Tenhle příspěvek se bude trochu vymykat. Možná je to tím, že poslední dobou opravdu hlavně pracuji. Jsem lékárník a proto si mě v situaci, kterou popisuji představte v bílém a za tárou. Tára je ten pult v lékárně.
Přichází paní, že by ráda jedny konkrétní pastilky do krku. Leč, žel bohu, ačkoliv jsem o těchto pastilkách slyšel, nemám je skladem. Navrhuji, že je můžu paní objednat na odpoledne - k nám do lékárny se vozí zboží dvakrát denně, takže pokud si něco vymyslíte do půl dvanácté, odpoledne si to můžete krásně vyzvednout třeba po cestě z práce. A to jsme ještě docela výjimeční, znám spoustu lékáren, které mají více distributorů a zboží jim jezdí ještě častěji.
Nicméně ani odpolední dodávka paní nevyhovuje, protože ona je potřebuje hned. A jen tyhle. Načež prohlásí: "Víte, já jsem už u vás poněkolikáté a vy nikdy nic nemáte."
Tahle věta vám dá nahlédnout do zrcadla, ve kterých jako obchodník stojím úplně za nic a nedokážu se přizpůsobit potřebám zákazníka - pacienta.
Odvrácená strana zrcadla je ovšem ta, že mám na skladě položky za asi 2,5 milionu. Pastilek do krku mám minimálně 12 druhů od 8 výrobců a to většinou ve dvou až čtyřech příchutích.
Takže tu máme zcela reálnou situaci, kde stojí dvě osoby v lékárně doslova obklopeni léky, a přitom jedna z těch osob má pocit, že v téhle lékárně nikdy nic není.
Víte co je nejhorší? Kdybych se snažil mít od každého výrobku na skladě jeden kus, vyslechnu si věty: Máte tu vždycky jen jeden kus, a když budu mít dva To nemá tu správnou příchuť.
A víte proč tu nikdy nic nemáme? Aby nám sem nelezli lidi!
Závěrem - nechtěl bych, abyste si mysleli, že bych si chtěl jen poplakat. Minulý týden v pátek odpoledne se před lékárnou zastavila paní, vstoupila a strávila u nás nějakou dobu nutnou k vyřízení pár receptů a nějaké konzultace. A mimo jiné z ní taky vypadlo, že vešla kvůli tomu, že jsem se i v pátek odpoledne usmíval. Usmíval. V lékárně, kde nikdy nic nemáme.
