George Orwell - The Animal Farm (Farma zvířat)

Mimo jiné 13/35.Vcelku proslulá (každý se o ní učil) kniha George Orwella bajkou připomíná dějiny komunistické strany v Rusku, a vůbec odráží spoustu jiných totalitních režimů.

Také vcelku krátká záležitost, která by snad mohla být zábavnější, jenže tak to v té historii nebývá. Ve své podstatě byla podle mě asi lepší než 1984, protože můj osobní názor na Orwella je spíš ten, že ve psaní příběhů zas tak skvělý není. Ovšem pokud mluvíme o nastavení zrcadla totalitním režimům, jde o člověka na svém místě.

Ukázka:

Já jsem zvíře, ty jsi zvíře,

my jsme všichni zvířata,

budoucnost jak zlato září

veselá a bohatá.

Jednou přijde slavná chvíle,

kdy bez lidí budem žít,

rodnou hroudu vlasti drahé

jen pro sebe budem mít.

Kde jsou zvonce,

kde je chomout,

kde je postroj z našich zad?

Ostruhy a kruté biče

těch se každý zbaví rád.

Moře sena, moře zrní,

každý bude spokojen.

Jetel, oves, boby taky

budou naše v onen den.

Jasné slunce nad Anglií

čistší voda potoků,

vítr bude vonět jarem,

až shodíme jho otroků.

Přiložíme nohu k dílu

pro tu naši svobodu,

volněji se bude dýchat

zvířecímu národu.

Já jsem zvíře, ty jsi zvíře,

my jsme všichni zvířata,

budoucnost jak zlato září

veselá a bohatá.

Píseň všechny neobyčejně rozrušila. Než ji Major stačil dokončit, zvířata už zpívala sama. Dokonce i ta nehloupější pochytila melodii a pár slov, a chytřejší - jako prasata a psi - znala celou písničku v mžiku zpaměti. Pak, po několika pokusech, se Zvířata Anglie rozezněla po farmě v nádherném unisonu. Krávy ji bučely, psi kňučeli, ovce bečely, koně ržáli, kachny kvákaly. Píseň se jim tak líbila, že si ji přezpívali pětkrát po sobě, a kdyby nebyli vyrušeni, zpívali by ji až do rána. Hluk však probudil pana Jonese, který vyskočil z postele v domění, že na dvoře je liška. Popadl pušku, jež vždycky stála v koutě v ložnici, a vypálil do tmy několik kulek. Kulky se zaryly do zdi stodoly a shromáždění se rychle rozprchlo. Všichni spěchali na kutě - ptáci vyskočili na hřady, zvířata se uvelebila do slámy. Za chvíli celá farma spala.

Niccolò Machiavelli - Il Principe (Vladař)

Kniha z roku 1513, kterou by si ovšem mohli přečíst i dnešní politici, protože i když se některé věci mění, některé zůstávají stále stejné, ať už tu demokracie funguje více, či méně.

Machiavelli se na názorných případech z dějin i jeho dobových zážitcích snaží vysvětlit, jak by se správný vladař měl chovat v zemi, kterou spravuje, jak k občanům, jaká vojska by si měl pořizovat a vlastně jak si i takovou zemi získat.

Rady jsou čistě pragmatické, a některé věci jsou opravdu nadčasové, kniha je to krátká, takže pokud se hodláte stát prezidentem, knížetem, nebo třeba vůdcem s velkým F, je čas si svazek zařadit do povinné četby.

Ukázka:

Z toho soudím, že ten, kdo se chce udržet u moci, musí už předem zvážit všechny potřebné tvrdosti a povést je naráz, aby se k nim už později nemusel vracet, aby se dokázal bez nich obejít a získávat poslušnost jinak rozumnými a většině prospěšnými činy.

...

Kdo se chopí vlády z vůle a přízně lidu, musí si ji především hledět udržet. A to je snadné, neboť lid požaduje jediné - aby nebyl utlačován.

...

Tvrdím však, že vladař musí být přítelem lidu, jinak v něm nemá oporu v těžkých dobách. Spartský vládce Nabis odolal útoku Řeků a později i nájezdu římského vojska a obhájil proti nim vlast i trůn. Stačilo mu jen zneškodnit několik velmožů, jakmile se blížilo nebezpečenství. Kdyby však lid nestál na jeho straně, nebylo by mu toto opatření zdaleka stačilo. Jen ať se nikdo nepokouší toto mé tvrzení vyvracet omšelým pořekadlem Kdo staví na lidu, staví na písku . Je totiž platné pouze tehdy, když nějaký příslušník vyšších vrstev očekává, že ho lid osvobodí, začnou-li ho pronásledovat nepřátelé nebo úřady. V takovém případě se nutně musí zklamat, jako se stalo bratřím Gracchům nebo panu Giorgiovi Scalimu ve Florencii. Jiná je však situace, kdy na lid spoléhá vládce, který dobře svůj stát spravuje, je neohrožený, předvídavý a umí si v nouzi poradit a pro své plány získat občany. Ten může pevně počítat s tím, že ho lid nikdy nezklame, a pozná, že položil skutečně pevné základy.

Timothy Zahn - Star Wars: The Last Command (Poslední povel)

Závěrečný díl trilogie Ruka Thrawnova. Snad v trochu barvitějším stylu, než předchozí nezáživný zápis čtenářském deníku. Jak jsem psal již u prvního dílu této trilogie, největším kamenem úrazu všech tří knížek se mi zdají především poněkud neopodstatněné a nevysvětlené dedukce velkoadmirála Thrawna. Ano, leckdo by mohl namítnout, že v Lucasově světě Síly a různých jiných specifických úkazů je všechno možné.

Místem, odkud právě odletěla letka Rogue, prostřelila útočná formace A-plánů a řev jejích motorů se jasně nesl i řídkým meziplanetárním prostorem. Než se stíhačky TIE ženoucí se ve stopách letky stačily zformovat do obranné pozice, vlétly jim A-plány do zad a spustily palbu hlava nehlava oplátkou za hvězdný křižník.

Nicméně velkoadmirál a i jiné postavy mají často taková vnuknutí, že člověku přestává rozum stát. A Síla s tím nemá co dělat, protože se všichni v obavách před šíleným mistrem jedi C'baothem raději zdržují poblíž klecí s ysalamirii, živočichy, kteří dokáží ve svém nejbližším okolí Sílu odpuzovat.

Ale jinak dostáváme z knížek právě to, proč je čteme - pokračování příběhů hlavních postav - Luka Skywalkera, rytíře jedi, který i teď stále nosí blaster, jeho sestry Lei Organy Solo, titulované svými bodyguardy jako lady Vader, jejího muže Hana Sola (choť lady Vader, nebo také Han z kmene Solo), Landa Calrissiana, kterému Impérium opětně hatí jeho skvělou podnikatelskou činnost, Chewbaccy, obrovského chlupáče a dvou droidů - skvělého R2-D2 a věčně otravného C3PO. K tomu dostáváme nádavkem pašeráka Talona Karrda, který za Sola vzal roli... jeho roli v čtvrté epizodě, a Maru Jade, ženu, která stále musí spolupracovat s Lukem Skywalkerem, ačkoliv ho musí a nechce zabít.

Samozřejmě se tu mihnou i charaktery ostatních vůdců Nové republiky.

„Letí na nás stíhačky TIE!“ štěkl kapitán ze Dvojky.

„Všem lodím — zaujměte bojové postavení,“ ozval se hrobový hlas admirála Ackbara. „Obranná formace. Vypadá to na past.“

Přes všechny nedostatky je Poslední povel rozhodně nejlepší knihou trilogie. Konec je sice trochu předpovídatelný, člověk by mohl mít výtky k hlídání potomstva manželů Solových, ale správný fanda tyhle věci hravě skousne. I mě zajímá, jak se Luke a Mara dají dohromady... ale to trochu předbíhám do jiných příběhů.

Mara Jade
obvykle znázorňovaná jako zrzka s velkýma
očima zelené barvy

„Zdá se, že jsou všechny, kapitáne,“ řekl Thrawn. Válečné lodě Rebelie za průzorem se zastavily na obvodu gravitačního kužele interdikčních křižníků.

„Všem válečným lodím: připravte se k útoku na nepřítele.“

„Ano, pane,“ zakroutil hlavou Pellaeon v němém údivu. Proti vší logice se velkoadmirál opět nezmýlil. Válečná flotila Rebelie byla tady.

Timothy Zahn - Star Wars: Dark Force Rising (Temná síla na vzestupu)

Druhý díl v trilogii Ruka Thrawnova, tedy pokračování Dědice impéria. Ačkoliv se příběh pomalu rozjíždí, stále čtenář nestíhá sledovat fantaskní dedukci velkoadmirála Thrawna. Ale už to nebije tak často do očí.

Protože jsem vcelku rychle poté strávil i třetí díl Poslední povel, shrnu celou trilogii tak nějak více tam.

Názorná ukázka Thrawnových dedukcí:

„Nějaký dotaz, kapitáne?“ Thrawnův jemně modulovaný hlas proťal tichý šum hovoru na můstku.

„Ne, pane,“ ujistil ho Pellaeon a znovu se otočil k nadřízenému. Okamžik si ho ty svítící oči prohlížely a Pellaeon se podvědomě připravil na výtku nebo něco ještě horšího. Ale Thrawn, jak Pellaeon stále zapomínal, neměl onen legendární a vražedný temperament, který byl tak charakteristický pro lorda Dartha Vadera.

„Možná jste zvědav, proč jsme zatím nezaútočili?“ pokračoval velkoadmirál stejně zdvořilým tónem jako dosud.

„Ano, pane, byl jsem zvědav,“ připustil Pellaeon. „Zdá se, že všechna naše vojska už zaujala své pozice.“ 

„Naše vojska ano,“ souhlasil Thrawn. „Ale nikoli pozorovatelé, které jsem poslal do Hyllyard City.“ 

Pellaeon zamrkal. „Hyllyard City?“

„Ano. Připadalo mi nepravděpodobné, že by si tak prohnaný muž jako Talon Karrde zřídil základnu uprostřed pralesa, aniž by zároveň nenavázal bezpečnostní kontakty vně této oblasti. Hyllyard City je příliš daleko od Karrdovy základny, takže nikdo ve městě nemůže přímo sledovat náš útok; jakýkoli náhlý vzrůst aktivity ve městě bude znamenat, že existuje jakési spojení. Podle něj dokážeme Karrdovy kontakty identifikovat a vzít je pod dlouhodobý dohled. Nakonec nás k němu zavedou.“

„Ano, pane,“ řekl Pellaeon, ale čelo mu zbrázdily vrásky.

„Takže předpokládáte, že nikoho z Karrdových lidí nenecháme naživu.“

Velkoadmirálův úsměv ochladí. „Naopak. Předpokládám, že naše vojska najdou základnu prázdnou a opuštěnou.“

Pellaeon vrhl průzorem pohled na částečně osvětlenou planetu. „V tom případě, pane… proč na ni útočíme?“

„Existují pro to tři důvody, kapitáne. Za prvé, dokonce i takoví lidé jako Talon Karrde občas dělají chyby. Docela dobře se mohlo stát, že ve spěchu při evakuaci základny zanechal na místě nějakou klíčovou informaci. Za druhé, jak jsem se už zmínil, útok na základnu nás může zavést k jeho kontaktům v Hyllyard City. A za třetí je to pro naše pozemní vojska možnost k polnímu cvičení, které už potřebují jako sůl.“

Sergej Lukjaněnko - Nočnoj dozor (Noční hlídka)

Noční hlídka je mimo názvu obrazu, a jedné pratchettovky, také první knihou trilogie ukrajinského spisovatele, který svůj příběh zasazuje do centra Moskvy. A projedeme se i v metru.

Kniha popisuje život Jiných, lidí, kteří dokáží vejít do Šera, pohybovat se v něm a využívat jeho různých vlastností. Jiných je několik druhů, ale pro začátek je můžeme třídit na Světlé, Temné a neutrální. Někteří Světlí věnují své životy a úsilí službě v Noční hlídce, kde bojují proti překračování temných sil. Ale i naopak Temní mají Denní hlídku, a stejně tak kontrolují Světlé, aby nepřekračovali své pravomoci.

Sledujeme příběh Antona, který se konečně zvedne od analytické činnosti v Noční hlídce a vyrazí na terénní akci. Sám ale netuší, jak moc se celý příběh zamotá a jakou v něm vlastně hraje roli.

Filohluboká

Připravte se, tohle bude skutečně o životě. A o mých kamarádech.

Za prvé jako úvod je třeba říci, že jsem byl po opravdu dlouhé době socializovat, přičemž v českém stylu k této činnosti patří neodvratně alkohol a návštěva restauračního zařízení.

Událost - oslava Kubových narozenin, přivolala do daného zařízení přes 20 lidí, což není tak důležité, beztak jsem většinu oslavy prožil zahalen v oblacích dýmu, snažící se o odezírání v přehlasité hudbě a upíjení. Kuba je důležitý nesmírně, ale tentokrát to není příběh o něm - ale byla to jeho oslava, pilo se a zpívalo. Docela nudná pohodička.

Pak přišel Petr. Představte si velmi přátelskou tsunami. Asi mě teď nenapadne lepší přirovnání. Petr vstoupil, a objal se asi se čtyřmi lidmi způsobem, při kterým praskala žebra dobrosrdečností. Tancování na stole z čisté euforie. Nesnažte se nikdy napodobit podobné věci, faktor této spontánnosti jsem nikdy neviděl u nikoho. Petr to zvládá jako by to byly jeho domovské vody. A to i přesto, že zvládl během pár minut udělat takovou paseku, že se vytírala podlaha a utíraly stoly. Jeho entrée bylo prostě velkolepé a zrovna to je ta věc, kterou si všichni účastníci akce odnesou v hlavičkách vymazaných alkoholem spolu do postele, a to je ta věc, o které se bude mluvit.

Pak jsme já a Petr odcházeli na koleje. A v ten okamžik mě Petr, metrákový obr s ještě větším srdcem mě poslal do kolen.

"Jsem v depresi, že tohle skončí."

"Jako co přesně?" ptám se.

"No, vzpomínám, jak jsem přišel do laborky, a sednul si vedle tebe, protože jsem nikoho jinýho neznal, a teď za půl roku půjdu do práce, a od tý doby budu prostě jen dělat, a všichni ty lidi, který tady znám, už neuvidim," vysvětluje Petr. A lesknou se mu oči.

A já nevim co říct. Člověk si vybaví, jak na tý první akci skupiny před zmíněnejma laborkama jsme se Petrem našli. Zatímco zbytek skupiny trapně vymýšlel seznamovací frakce, s Petrem jsme v sobě navzájem shledali ten typ lidí, který na otázku Jdem na panáka? odpovídá jedním slovem Jdem. Jasně, zní to jako historka z protialkoholický léčebny, ale přiznejme si - jsme Češi, a tohle k nám patří.

Petr řekne tuhle větu, a já mám co dělat, abych se odebral kamsi do hloubky k chlapský hrdosti a našel síly vymrkat stejný skelný oči, jako má ten obrovskej dobrák vedle mě.

A když pak po chvíli řekne větu: "Asi stárnu," tak si člověk chtě nechtě musí uvědomit, že na tom něco je. A že se člověk musí odhodlat, a ještě hrábnout do studny mládí a nabrat plnou hrst živé vody, a napít se tak hluboce, že se skoro zakucká.

A jak přitom zvládnout všechno to, co se mu na hřbet hrne z vyšších pater života, no... člověk bude muset na něco přijít.

Timothy Zahn - Star Wars: Heir to the Empire (Dědic Impéria)

Dědic Impéria není první knížkou ze Star Wars, kterou jsem četl. Poněvadž už za rok by měla jít do kin sedmá epizoda, dalo by se předpokládat, že se scénář bude těmito knihami přinejmenším inspirovat. Po přečtení tohohle dílu, který je prvním z trilogie Ruka Thrawnova, ale popravdě doufám, že se najde inspirace jinde. Nemluvě o tom, že na filmu se mají podílet i herci původní trilogie, jenže příběh této knihy se odehrává 5 let po skončení episody VI, zatímco od jejího natočení uběhlo 30 let - což se na hercích poněkud podepsalo. Z původního obsazení by u mě prošli akorát R2-D2, C3PO a Chewbacca, všichni snad tuší proč.

Star Wars knížek nemám načteno málo, ovšem všechny příběhy se týkaly období Staré Republiky a Klonových válek, nedávno jsem si přečetl knihu o nájemných lovcích. Autorů těchto knih je několik, a podle tématu také stoupá a klesá úroveň jednotlivých knih. Všem mohu doporučit knihu Darth Maul: Sabotér od Jamese Lucena, která by si podle mě zasloužila zfilmování spíš, než nějaká první epizoda. Zklamáním byla třeba dlouhá série o mladém Boba Fettovi, kde pouhý fakt, že Boba má skvělé geny, nepřemůže to, že mu je teprve 10 let.

Dědic Impéria je pro mě bohužel dost velkým zklamáním. *Za touto značkou mohou být spoilery.* Samozřejmě potěší zpráva, že Leia čeká dvojčata, a začíná se cvičit v Jediských schopnostech. Han neztrácí na svém šarmu a dobrodružné povaze, Chewie nelíná, R2-D2 má v pořádku motivátory a C3PO je stále nablýskaný. Luka cosi trápí, a má to zřejmě něco do činění s nějakým dalším mistrem Jedi, který se v té části Galaxie znenadání objevil.

Impérium je sice po porážce u Yavinu otřeseno a rozdrceno, ale s návratem velkoadmirála Thrawna z okrajů se začíná zdát, že se karta může lehce obrátit. A právě Thrawn je v této knize podle mého ten největší problém. Nepochybuji o tom, že Thrawn je výborný taktik a skvělý válečník a vojevůdce (však Zahnovu Mezigalaktickou výpravu, kde se tento chisský génius objeví, jsem četl také), nicméně v odhadování přesných akcí a postupů našich ústředních hrdinů je vskutku nepřekonatelný. Touto schopností disponuje také Talon Karrde, ale ten přeci jen na některé karty nevidí. To, co jsou tito dva schopni vydedukovat z naprosté špetky informací, je až trapně k neuvěření.

Dalším zrnkem písku v oku je postavička pro změnu poněkud zmatečně jednající Mara Jade, ale protože tuším z jiných zdrojů něco dopředu, doufám, že se aspoň tenhle charakter třeba během trilogie poněkud vytříbí.

Pokud vás zajímá, co se dělo po šesté epizodě, je tahle knížka vaší odpovědí. Jestli se chcete dostat do světa Star Wars knižně, doporučoval bych možná sáhnout po něčem jiném.

Roger Zelazny - The Courts of Chaos (Dvory Chaosu)

Pátý díl dlouhé série Amber. Navazuje přesně tam, kde minulá kniha skončila, a i nadále sledujeme osud prince Corwina. Ten už má poskládaný celý obrázek, a proto je tato kniha konečně tím, na co jsem celou dobu čekal - akce, promyšlené činy, rozuzlení a konfrontace, odhalení pravých nepřátel a velká bitva dobra a zla.

Tato kniha zakončuje příběh, ve kterém je Corwin hlavním hrdinou, další pětice knih sleduje příběh jeho syna Merlina.

Stručné shrnutí prvních pěti knih
(bez výrazných spoilerů)

Příběh série začíná na Zemi, kde hlavní hrdina, tehdy pod domnělým jménem Carl Corey, uniká ze sanatoria pro duševně choré. Trpí výrazným výpadkem paměti, a ze všeho okolo si dá dohromady jen to, že nejspíš není tím, kým si myslí, že je. Brzy potká jednu ze svých sester, dozvídá se své pravé jméno Corwin, a částečně i to, kým vlastně je. Pro úplnou paměť ale musí cestovat do Amberu - skutečného světa, který vrhá kolem sebe stíny, které jsou mu podobné - jedním takovým stínem je právě i Země.

Po získání své paměti se Corwin pouští do boje o osiřelý trůn Amberu proti několika jiným sourozencům. Po dlouhém boji však zjišťuje, že vlastně nejde o boj o trůn, ale musí se bránit celá říše proti silám daleko horším.

Po dočtení první pětice člověk zjistí, že příběh je vlastně dost dobrý. Jediná chybička na celé té věci je snad jen známá věta "kdyby to nebylo tak dlouhý". Corwin je sympatický a pragmatický hrdina, což snad bude patrné z následující ukázky.

Ukázka:

Dosáhl jsem úpatí kopce a zahnul, abych projel nedalekým úvozem. Potřeboval jsem lepší výhled - “Lorde Corwine z Amberu!” Čekal na mne za úvozem, až k němu dorazím. Veliký chlapík mrtvolné pleti, s rudými vlasy a barevně k nim ladícím koněm. Chráněn byl brněním měděné barvy se zelenavými ozdobami a seděl obrácen čelem ke mně, nehybně jako socha.

“Viděl jsem vás na tom kopci,” pronesl. “Vy nemáte pancíř, že ne?” Udeřil jsem se do prsou.

Ostře přikývl. Pak zvedl ruce, nejprve k levému rameni a nato k pravému, otevíraje spony prsního plátu. Když je rozepnul, sejmul krunýř a spustil jej levou rukou na zem. Totéž učinil s náholenicemi.

“Dlouho toužím se s vámi setkat,” řekl. “Jsem Borel. Nechci, aby se říkalo, že jsem byl vůči vám ve výhodě, když jsem vás zabil.”

Borel… to jméno mi bylo povědomé. Pak jsem si vzpomněl.

Měl Darinu úctu a obdiv. Byl mistrem meče a učil Daru šermovat.

To je hloupé. Můj respekt jen posílil tím, že si sundal brnění. Bitva není hra, a já netoužil dát se všanc nějakému domýšlivému blbci, který si myslí opak. Zvlášť když ten blbec umí šermovat, což jsem cítil zatraceně dobře. Když nic jiného, tak mne přinejmenším vyčerpá.

“Nyní vyřešíme záležitost, jež mne dlouho znepokojovala,” dodal.

Odpověděl jsem mu malebným vulgarismem, otočil svého vraníka a pádil tam, odkud jsem přišel. Jal se mne neprodleně pronásledovat.

Když jsem se vnořil do úvozu, uvědomil jsem si, že nemám dostatečný náskok. Během několika okamžiků mi bude v zádech a srazí mne k zemi či přinutí bojovat. Neměl jsem sice moc na vybranou, mé možnosti však ještě nebyly zcela vyčerpány.

“Zbabělce!” křičel. “Utíkáš před bojem! To je ten velký válečník, o němž jsem tolik slyšel?” Sáhl jsem na ramena a odepnul si plášť. Po obou stranách mou cestu lemovala strmá stěna, sahající mi do výše ramen a o kus dál do pasu.

Vykulil jsem se ze sedla směrem nalevo, zavrávoral, ale podařilo se mi zůstat na nohou. Vraník běžel dál. Pohnul jsem se doprava a sledoval, jak se můj pronásledovatel blíží.

Uchopil jsem svůj plášť oběma rukama a švihl jím v obratu, který toreadoři nazývají “obrácená veronika”, sekundu či dvě předtím, než se kolem mne mihla Borelova hlava a ramena. Plášť jej zachytil, vytrhl mu meč, obalil hlavu a zbrzdil paže.

Nato jsem kopl, tvrdě. Mířil jsem na hlavu, ale trefil jsem jen levé rameno. Vyletěl ze sedla a také jeho kůň pokračoval v běhu.

Skočil jsem po něm s taseným Grayswandirem. Zastihl jsem ho právě ve chvíli, kdy se mu podařilo strhnout ze sebe plášť a pokoušel se vstát. Probodl jsem jej tam, kde seděl, a viděl udivený výraz na jeho tváři, když rána vzplanula.

“Ach, jak podlé!” volal. “Doufal jsem v tvé lepší já!” “Nejsme na olympiádě,” odtušil jsem, oklepávaje pár jisker z pláště.

Philip K. Dick - Do Androids Dream of Electric Sheep? (Blade Runner - Sní androidi o elektrických ovečkách?)

Knižní předloha filmu Blade Runner s perfektním Harrisonem Fordem, který má zajímavou vizuální stránku, i když se jedná jen o zajímavou detektivku ve sci-fi kabátě.

Knížka má atmosféru daleko ponuřejší - na Zemi, zničené poslední světovou válkou a zaneřáděnou radioaktivním prachem už zbývají jen poslední lidé - příliš staří, aby odešli kolonizovat jiné světy, speciálové, které už prach zbavil možnosti reprodukce a pak lidé, jako je Rick Deckard, který se svou ženou opečovává svoji ubohou elektrickou náhražku ovce. Oba se potácí na okraji deprese. Rick touží po opravdovém zvířeti, na které při své profesi policajta nemá prostředky. Jeho šance je dostat se na místo hlavního nájemného lovce a zabít pár uprchlých androidů za vysoké prémie. Jeho přání se zanedlouho splní, protože nájemný lovec Dave Holden je zraněn uprchlým androidem, a jeho práci - odstranění 6 androidů, dostává Deckard. Ten si ale zároveň uvědomuje, že nový typ androida s Nexus 6 je více než nebezpečným protivníkem.

Kniha je mou 12. přečtenou knihou ze seznamu 35 knížek, které by jste si měli přečíst. Musím říci, že možná právě k té ponuré atmosféře a trochu jinému úhlu pohledu dávám přednost filmu Ridleyho Scotta, který je svým způsobem kultovní.