel Martinec mě sice moc nezaujal, ovšem Kamil Princ (jeho internetový blog) se mi opravdu hodně líbil.

Všiml jsem si, že oba básníci sem tam zmiňují boha, toho s "B". Přišlo mi to trochu zvláštní, nikdy jsem o ničem takovém nepsal. Možná to brzy přijde.

Haruki Murakami - Noruwei no mori (Norské dřevo)

Asii všeobecně moc nerozumím. Možná i proto se tahle knížka u mě nepřiblížila hranici "super", ačkoliv ve třídě na gymplu jméno Murakami znal snad každý, kdo trochu četl. A všichni si ho chválili. Těžko říci. Možná jsem měl spíš zombie náladu.

Norské dřevo je kniha o japonském studentovi. Jeho denní život na koleji, rozbor jeho osobních vztahů. Psáno celkem záživně, knížka se četla hezky, i příběh měl vcelku spád a nedal se nijak předvídat.

Zajímavý je i styl psaní, a dle mého hlavně japonská nátura. Zatímco polovina knížky je vcelku nudná, seznamuje nás s postavami a vcelku cudně popisuje život mladého dospělého, přijde někde v polovině zlomový okamžik a v tu ránu je tak třetina knihy jen sex a sex a sex.

Naštěstí poslední soulož uskuteční hrdina s mojí nejoblíbenější postavou, tedy si to knížka na závěr vcelku vyžehlila. Nicméně jsem poněkud rozčarován a asi vám ani neřeknu, zda se mi Norské dřevo líbilo, či ne. Mimochodem název je skutečně podle stejnojmenné písničky od Beatles, ale proč autor vybral zrovna ten? Možná doopravdy začal psát, když tuhle písničku slyšel.

Ukázka:

Zadíval jsem se na ni pozorněji. Sundala si brýle, a vtom jsem si vzpomněl. Chodila do prvního ročníku a už jsem ji několikrát viděl na Dějinách dramatu II. Teď si ale naráz úplně změnila účes, a proto jsem ji nemohl poznat.

"Že ty jsi měla před prázdninami vlasy asi tak sem?" spustil jsem ruku asi deset centimetrů pod ramena.

"Jo. Pak jsem si ale nechala udělat trvalou. Dopadlo to příšerně. Skoro jsem se chtěla zastřelit. Vypadala jsem jako utopenec s chaluhama ve vlasech. Ale nakonec jsem se místo střílení radši nechala ostříhat nakrátko. Aspoň mi není vedro," řekla ona a pohladila si vlasy, už asi pět centimetrů dlouhé. Pak se na mě usmála.

"A víš, že ti to docela sedne?" poznamenal jsem mezi jídle.

"Ukaž se trochu z profilu?"

Pootočila hlavu a zůstala tak asi pět vteřin.

"Sluší ti to dokonce moc. Máš na to ideální tvar hlavy. A jsou ti hezky vidět uši," dodal jsem.

"Že jo? Věděla jsem hned, že to byl dobrej nápad. Ale co bys řekl, klukům se to vůbec nelíbí. Prej vypadám jako školák ze základky, nebo jako kdybych utekla z polepšovny. To by mě zajímalo, co všichni kluci viděj na holkách s dlouhejma vlasama, troubové. Připadaj jim snad hezčí, milejší, nebo přitažlivější? Já osobně znám nejmíň dvě stě padesát holek, který maj dlouhý vlasy a jsou to přitom naprostý slepice. Fakt."

"Mně se takhle líbíš," povídám já. A vůbec jsem si nevymýšlel. Dokud měla dlouhé vlasy, byla to prostě obyčejná hezká holka. Když teď ale seděla naproti mně, úplně z ní tryskala chuť do života, jako z nějakého zvířátka, které se právě probudilo po zimním spánku a vydalo se do světa. Její oči - to byly spíš dva čilé a veselé samostatné organismy. Dokázaly se smát, ale i rozzlobit, tvářit se překvapeně i znechuceně. Už dlouho jsem nepotkal nikoho, kdo by byl tak plný života jako ona. Na chvíli jsem se na ni obdivně zadíval.

Studenti farmacie snadno propadají sociální izolaci

Podle nejnovějších výzkumů patří mezi největší problému studentů Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové sociální izolace. Příčiny jsou nasnadě: velká náročnost oboru, díky které si často nerozumí se studenty jiných vysokých škol, jako jsou třeba humanitní studia, ale zároveň i nepochopitelná ignorace specializace jejich oboru studenty medicíny nebo stomatologie.

Mladým, krásným a velmi inteligentním farmaceutům tak nezbývá, než vytvářet sociální vazby mezi s sebou. Podporujícími prvky při této činnosti se ukázaly: konzumace lehkých alkoholických nápojů v hepatoprotektivních dávkách, konzumace purinových sloučenin, sacharózy a hraní společenských her.

Pokud studujete farmacii, prosím, nepodceňte toto nebezpečí. Sociální izolaci si často člověk odmítá připustit, přitom jde o závažný problém, který může ovlivnit jak osobní život, tak studijní úspěchy.

Život není taková samozřejmost

Začal jsem hrát flórbal. Zdravý pohyb a zdravá parta znamená zdravou náladu. A po zápase vždycky pivo, což je prospěšné vůbec celému organismu i osobnosti. Pivo znamená pokec.

Nějak mi přijde, že si nemusím vymýšlet cizí planety, ale že vlastně poznávám a vídám a žiju dost zajímavých věcí i já sám. Zkouším si ty lepší věci zapsat.

Nadpis je z historky jednoho kamaráda, co se zúčastnil přestřelky. Volal policii, když mu střelec přiložil pistoli ke spánku.

Tak nějak si myslím, že to moje houpání v provazech je snad taková bezpečná náhražka, abych si to taky dostatečně uvědomoval.

Štěňátko

Bylo malé štěňátko,

ostříhali ho na krátko.

Teď, když vítr skučí,

kňučí,

v zimince ho zebou uši.

Všechno špatně

Je hnusně. Mlhavo, mokro, sychravo, taková ta zima, která vám vleze do bundy a hřeje si svoje studený prsty o vaši kůži. Navíc začala škola a tím i spousta stresu. Nejen, že se i letos budeme učit hodně, ale navíc už jen se sháněním učebnic to není vůbec lehký jako předchozí roky. Osobně si dokážu náladu udržet, ale jakmile ji začnou ztrácet lidi okolo mě, jsem na tom špatně.

Zjistil jsem, že vymýšlet světy, ve kterých nechávám lítat svoje hrdiny, jsou možná zbytečný, a že bych se měl zastavit a sepsat si všechny ty skvělý historky, který jsem sám zažil, a který jsou naprosto neskutečný.

Začal jsem sledovat, na co vlastně myslím, a najednou se mi v hlavě linulo pásmo, a já už si nejsem jistý ničím.

Všechno má svoje pozitiva. Obří Broskev se mi teď trefuje do nálady jako šipka do 60.

Taxus

Dozrávající bobulky tisu v Hradci
připomněly mi jak jsem bloudil

po hřbitově v Žitavě s Janou jsme

hledali východ z bludiště pomníků

Myslel jsem že zase držím

prst na tepně života

ale náhle nestojím na štaflích

ale na neopřeném žebříku

a místo hořící louče

mám dlaně plné popela.

Ernest Hemingway: The Snows of Kilimanjaro

Knížku jsem si vypůjčil od kamaráda, který má Hemingwaye docela rád. Když jsme se o tom bavili, myslím si o něm, že je trochu nenáročný čtenář. Knihu jsem četl v originále, tudíž to bylo o něco ztíženější. S dobrým pocitem zjišťuji, že na tom s angličtinou nejsem zas tak hrozně, slov, kterým jsem opravdu nerozuměl, nebylo příliš mnoho.

Od Hemingwaye jsem četl již několik knížek, a popravdě jsem jím vždycky trochu rozčarován, pokaždé přemýšlím, zda si od tohoto velikána přečtu něco dalšího, nebo ne.

Povídky v tomto souboru byly pro mě na jednu stranu docela příjemným překvapením. Hlavní postavy celý den jen nepijí a nelelkují někde uprostřed Paříže, odkud jedou lelkovat do Španělska, ale sem tam se chovají jako opravdoví lidé s problémy. Stále mě ovšem překvapuje, že je Hemingway schopen napsat povídku bez jakékoliv pointy a zápletky. Neříkám, že je to tak pravidlem u všech povídek v tomto souboru.

Kniha obsahuje povídky:

• The Snows of Kilimanjaro
• Up in Michigan
• On the Quai at Smyrna
• Indian Camp
• The Doctor and the Doctor's Wife
• The End of Something
• The Three-day Blow
• The Battler
• A Very Short Story
• Soldier's Home
• The Revolutionist
• Mr and Mrs Elliot
• Cat in the Rain
• Out of Season
• Cross-country Snow
• My Old Man
• Big Two-hearted River: Part I
• Big Two-hearted River: Part II

Poslední dvojpovídka je o rybaření a je třeba moc krásná. Někdy si člověk přeje být na místě postav a jen si tak užívat poklidného života, a řešit jen, že je někde zakázané lovit ryby.

A Hemingway pro mě stále zůstává rozporuplným autorem.

Králíček a kravička

Králíček si hopsá v trávě,

směje se pasoucí krávě.

"Nezkoušej žádnou vytáčku

a dej mi taky žvýkačku."

Kravička nedá se rušit od jídla,

dožvýká, polkne a potom povídá.

"Místo žvýkačky si čisti zoubky,

když k večeři baštíš své vlastní bobky."

Koncentrace

Veškeré mé soustředění

je jen marná snaha,

když mi v mozku na učení

ležíš ty a nahá.

Frigidní skříňka

Sine loculi algorae vitae studiorosum non potest.

Pro většinu neznámé přísloví, jež se stává realitou. V okamžiku, kdy mi bylo z kolejní lednice ukradeno jídlo na dva dny, rozhodl jsem se jednat. Díky kamarádce jsem se dozvěděl o volně adoptovatelné Adamově lednici, kterému jsem ihned napsal. Jeho cena nebyla vysoká - báseň. Zapojil jsem střevo a obě hemisféry a brzy splatil Adamovi jeho skromnou cenu.

Samotné dostání k ní nebylo snadné. Bylo potřeba přemlouvání, nesmlouvavého postoje, trpělivosti (kde jsem ji našel, je mi stále podivem), a pak hrubé síly. Cenu nejvyšší zaplatila má nejoblíbenější košile, která se roztrhla během přenášení cizí lednice během velkého stěhování.

Nicméně stojí tu. Občasné mručení prokládá seriózním a dlouhým tichem. Velká a s mrazákem. Chladná a bezcitná žena, která vás ale nikdy nenechá hladové. Moje nová lednička.

Tichá voda

Klidně nemluv,

mám rád ticho.

Kdo moc mluví,

málo slyší,

nejvíc vědí

lidé tiší.

Postelové radovánky

Můj odvěký sen je mít přítelkyni (✓), nějaký ten volný čas (✓), prostory, kde mě nikdo nebude rušit (✓) a prostě si udělat třeba ten týden čas jen sami dva na sebe, nelézt z postele a jen se válet.
Přání se plní! Ležíme tu spolu a máme chřipku.

Protože občas to jediné, co vám zvedne náladu, jsou ženy...

Nový stůl, z pokoje mám půl

Jelikož nový stůl mi v pokoji zabírá nejen metr čtvereční, ale také kubický, stala se z něj rázem dominanta pokoje. Ale koupě se vyplatila. Za necelého půldruhého tisíce jsem dostal puzzle na celé odpoledne. A ačkoliv v návodu bylo napsáno, že tato hra je pro dva, dokázal jsem vše sestavit a smontovat sám.
Jako vždy mi zbyly dva dílečky navíc. Uklidňuji se tím, že byly určitě záložní od výrobce.

Moudrost

Je to krátké poselství. Když rostou zuby, tak to bolí. A zuby moudrosti bolí o hodně víc.
Jdu si dát další prášek na bolest.

Poslední věc

Právě jsem si uvědomil, že poslední věc, který učiní moji sadu na zombie apokalypsu kompletní, je luk.
Jen nevím, jestli bude lepší si osvojit základy výroby luku, nebo si ho rovnou pořídit. Anebo obojí?

Učení

Nemám rád, když se musím učit na zkoušku. I když je to zajímavé, to, že musím, mi všechny ty vědomosti dost zošklivuje.
Nikam nechodím, jen nakupovat. Špatně jím, hodně spím, nehýbu se, jsem protivný a nepříjemný. Neholím se. Mám špatnou náladu. Nevídám se s lidmi, se kterými bych se vídat chtěl.
Taky se mi nic zajímavého neděje, takže nemám o čem psát. Jen koukám na filmy a seriály. Teď třeba vede Tron: Uprising a Doctor Who. A hraju hry. Spoustu her.
Za týden budu mít po zkoušce, už se na to těším. Doufám, že bude hezky, protože pojedeme do Krkonoš. Odejdu do lesa a budu křičet radostí, že mám konečně volno.

Upír

Přemýšlel jsem. Kdyby se ze mě stal upír, byl bych pořád vzhůru v noci, nebo bych začal být vzhůru přes den?

Obyčejná, jenom tam

Jednou přijdu na naše nádraží,
a hezky požádám paní pokladní,
že jedu za tebou a nechci zpáteční.
Že vracet se nehodlám,
ať přeřežou koleje,
že zůstanu s tím a tam,
kde nejlépe mi je.

Filozofie

Jedna z důležitých českých filozofií: Svět je složen z otvíráků.

Rozzuřená žárovka

Bezuzdné světlo
rozzuřené žárovky
dere se mi do lebky
ač mám oči zavřené

šššššt! ticho! zhasni!
jsem opilý.

Večerní Střelnice

Ačkoliv mám rád zajímavou hudbu, dobré čtení a lahodnou chuť, sem tam není nad vůni.
Když jsem teď vystupoval z vlaku, lehce nachmelen Braníkem, byl jsem přímo nadšen tím, co mé nozdry přinesly mému čití.
Čistý, vlhký vzduch, neboť je právě po dešti, a déšť smyl obvyklý odér malého nádraží, který si i normálně Střelnice udržuje celkem nízký.  Tedy perfektní atmosféra pro nasycení ostatními vůněmi.
Čerstvě přeřezané kořeny borovic, které vylučují přesně ten extrakt, který se pak dává do aroma-lampiček a vonných svíček. Trochu štípe, ale je nádherně mocný.
Rosa a déšť na listech osik a bříz.
Koleje. Lehká kovová příchuť vzduchu, kterou má nádraží po tom, co na něm v poslední hodině zabrzdí dva vlaky. A trocha rzi.

Přímo nosová lahůdka.

Písek

Sypký písek sviští
přes tisící soukolí života
Zdrhne-li jediné zrnko
zadrhne se celý stroj
a místo bzučících ozubí
veskrze skřípot a prorůstání rzí.

Druhý Laudrey!

Haló, čtenáři, češtináři, puntičkáři!

Jelikož se mi povedlo napsat další povídku, a nevěřím ani sobě, ani wordowským opravám, budu moc rád, když mi pomůžete tam najít chyby jak pravopisné, tak faktické, anebo mi napíšete, jestli se vám to líbilo, nebo jestli projevím velkou službu češtině tím, že už nikdy nevezmu pero a klávesnici do ruky.
Jako upozornění musím napsat, že je to sci-fi a napsal jsem to já...

Stáhnout si můžete buď .PDF nebo .RTF, anebo si ještě ke všemu o tom všem mém počínání něco přečíst, případně si stáhnout i mou první povídku s Laudreym.

Případné připomínky mi můžete nechat tady v komentáři. Všem předem moc děkuji za názor!

Rádia a hudba kolem

Během mé právě probíhající praxe a během doby, kdy jsem se do práce vozil pohodlně autem jsem byl vystaven jednomu z médií, a to rozhlasu. Je to pro mě docela změna, protože televizi už téměř nesleduji (ráno při snídani se většinou podívám na Star Gate, ačkoliv ji znám už téměř nazpaměť, a občas večer mrknu na Simpsonovi). Filmy si většinou stahuji, a s hudbou provádím totéž, přičemž můj hudební vkus většinu mých příbuzných děsí, nebo ho přinejmenším nechápou. Kamarádka o mně prý prohlásila, že mám poškozený mozek, díky čemuž neslyším tu všechnu hrůzu v tom, co poslouchám, a proto se mi to líbí. Můj hudební vkus si nechám asi na nějakou jinou dobu, možná hned několik článků, za prvé nevěřím, že to moc někoho zajímá, za druhé se nechci chlubit, jak moc zvrhlá ouška mám. Ale pokud to někoho zajímá, klidně si napište, něco vám pošlu.
Zpět k rádiím. Jardův výrok, že pokud by se měl stát ministrem kultury, ihned by zrušil všechna rádia, jsem v té chvíli plně nechápal, a moc jsem nepochopil, ani když nám to vysvětlil. Ovšem to, co teď zažívám díky praktickému nechtěnému studiu vysílání místního rozhlasu, mi všechno osvětlilo více než dobře. Hraje se pořád to samé. Každé ráno se hrají ty samé písničky, zřejmě aby se všem vryly do mozku a udělaly z nich nemyslící zombie kupující alba ne-nutně-špatných, ale pouze vybraných interpretů. Nemyslím to zle. Klusovo Za co, pane Bože, za co? je super, ale část: "a pak ty kecy hustí do dětí" už platí i pro Tomášovo dílko, protože ho hrají dvakrát během dopoledne. A při stém poslechu Gotyeho Somebody That I Used To Know mám chuť přestřihnout kabel od přístroje. Je dobře, že česká rádia hrají česky, naštěstí stanice, kterou posloucháme, už nehraje na přeskáčku pouze Helenku, Karla a sem tam Lucku, ale i Kabáty, ale jsem si jistý, že Kabáti ve svých dvanácti albech nemají jen dvě písničky, které se od nich hrají teď.
Nechci kritizovat výběr hudby, většinou se to dá alespoň poslouchat, ale myslím, že poslouchatelných věcí existuje víc, než jen to, co se hraje. Proč na rádiu, které staví na tom, že vysílá jen česky a slovensky, uslyšíme jen trojku Gott+Vondráčková+Bílá a Žbirku? Na country rádiu by Tučný ochraptěl, kdyby to měl všechno odzpívávat znova.
Proč se mi všechny cesty do práce autem slévají do jedné, protože každý den hrály ty samé písničky, jen v jiném pořadí?

Nebo možná mám jen špatné ladění a ještě jsem nenašel rádio, které by rozšiřovalo posluchačům obzory. Neříkám, že poslouchám hip-hop a dubstep, dokonce je považuji za trochu podprůměrné (hip-hop shazují už jednotliví interpreti, kteří se publikují jako největší borci, ale veskrze neumí pořádně ovládat hlas, ani projevit nějakou myšlenku kromě toho, že oni jsou nejlepší a všichni ostatní stojí za nic; dubstep většinou zprzní hezké písničky nelogickým nacpáním efektů a smyček, které nedávají smysl a zničí smysl té původní verze), ale určitě existují i kusy, které se povedly a byly by stravitelné i pro široké publikum.
Kdyby někdo o nějakém progresivním rádiu věděl, rád se o něm dozvím.

Pozdní návrat

Studenými prsty z pozdního příchodu
laskám tvoji horkou perleťovou kůži
přivineš se ke mně - žena k muži
a můžu dýchat zbytky parfému
                který se nesmyl sprchou               
                a vůni kterou máš jen ty.
Ty máš prsty horké, stejně jako rty.

Příjemné překvapení

Jen jsem prohodil, že nejrychleji by to bylo šlapadlem přes jezero.
"Já si úplně nepamatuju, jak se menuješ, ale jestli potřebuješ, tak tě tam i s tím kolem hodím."
Odmítám, že mám ještě tři čtvrtě hodiny a za tu dobu to stihnu.
"On by kvůli mě to šlapadlo klidně odnýtoval, já bych to s tebou odšlapal a pak bych si sjel zpátky."
Mrzí mě, že jsem toho člověka trochu odsoudil předem kvůli jeho hrubé mluvě a hrubému vystupování. Učí se těžkým strojům a obrábění kovů, to člověka tak nějak stihne. A má těžké kosti. Byl jsem dneska příjemně překvapen.
A zase jsem objížděl jezero jen s chatrnou čelovkou tmou.

Abstolutní brutální

Studiem absolutního rýmu
uhnal jsem si brutální rýmu.

Pole

Chtěl bych být ztracen v poli

mezi miliony stébel a stvoly

vzrostlých ušlechtilých trav a květin.

Možná už jsem se ztratil.

Jen místo stébel a stvolů

s voly.

Komár

Právě jsem chytnul komára přímo ve vzduchu. To nečekal. Měli jste vidět ten překvapený sosák.

Netopýří konec

Přišel mi e-mail ze záchranné stanice. Bohužel žádné veselé zprávy. 

Netopýr měl přeraženou čelist,nemohl žrát.zkoušeli jsme ho krmit kaší z červů,ale nebylo to úspěšné.Uhynul po dvou dnech pobytu ve stanici.Litujeme ,že Vám nemůžeme podat příznivější zprávu.

Co se dá dělat. Snad další zviřátko bude mít větší štěstí. 

Batoh

Můj batoh je fakt pro frajery. Pobral lano (30m), sedák, ledvinu s nářadím, dva spacáky, dvě karimatky, trochu oblečení a náhradní boty, a nějaké ty drobnosti (kladečka, kartáček, brýle, sluchátka, nabíječka).
Ale ten stan jsem už musel vzít do ruky.

Netopýří taxi

Protože ráno čekal netopýr na větvi, stěhoval se zase do nové krabice a po telefonátu si pro něj z Litoměřic přijeli. Snad se o něj hezky postarají.
Radost mi zkazila trochu maminka, které zachraňování netopýrů přijde jako velmi nebezpečná věc, protože můžu dostat vzteklinu a umřít, i přesto, že jsem měl rukavice.
Asi mám po dnech, kdy jsem se jen houpal na ocelovém laně mezi stromy, trochu setřené hranice pudu sebezáchovy. Nicméně dobrý pocit u srdce zůstává, brzy zkusím napsat e-mail do Litoměřic, jak se netopýrovi daří.

Netopýří linka

Ráno jsem na mole objevil netopýra. Protože se ani nehnul, bylo mi jasné, že mu asi není moc fajn. To, že se při pokusu o útěk málem utopil v Mácháči mě jen utvrdilo.
Volání na netopýří linku, kde jsem byl přesměrován do Liberce, z Liberce přesměrován do Litoměřic a v Litoměřicích ujištěn, že mu nejspíš nic není a že ho mám jen pověsit na strom. Tak uvidíme, jak na tom bude ráno. Alespoň večer se už byl napít a také se už hýbal. Nevím, zdálo se mi, že měl cosi s tlamičkou.
Snad to rozlétá, kluk jeden ušatý.

Netopýr

Chytil jsem dnes netopýra,
když se topil v rybníce,
teď má vodu, kousek sýra,
daří se mu velice.

Ptáš se proč ten sýr?
Snad přeci víš,
že je to létající myš!

Pánské počty

U ohně počítáme,
kdo měl kolik dam.
Nevedu.
Přítel je muzikant.

Intimní skeptik

         vzdycháš
         když se snažím
         přemýšlím
         zda ti věřit
ženy jsou prý náramné herečky

Ernst Jandl: Poetische Werke in 10 Bänden (Rozvrzaný mandl)

Vybrali a přeložili: Josef Hiršal a Bohumila Grögerová

Jedná se o knihu rakouské experimentální poezie od nejčtenějšího vídeňského básníka.
Jako spousta jiných knih poezie, i tato mě překvapila a inspirovala, a ani tato nebyla plná jen básní, které by se mi líbily. Spíše je to tak, že ač čtu jakoukoliv poezii, procento básní, které se mi z dané sbírky líbí, se blíží spíše k nižším číslům - někdy třeba i 15% a méně - a i přesto to považuji za vcelku dobrou sbírku. I tato sbírka je tedy víceméně dobrá.
Přímo zděsila mne pouze jedna část, za kterou pravděpodobně může překlad, a věřím, že to nešlo udělat jinak a lépe. Je to část básní, kde jsou naschvál nechány infinitivy, minulá příčestí a slova v prvním pádě...

dobrou chuť
do ústa byl vstrčil
na vidlička nudle
ústa byl zavřel
z ústa byl vytáhl
vidlička bez nudle
nudle bez vidlička
byly zůstaly v ústa
nudle byl poklk
nudly byly vešly do žaludek
tak byl činil častokrát
jíst pasta asciutta

Nicméně byly tu básně, které se mi ohromně líbily. Vložím vám sem dvě na ukázku a sami se rozhodněte, zda se vám vyplatí si tuto knížku přečíst. Myslím, že mně to neurazilo a neporanilo, a možná hezky inspirovalo.

blahopřání 

všichni přejem každému všecko dobré jen:
aby namířenou ranou nebyl potrefen;
aby, byť i potrefen byl, viditelně nekrvácel;
aby, byť i krvácel, všecku svou krev nepoztrácel;
aby, byť i vykrvácel, bolest necítil;
aby, byť i bolestí drán, našel místo, kde dřív byl,
odkud první falešný krok ještě nebyl učiněn -
každý přeje všem všecko dobré jen

A pakněkolik z oboru mého studia, potěšily mne.

lékařské básně 

i když na to zhebnete
berte co vám předepisuji
a dávkování přísně dodržujte
budu aspoň vědět
co mám napsat na úmrtní list
-
no dobrá máte mě
za doktora ignoranta
stejně jako já
mám vás za ignoranta pacienta
označil bych to
za zcela vyvážený stav
mimochodem vás mohu ujistit
že na tom nejste tak špatně
-
jestliže po tom tak dychtíte
tak se tedy ještě nechte
prohlédnout od toho a onoho a támhletoho
a prosím vás nezapomeňte
každému z těch ubohých břídilů
vyřídit mé nejsrdečnější pozdravy
-
právě proto že patřím
k přátelům vaší ctěné nevlastní matky
měl byste se stydět požadovat
po mně jako po lékaři takovou věc
lidé jako vy
jsou dnes na frontě nepostradatelní
tam se okamžitě za to vám ručím mladý příteli
vyléčíte ze své nervové slabosti
která vás dnes tak zneklidňuje

Krušné hory na kolech

Nízkorozpočtový cyklovýlet pro odvážné povahy.

Mapu najdete zde, moje kecy a vyprávění níže.

Trochu jsem se inspiroval tímto, nicméně jak jste si všimli, trasu jsme o dost prodloužili. Podle měření jsme urazili něco okolo 145 km, ve skutečnosti samozřejmě více, často nevím, které cesty jsme použili a sem tam jsme si trošku zajeli a vraceli se. Nám trasa zabrala 4 dny, myslím, že pokud bychom se po sjezdu z Klínovce nepřipili a celé odpoledne jen nevegetovali, dala by se pohodlně stihnout za 3 dny, protože sjezd z Hubertek do Varů nám zabral asi dvě a půl hodiny.
Celý výlet byl pojat téměř nízkonákladově, byli jsme ochotní platit pouze stravu a dopravu a taky jsme to tak udělali. Na spaní jsme si vezli spacáky, vrchní plachtu stanu (coby provizorní přístřešek), karimatky a já svoji hamaku. Spali jsme schovaní v lese a nebo v turistickém přístřešku.
Koupání - plavky můžete nechat doma. Myslím, že je to jeden z důvodů, proč jsou Krušné hory vcelku liduprázdné, a to, že se v nádržích Přísečnice a Fláje a v jakékoliv další vodní ploše nesmí koupat (hygienické pásmo kvůli zdrojům vody). Koupání tedy řeší potoky... anebo se neřeší. Zoubečky si šikovní lidé umyjí všude.
Voda k pití - najdete príma prameny u vodních nádrží Fláje a Přísečnice - asi 1000krát chuťově lepší, než voda z kohoutku nebo kupovaná. Navíc prima vychlazená.
Cesty - od parádního asfaltu k lesním cestám. Já mám trekové kolo a většinu věcí jsem zvládl bez obtíží. Defekt pouze na Měděnci (jel jsem dost prudce a prubnul duši o ráfek), a v Abertamech jsem scházel sjezdovku. Na druhou stranu asi převážná část cesty je po asfaltkách, takže trek sem tam přeci jen přidal pocitu z jízdy.

Úsek první: Proboštov - Krupka - Cínovec - Fláje
Původně jsem chtěl vyrážet až z Cínovce, nicméně nenašel jsem fajn spoj. Je možné také vyrážet z Teplic. Vlak přijížděl někdy před polednem.
Úkol dne - dostat se na hřeben. Až na Cínovec je to pořád jen kopec, ale jakmile se ocitnete na Krušnohorské magistrále už to šlape jako po másle. Nicméně musím říct, že u Flájí jsem už padal na řidítka únavou.
Spaní jsme provedli kousek od Flájí v lese. K vodě se nedostanete kvůli rozsáhlé oboře a hygienickému pásmu.

Úsek druhý: Háje - Klíny - Nová Ves v Horách - Brandov - po hranicích ČR-DE - Kalek - Jilmová - v. n. Přísečnice - Měděnec - ke Kovářské
Nemusíte zajíždět do Brandova. My tam jeli jen kvůli tomu, že jsme špatně odbočili v Nové Vsi. I když cesta po hranici byla nakonec vcelku příjemná, ztracenou výšku jsme pak museli zase vyšlapávat zpátky. Ke Kovářské jsme zajížděli jen z mé touhy spát v turistickém přístřešku, i když nakonec jsme našli nádherné spaní.
Jídlo:  Jedli jsme v Kaleku a v Měděnci. V Kaleku je obstojná hospoda, nicméně hospodský odmítl vařit minutky, protože má moc lidí, a tak byly pouze hotovky. Trochu nás zarazilo, že prostě neřekne dobře, a nenechal nás čekat, ale kšeft je kšeft, on tomu asi rozumí lépe. V Měděnci to bylo s obsluhou lepší, nedával bych si zde ale už nic s omáčkou, mně se nezdála.
Po cestě jsme narazili na vietnamskou tržnici, kde si můžete koupit skoro všechno, včetně jídla, konzum najdete ale i v Nové Vsi v Horách.

Úsek třetí: Kovářská - Háj - Klínovec - Boží Dar - Hubertky
Na Klínovec vede dlouhá táhlá mírně stoupavá silnice. Někdo to má rád, mně z toho málem hráblo. Radši jsem se pak na vrchol drápal po červené, která sice byla terénem a strmá, ale aspoň trochu nejednotvárná a proměnlivá. Pokud někdo kopce nemusí vůbec, jezdí na vrchol i lanovka a podle všeho vozila i kola.
Jídlo: Jedli jsme na Klínovci - hotovky se vlezly do stovky. V Božím Daru jsme se stavovali na pivo v hotelu Zelený Dům kvůli dešti - příšerně drahé.
Za Božím Darem najdete spletitou síť cyklostezek směrem do Německa i Česka, parádní štěrkové cesty. Dali jsme si pár koleček a pak to zapíchli v jednom turistickém přístřešku (kterých tam teď je na pět na každém kilometru) a tam relaxovali a následně spali. Večer se ovšem začali vyskytovat neobyčejně protivné malé bodavé mušky, takže možná by bylo lepší spár jinde. Mně v hamace to teda nevadilo, ale kluci se moc nevyspali.

Úsek čtvrtý: Hubertky - Myslivny - Rýžovna - Abertamy - po žluté do - Pstruží - Merklín - Hroznětín - Velký Rybník - Karlovy Vary
Úsek za odměnu. Po cestě asi tři malá stoupání, jinak samý sjezd po lesní cestě a pak po nové asfaltové silnici. Rychlost klesala pod 40 km/hod pouze málokdy. Za Velkým Rybníkem nás trochu zmátlo značení - neposlouchali jsme jej a dojeli jsme dobře. Ve Varech nám to akorát vyšlo na nákup v Albertu a zpátky na nádraží a na vlak domů.

Doufám, že někomu tyto informace pomohly nebo ho inspirovaly.
Sedlejte kola!

Krušný návrat

Po čtyřech dny na kole, s koupáním v potoce a moknutím v dešti, vrátil jsem domů zrovna ve chvíli, aby v okamžik mého vstupu do suchého domova začala neuvěřitelná průtrž mračen.
Zrovna včas...

Joseph Heller: Catch-22 (Hlava XXII)

Po ohromně dlouhé době si i zde zařizuji rubriku knížky. Ačkoliv čtu rád, bohužel poslední dobou (myslím, že téměř přesně od nástupu na vysokou školu) mám na čtení neuvěřitelně málo času a

neuvěřitelně málo chuti. Asi nikoho nezajímá, které učebnice jsem přečetl a o čem byly.

Hlava XXII: "Letecké povinnosti může být zbaven jen ten, kdo je uznán za psychicky narušeného a zároveň požádá o uvolnění - to, že o uvolnění požádá, svědčí o jeho psychickém zdraví, tedy propuštěn být nemůže."

Pokud se tedy zkouší hlavní hrdina knihy Yossarian dostat z armády (slouží u letectva stejně jako jeho literární otec), už pouhou žádostí se podle hlavy dostává zpátky.

Kromě Yossarianova úsilí dostat se pryč knížka barvitě popisuje spoustu postav, se kterými se Yossarian za svoji vojenskou kariéru potkává. Lidé jako Orr, Hladový Joe, náčelník Bílý Polozub, kaplan a McWatt, vám prostě nemůžou nepřirůst k srdci, stejně tak jako Yossarianovi. Avšak je tu několik postav, u jejichž charakteru váháte, zda se vám chce zvracet, nebo smát - Milo Minderbinder, Aarfy, plukovník Cathcart.

Celá kniha se nese v jakém si černém hořkosladkém humoru, kdy na jednu stranu jako čtenář stále spatřujete jakési světélko naděje a humoru, zatímco ke konci knihy a s postupem války se humor a světélko vytrácí a konec knihy je tak temný, až mě to samotného překvapilo.

Nicméně často je kniha zábavná tak, že jsem se nahlas smál. Absurdita dohnaná až ke stropu, některé nápady jsou naprosto skvělé. Zvláště postava Orra - kombinace kutila a Rampy McKváka - mi naprosto přirostla k srdci a věřil jsem, že to do toho Švédska zvládne.

Je to jedna z těch knížek, které jsem si koupil jako odměnu za složené zkoušky a koupě nelituju.

Sbalila sis všechno?

Vrať se, nechalas tu
polibek na mé tváři,
svoji vůni na polštáři,
svůj otisk v matraci...
a omylem sis zabalila
moje důvody k legraci.

Ruská slovní zásoba

Подожди - počkej
Давай - davaj
спасибо - děkuji
хорошо - dobře

Moje veškerá ruská slovní zásoba. V praxi velmi použitelná, je to vše, co potřebujete k obsloužení zákazníka z Běloruska.

Planetky

Na své planetce stojím,
má průměr na dvě obejmutí,
hlubokým Kosmem letím,
na tebe myslet mě to nutí.

Snad se s ničím nesrazím,
nejsou snadné tyhle lety,
až až k tobě dorazím
spojíme naše planety.

Kutnohorská romance

Běželi uličkou, zatímco se zvedal mohutný vichr, jenž bral písek a špínu rozpáleného  a horkem rozpukaného města, a metal jim ho do tváře.
"Měli bychom přidat," zvolala ona.
Chtěl něco říci, ale jakmile otevřel ústa, cítil jak mu jemný písek vrže mezi zuby. Nenáviděl ten zvuk trpící skloviny. Stejně tak téměř nic neviděl, jak měl oči plné prachu.
Proplétali se spletitými bočními uličkami, které přímo prahly po té obrovské dávce vody, která se na ně měla v dalších chvílích snést. Domovní dveře za nimi zaklaply přesně tak, aby se vyhnuli té největší průtrži.
Udělali si večeři, natáhli se na pohodlné matrace a ona mu usnula v náručí.

Každý, kdo si myslí, že si romantik musí vymýšlet, žije v hlubokém omylu.

Hradecké hodiny

V Hradci Králové na hlavním nádraží to mají hodiny těžké. Každý tam tak spěchá, že když se pohne minutová ručička, tak se dobrých pět vteřin chvěje i ta hodinová.

uzly s mořeplavcem

Plavání v dešti je nádhera. Jste ve vodě, voda vám kape na hlavu, a protože se nikdo jiný nekoupe, slyšíte dopadat každou z těch tisíce kapek.
Poté, co jsem přestal býti plavcem, vázal jsem uzly s mořeplavcem. Mikuláš je prostě nádhernej člověk, měl ještě plnovous jako Thor Heyerdhahl, stařičké brýle, dvě děsně šikovný ruce, pevný stisk a praktický uvažování. Tu loď, co se na ní plavil, si prý i sám postavil.

Laudrey

Ačkoliv bych se měl věnovat úplně jiným věcem, nedalo mi to a trochu jsem zkusil provětrat fantazii. Na ohromnou spoustu rad, konstruktivních kritik a taky pár přání jsem se sebral a dopsal jsem svoji zatím nejdelší prózu, s hlavním hrdinou Ludgem Laudrym v hlavní roli.

Povídku ke stáhnutí, přečtení a víc informací o Ludgovi najdete na želvounovi.

Sluníčko

Někteří stráví celý den
válením na pláži jen,
aby chytali sluníčko.

Já nemusím mít čisté nebe,
mně totiž stačí, že mám tebe,
když usměješ se maličko.

Kdo neviděl...

Obyčejný den v práci:
Kolik Němců je potřeba pro převrhnutí šlapadla? Odpověď dva.
Epizodka s holčičkou, která neuměla sama čůrat... Zapomněl jsem, jak těžké je být tak malý.
Koupání ve Velkém rybníku, a nádherný výhled.
Ještě teď jsem celý od oleje z lanovek a řetězu mého nového kola, které vše přežilo a osvědčilo se i v terénu. A nakonec si stejně myslím, že rukama bych se taky nějak uživil.
Prostě obyčejný den.

Má loučení

Dlouhé loučení před dlouhým odloučením leckoho odloučí od učení.
Kéž bych měl málo učení, odloučení by pak nebylo tak dlouhé.

Dobrou noc, beruško

Musím říct, že po všech těch probděných nocích se mi už trošku začíná přejídat to usínání za světla.
Do obývacího pokoje nám nalétalo kvůli mně asi sto padesát mušek, nějaké můry, broučci a beruška.

Světluška

Jednou jsem v noci na lovu u jedný vesnice našel sedět na mýtině u lesa malýho kluka. Byla naprostá tma a on tam jen tak seděl. Seděl tam sám a v ruce měl sklenici, ve které létala svatojánská muška.

"Ahoj, jsi tu sám?" zeptal jsem se ho.

"Nejsem. Mám tu s sebou světlušku," odpověděl mi. Bylo mu asi šest nebo sedum.

"A to se nebojíš?"

"Proč? Vždyť tu mám světlušku, abych viděl," odpověděl mi, jako by tma byla to jediné, čeho se člověk mohl v noci u lesa bát. Já měl pušku, a zrovna do zpěvu mi nebylo, ale on prostě jen seděl a hrál si s orosenými stébly trávy.

Od tý doby jsem to dělal taky. I teď si s sebou nosím malou sklenici od zavařeniny, a pokud můžu, tak  si večer chytnu světlušku. Ráno ji zase pustím. Je dobrý v sobě nosit kousek dítěte.

Toho kluka jsem tam potkával ještě dlouho. Fakt se mu nic nestalo. Občas chytil světlušky dvě, aby jim nebylo smutno. Čím víc světlušek, tím méně temnoty.

Moderní fotografie

Na začátek několik termínů:

Drahá digitální zrcadlovka

Paměťová karta o velikosti 32 GB, na kterou se vejde i 10 000 fotografií

Adobe Photoshop, a jiné programy

To jsou tři věci, které jsou schopné  z kohokoliv udělat moderního fotografa. Dovolte mi vás informovat, že dle mého skromného názoru ne každý moderní fotograf je dobrý fotograf. Pokud si myslíte, že jsem zrovna vás už teď urazil, tak ani nečtěte dál. Následující úvaha vychází z pozorování různých fotogalerií na webu Facebook, kde se s námi fotografové podílejí o své výtvory.

Množství fotografií aneb Eifelovka

Napravo vidíte jednu z prvních fotografií Eifelovy věže. Je z roku 1878. Od té doby byla Eifelovka nesčetněkrát. V každém fotoalbu Paris / Paříž / Francie najdete aspoň jednu kopii. Když máte kliku, je skutečně jen jedna. Pokud ne, většinou se k fotkám svých kamarádů proklikáváte skrz záplavy jednotlivých ocelových nosníků. Eifelovku mám vyfocenou 25x! Ha, pochybujte někdo, že jsem v Paříži nebyl.

Moje otázka zní: Má cenu fotografovat něco, co bylo fotografováno již milionkrát? V případě Eifelovky číslo bude nejspíš několikanásobně vyšší. Potřebuje každý svých 25 snímků Eifelovky v horším rozlišení než je k sehnání na internetu (protože skuteční profi-fotografové mají techniku neskonale lepší, než na kterou většina moderních fotografů dosáhne... samozřejmě budou výjimky) ? A existuje vůbec ještě úhel, ze kterého Eifelova věž nebyla vyfocená?

Tím nechci kritizovat fotky každého jednotlivého člena výpravy vedle Eifelovky. To jsou fotky, které podle mě mají význam. Zachycení pomíjivého prvku, člověka, vedle celkem trvanlivé a neměnné stavby.

Jenže moderní fotograf může udělat 10 000 fotografií. To znamená, že na 250 z nich může být Eifelovka. Na dalších 20 přítelkyně čistící si zuby. 10ks - dramatický pohled na modrou oblohu skrz okno hotelu. Vyfocená podlaha. Dvacet snímků svačiny ve francouzském McDonaldu.

Na klasický film je možné zachytit 36 snímků. Po tom, co se zmáčkne 36x spoušť se musí film vyměnit, což stojí nějaký čas. Není to jen mačkání spoušti rychle za sebou, případné čekání na blesk. Také vyvolání klasického filmu není nic levného, ani pokud si to uděláte svépomocí. Přičemž se může vždycky něco pokazit. Potřebujete upravit klasickou fotografii? To musíte skutečně něco umět. V polotmě temné komory mžourat oči než fotografii doostříte, barevné fotografie jsou pak zase na úplně jiné úrovni. 

Nemluvě o tom, pokud máte ještě manuální fotoaparát, kde musíte odhadnout/odečíst nastavení clony, doby osvitu. Jeden dobrý snímek vám tak může zabrat třeba i hodinu času.

Moderní fotografie? -CVAK-CVAK-CVAK-CVAK-CVAK-CVAK-CVAK-CVAK-CVAK- Ten pátý se povedl nejlépe.

Samozřejmě, i dnes se pohybují ve světě lidé, kteří se nejdřív i s digitálním fotoaparátem zamyslí nad kompozicí, uzávěrkou a clonou. Fotografie takových lidí berou dech. Není jich příliš.

Photoshop

Naklopíme svých 10 000 fotografií do počítače. Z těch 10 000 zhruba čtvrtinu vymažeme, protože jsou naprosto špatné (máme-li soudnost). 

Vylosujeme odpovídající počet těch nejlepších. Lidem vyretušujeme červené oči, způsobené bleskem. To je skvělá funkce. Nevypadat na vlastních fotkách jako démon.

Jenže moderní fotograf si může hrát.

Bylo ošklivo? Udělejte si sluníčko. Nebo naopak, pořádnou oblohu. Fotka tak bude vypadat více dramatická.

Na internetu a obálkách módních časopisů jsme oblbováni dokonalými ženami i pány. Hvězdy Hollywoodu, ale i místní smetánka nemají jedinou vadu krásy. Aspoň na fotografiích ne. Některé krásky by bylo snad lehčí nakreslit od začátku rukou. Jenže to už dnes umí málokdo. Občas mám pocit, že fotografové si zvou modelky na focení snad jen jako inspiraci. Opětně nechci tvrdit, že modelky nejsou krásné. Ale s moderní technikou už není těžké vypadat jako modelka aspoň na fotkách.

Není divu, že některé dívky váží s make-upem nejspíš o kilo víc. To je totiž takový Photoshop pro všední den.

Závěrem - neposlouchejte mě, pokud se mnou nesouhlasíte. Sám fotím vestavěným fotoaparátem telefonu (3.2 Mpix, optika... kapři vidí lépe). Používám Photofiltre, abych upravil své fotografie do zveřejnitelné formy. A připouštím, že přikreslit želvě do pozadí Mordor je neskutečná legrace na půl hodiny. Ve skříni mi leží klasická EXA Ia na kterou nemám čas ani kapitál k provozu a externí expozimetr.

Jestli vás baví vyfotit Eifelovku 50x, vyfoťte ji 52x, ať se nádavkem pobavíte nad mou nelibostí.

Nebo si pořiďte klasický fotoaparát a pokuste se na fotografii podívat z jiného úhlu.

Jen netvrďte, že jste fotograf, pokud se vás týká vlastnictví tří věcí na začátku článku. Nebo se mě pokuste přesvědčit o tom, že se na to dívám špatně já. Mýlím se častěji než bych chtěl.

Jo a nikdy nemáte dost fotek s vašimi příbuznými a kamarády! Protože stejně už vypadat nebudete. Eifelovka vám postojí modelem i za 50 let (doufám).

Obrázky jsem převzal z webů:

http://www.wikipedia.org/

http://themetapicture.com/hes-coming-right-at-us/

http://suptg.thisisnotatrueending.com/archive/1917552/

Průtrž

Honem jehlu a nit!

Protrhla se nám mračna!

Jenže než se to zašije,

tak si to někdo vypije.

Postapo: První úlovek

Včera jsme byli na Kittchenově koncertu. Bylo to tuze dobré, je vidět, že vařit umí. Hlavně novinky potěšily. V jedné písničce byly vlaky, a já mám pro vlaky prostě slabost. Ke všemu jsme se s Kuchařem ještě vyfotili, takže večer to byl z této stránky více než úspěšný.
Já přišel domů a ještě v noci sepsal další kratičkou postapo povídku. Tak snad se vám bude líbit.

Dodnes nechápu, proč všichni ti lidi museli umřít. Nikdo nám nic neřekl. Nikdo se k nám ani nedostal. Zprávy se zkomolily a ještě dřív, než je kdokoliv ve městě vyslechnul oficiálně. Lidé, co umřeli ten den, kdy spadly rakety, nebyli poslední.

Hodně lidí umřelo kvůli Nemoci. Já jí měl taky. Tři dny jsem o sobě nevěděl a ještě dobrý týden jsem byl slabý jako moucha. Jiní zase jako mouchy padali. Ten rok bylo much hodně.

Pak už se lidi začali zabíjet navzájem. Kvůli různým věcem. Vodě. Baterkám. Teplu. Jídlu. Strachu.

Vzpomínám na svýho prvního.

Můj děda byl myslivec, a jeho táta i jeho děda byli taky myslivci. Lov máme v genech. A protože zrovna kvůli mý škole spadly na Hradec ty rakety, dohodlo se, že zachovám tradici. Většina myslivců v okrese byli už starý dědkové a bez techniky pro ně nebylo snadný v tom povolání pokračovat.

"Podívej se," řekl mi tenkrát děda, "když trefíš prase, bude maso. Když žádný prase netrefíš, tak nebude kukuřice."

Do lesa jsem jezdil na kole a s kárkou a s puškou a čekal na černou zvěř. Často jsem byl v lese i dva dny. Nebyla to čistá práce. Je to bláto, zima. Krev. Když jsem trefil, vyvrhnul jsem prase a na kárce dovezl domů nebo kam bylo potřeba. Za měsíc mi to s nožem už opravdu šlo. Díky kulovnici mě taky nikdo po cestě domů neobtěžoval.

Jednou jsem trefil divočáka a táhnul jsem ho na laně blíž ke kraji pole, kde by se mi líp dělalo. Moji samotu a námahu náhle přerušil výstřel a kousek přede mnou vystříkla ze země bahnivá fontánka. V ten okamžik jsem byl na zemi a odkutálel se do nejbližší díry na poli. Byla plná špinavé vody.  Přemýšlel jsem, odkud šel výstřel. Doufal jsem, že to vím. Sundal jsem si bundu, aby se mi líp běželo a nabil pušku. Naštěstí to nebylo daleko k takovému malému remízku. Vstal jsem a rychle běžel přímo mezi stromy. Další výstřel na sebe nenechal dlouho čekat, ale i tentokrát jsem měl štěstí. Stihnul jsem se schovat za stromem.

Skrz puškohled jsem pozoroval pole. Stál tam chlap v obnošených maskáčích a špinavý bundě, v ruce držel pušku a mířil na druhou stranu lesíku než jsem byl já.  Dlouho jsem přemýšlel, co mám vlastně dělat. Tak dlouho, že mě v remízku objevil a další výstřel se zavrtal do dřeva těsně vedle mé nohy. Sundal jsem ho. Na komoru.

Přišel jsem si ho prohlídnout zblízka. Ve tváři byl vidět hlad, v očích chvíli strach. Pak už tam nebylo nic. Sebral jsem mu pušku, náboje. Boty měl děravý. Naložil jsem prase. Tohle jsem vezl do Doks.

Vyprávěl jsem, co se mi stalo, tamnímu kuchaři. Řekl mi jen: "Příště vem i chlapa. Masa je málo."

Věděl o čem mluví, ten kuchař.

O Pišťuchách

Pišťucha je takové malé, nebezpečně roztomilé zvířátko. Víc vám o nich poví David Attenborough, bohužel video je v angličtine. Přikládám zde svoji pohádku o nich. Opětně jsem jí psal na mobilu smskou, někdy okolo jedné hodiny ranní. Zanechám proto stejnou úpravu jako u mamutů.

Původní verze se odehrávala v Alpách. Bohužel tam ale pišťuchy nežijí, proto jsem povídku místně upravil. A pokud by to někoho zajímalo, je to 13 smsek :)

Byla nebyla jedna slunna himalajska plan, na ktere se nepasl ani jeden jak, protoze tam bylo vic kamenni nez traty. Na te plani zilo hejno pistuch. Techto malych roztomilych zviratek tam bylo akorat, aby se pohodlne usadila po cele strani a navzajem si nekonkurovala ve sklizni kvetin, ale pritom aby si navzajem hlidala sva zadicka pred velkym zly jestrabem. Ten vsak lovil na velkem uzemi, takze pistuchy mely vetsinu dne klid a piskaly si spis pro radost nez pro vystrahu.

Vsechny pistuchy peclive vybiraly kvitka, ktera pak sklizela, ale byl jeden z nich na to moc nedbal. To byl pistucha Pista. Zatimco ostatni pistuchy uz meli dobre zasobeny senik, Pista ho mel sotva polovicni. Byla totiz sezona pampelisek a Pista je mel tuze rad. A tak misto aby nosil kytky do sveho seniku, ve skrytu kamenu pampelisky nadsene bastil. Takze misto seniku mu rostlo maximalne brisko.

Ostatni pistuchy o tom vedely a snazily se Pistu privest k rozumu. Jenze Pista bastil dal a kulatil se a kulatil.

Jednoho dne vsak priletel jestrab. Pistuchy si ho vcas vsimly a vypiskly varovny signal. Vsechny zmizely mezi kameny. Vsechny az na Pistu.

Ten se svym kulatym briskem sice pelasil, co mohl, ale byl hrozne pomaly. Temny stin dravce uz se nad nim zvetsoval a tmavnul. Pista byl vydeseny k smrti. Utikal, skakal, v tom ale zakopnul. To je muj konec! pomyslel si.

Nastesti behem toho zakopnuti byl jestrab jeste daleko. Pista dopadnul na kamen, a jak byl tlustoucky a kulatoucky, odrazil se jako gumovy micek a poskakoval mezi skalami, ze ho jestrab netrefil a znechucene odletel. Kdyz Pista doskakal, krome zamotane hlavy mu nic nebylo. Po tomto dramatickem zazitku se rozhodl, ze shodi a zacal trenovat beh. Pampelisky jedl stridme a vzdycky az po hlavnim jidle, na himalajskem vzduchu mu dobre travilo a zil dlouho a stastne az do smrti. A zadny jestrab ho nechytil.

Švédsky se spát řekne: sova
a Spi! se taky řekne: Sova!
Sov gott!

Možná bych si mohl najít kamaráda v Americe. Ne, že bych Američany měl nějak v lásce, ale mohli bychom si napsat Good night.

želvoun

Myšlenka na vlastní netovou storage už mě pálila delší dobu.
Nic to nestojí, kromě té malé trošky úsilí, kterou tomu hodláte věnovat, a můžete nahrávat, co se vám zlíbí. A asi by to nemělo porušovat těch pár zákonů a pravidel, co se téhle oblasti týkají.
Jenže jak je mým zvykem, nemůžu prostě nechat holé stránky. Takže vzniklo co vzniklo.
Najdete to tady:

http://zelv.own.cz/

Prostor pod tímto článkem je vyhrazen komentujícím dané stránky, pokud přišli z druhé strany.

Přesvědčení

Jak přesvědčit v jedné větě,
dívku o mé návštěvě v létě?

Slíbím ji podpis do jezera,
srandu od rána do večera,
a romantiku co se setmí
(budem dělat, co se nesmí),
ráno boží snídani,
půlku světa na dlani,
modré z nebe na té druhé,
jaká odpověď pak bude?

Je zdravé a praktické být štíhlý. Místo břichu zatím nosím pod bundou nákup.

Nové kolo

Mám nové kolo. Sice na něm budou potřeba vyměnit duše, pláště, rozmazat řetěz a přehazovačku, bude potřeba vydrhnout smirkem od rzi a umýt, ale zase nebylo drahý.
Mám radost!

Hvězda z popela

Užívej si
dokud budeš moci
využij dne, využij noci
až ocitneš se bez těla
zhasne tvá hvězda z popela
Těžce tě bude mrzet
každý den cos nechala svůj dým
tě místo světla tvořit stín
až budeš se měnit v Nic.

Má mě ráda! Koupila mi pivo.

Můj nový životní cíl je stát se prvním člověkem, který plivne do černé díry. Pokud se věda neplete, mohl bych plivat z pěkně velký dálky a stejně se nemůžu netrefit.

Tučňák

Vím o jednom tučňáku,
bydlel u nás v mrazáku,
toho štvaly nejvíce
nedovřené dveře lednice.

Nejradši měl všechno bílé,

k snídani míval zmrzlé filé,
K obědu si rád dopřával,
bývala treska, jednou i narval,
a lehčí jídlo k večeři,
sardinky nebo úhoři.

Nejvíce z celé civilizace
zajímala ho lyofilizace,
zmrzlinové dorty,
adrenalinové sporty.
Na bruslení však byl moc vratký,

na snowboard zase moc krátký.

I při všech těch potížích,
stal se skokanem na lyžích.
Jednou při skvělém větru
stal se prvním tučňákem,
co letěl 300 metrů.

TrampoTy

Dnešní den TrampoT s oběma té velkými, protože to se jen tak nestává.
Telefon od Jany, že v práci není žebřík, asi ani nebudu zmiňovat. Za to nemůžu.
Po obědě jsem si šel zaběhat, a tam to všechno skutečně začalo. Nejdřív opětně telefon, který se mi povedlo Lukášovi 3x vytípnout, než jsem se domluvil se sluchátky, že budeme telefonovat. Dohovořili jsme a sluchátka si vzpomněla na to, že jsem říkal, že si hodlám pořídit nová kvůli zlámanému kabelu, a zareagovala nečekaně výpovědí tlačítka Zapnout - Vypnout, které se vlomilo a zapadlo kamsi do jejich útrob. Nicméně jsem zapnul - vypnul klíči, pomohl nějakým začínajícím kešerům a doběhl na koleje.
Vložím klíč do zámku, otočím - nejde odemknout. Zkouším to znovu a znovu. Druhý klíč. Nic. Dobře, dojdu na recepci. Hodná paní recepční jde se mnou a mně na naší chodbě dojde, na kterou stranu jsem odemykal já a na kterou stranu se odemykat má. Nebyly stejné. Aspoň že to vzala s úsměvem.
Vzhledem k tomu, že na hokej koukáme s mojí sousedkou - Slovenkou, začínám z toho mít trochu špatný pocit.

EDIT: Sluchátka jsem spravil, ale s tím hokejem jsem měl pocit oprávněný.

Novofoundlandský reflex

Asi jsem u sebe objevil novofoundlandský reflex - jak někoho vidím se topit, skáču bez prodlení do vody. Tedy když se Petr s Barčou cvakli, byl jsem první (a také poslední), kdo jim pomáhal s věcmi a lodí. Bohužel 4 ze 5 piv, které vezli, bylo nenávratně polknuto temnými hlubinami a tůněmi Orlice. Voda byla studená, a protože jsem neměl náhradní oblečení, tak jsem pěkně mrznul celou cestu až do Hradce.
Odpoledne jsme se ještě vydali na minigolf, kde jsem obsadil druhé místo v kategorii jednotlivců.
Moje nejvroucnější přání? Teplé jídlo a spánek.

Antilopa a Tučňák

Vcelku úspěšný den jsem zakončil běháním s Antilopkou a Tučňákem. Ačkoliv Antilopka dlouho neběhala, vcelku mi stačila, kdežto na Tučňáka jsme museli sem tam čekat.
Při večerním běhání jsou největší problém mušky. Létají v hustých rojích a člověk jimi pak musí probíhat se zavřenými ústy a přivřenýma očima, aby nějakou nespolknul.
Když jsme doběhli, Antilopka vypadala skoro stejně skvěle, jako když jsme vybíhali. Však to není žádný dik dik. A Tučňák taky doběhl v pořádku.

Insomnie

Je trochu smutné, že ačkoliv celý blogspot se mi strašně líbí, tak operace s písmem, aby básně vypadaly tak, jak chci, je něco, co mi občas dá víc práce, než to vysypat z hlavy na klávesnici.

Včetně toho, že by mě zajímalo, která písma vlastně obsahují všechny znaky české abecedy. Úůůůů.

Zubaři

Otázka: O čem se baví dva studenti-zubaři, když se vidí asi po měsíci?
Odpověď: O zubech.
Naštěstí jsem stihnul usnout kousek za Hradcem. Když jsem se vzbudil, bylo stále stejné téma, a já si přečetl ceduli KNĚŽMOST. Kecali až k zastávce u nemocnice v Lípě.
Příště si na cestu beru celkovou anestezii.

Poleťme!

Holky v sukních
chlapci v tílkách
slečny dle nejnovější módy
lovci podél promenády
Chtěl bych oslovit obě zdejší pohlaví

"Popleťme si navzájem hlavy."

Časopis a běhání

Můj největší literární úspěch poslední doby - tři moje básničky (Bruslařka, Mamutí pochoutka a Dívka za oknem) vyšly ve fakultním časopise. Škoda, že z Bruslařky a Mamutí pochoutky udělal grafik jednu báseň... ale nemusí zrovna pršet, stačí když kape!

Čímž jsem si přihrál druhou část šupinky. V pondělí jsem se vrátil z běhání úplně promočený potem z horka. Protože se dneska konečně ochladilo, šel jsem znovu běhat, a vrátil jsem se promočený deštěm. Ale je dobře, že čas od času prší!

Barvy života

Relevanci testu, kdy máte na různá slova reagovat třemi barvami (výběr černá, žlutá, šedá, zelená, modrá, fialová a červená) a padají tu slova jako žaludek, mícha, mozek, bolest bych nechtěl nijak podceňovat.
To, že autor testu těchto slov dá popsat pomocí barev asi okolo stovky, takže jakýkoliv člověk se během testu musí rozčílit nad jednotvárností a začít test bojkotovat... Přeji hodně štěstí při vyhodnocování a hlavně se těším na ty závěry.

Všechno rozseknul spolužák, který na dotaz: "Co dalšího je pro vás v životě důležité:" napsal: nemuset už nikdy dělat barvy života.

Pártyláska

TuCTyvolePojď venVčera?TuC
TuCměljsiCo?VčeravidětTuC
TuCjaksePojď ven!jsemtvářilTuC
TuCJákdyžjsemtě neslyšímasimu toTuC
TuCtakhleDej mi rukunedělalřekTuC
TuCna tenKam jdeme?vůbecksichtTuC
TuCnezapomenuVen.nicTuC

TuCCo jsi mi chtěl?TuC

TuCŘíct, že tě mám rád.TuC
TuCStačilo dát mi pusu.TuC

První koupák

První letošní koupání v Máchově jezeře provedeno. Voda byla studená, ale zato byly veliké vlny. A člověk venku rychle oschnul.
Včera první pracovní den. Výdělek 0, zábava k nezaplacení. Asi bych s sebou měl nosit lano i do školy, člověk se s ním vždycky zabaví.

Laro

Skoro léto, ale ještě pořád jaro.
Celý Hradec se tak vykutálí do ulic a posedává na lavičkách nebo na trávě, nebo kde je zrovna místo a kam zrovna svítí sluníčko. Spousta bruslařů se vydá na velký průjezd městem, přímo hlavními ulicemi, křížem krážem. V Jiráskových sadech si ani není kam sednout, nakonec jsme našli lavičku až na svahu pod náměstím.
Jakmile zapadne sluníčko, je už sice trochu zima, ale to nevadí.
A co je nejdůležitější - prášky na alergii zatím parádně zabírají!

Podej mi ruku

Jaro je tady,
podej mi ruku,
nechci se ztratit
v tom shonu a hluku.

Jaro je tady,
na tvář tě políbím,
a shon a hluk
neslyším, nevidím.

Branný závod

Uf. Díky taškařici jménem branný závod mám několik zajímavých zážitků:
Překonání slepého ramene Labe přes 10 metrové vodorovné lano.
Vyšplhání se na most z hladiny Orlice a pak opětný návrat.
Přeplavání Labe v místě, než se do něj vlije Orlice. Tam i zpět.
Téměř 19 km běhu (občas chůze).
Nastřelení krásné desítky vzduchovkou, což bych chtěl odkázat Jáněti, že mi toho dala víc než si myslí.
Zjištění, že nejlépe se běhá v plynové masce s povoleným filtrem, za což bych chtěl zase poděkovat svému dědečkovi, že mě vzdělal i v těch méně tradičních oborech.
Chtěl bych poděkovat Ester, že to nevzdala a běžela s námi, protože bez ní bychom se nejen nezúčastnili, ale také by to nebyla taková legrace
a s výkřikem: "Jen ten úplně poslední, je skutečně in!" bych letošní individuální sportovní událost roku zakončil.
Doufám, že zítra neucítím nohy, protože jestli ano, tak mě určitě budou bolet.

Zase

Snad uvaříš mi zase
špagety a prase.
Jen když smrdím česnekem,
připadám si člověkem.

Běhání za duhou

Trénujeme na branný závod. Jdeme už tuhle sobotu, a oproti loňskému roku jsme tentokrát ten běh trénovali.
Honzík mi napíše, jestli nepůjdeme běhat. Rozhodnu se, že ano, vykouknu z okna a vidím, že sotva začalo pršet. Trochu váhám, ale Honza trvá na plánu. Když vyběhneme před koleje, na místě, kam poběžíme, je konec duhy. Tak běžíme za ním. Je to takový kýčovitý cíl, ale zaběhali jsme si pěkně a nebylo teplo.
Ale já mám pocit, že Honza ten déšť tušil, a jen potřeboval vyprat věci na běhání.

Zámek

Stavím nám zámek,
zatím jen v mé hlavě,
ale jestli ho chceš vidět,

ukážu ti ho hravě.

Nedělám si legraci,
to není žádné lhaní,

už mám základní kámen,
tady v mojí dlani.

Sůl

Z hádek bývají rány

z ran bývají slzy

ze slz je sůl co v těch ranách pálí

spálené srdce bolí

ale tluče přece

bolet přestane

až přestane být samo.