Letní pohádka o měsíčních vílách

Znáš měsíční víly?

Jednou takhle na sluníčku,

viděl jsem jednu, na chviličku,

a i za tu chvíli,

byla jen tak, bez trička.

V poledne, i skrze křídla,

kůže se jí popálila,

vypadá jak ředkvička.

Jako když zvonky zvoní,

smály se jí sestry víly,

když se smíchy unavily,

postaraly se o ni.

Po soumraku za hodinu

rosu v trávě nasbíraly,

kůži ji s ní namazaly.

Příště už bude víc ve stínu.

Slaná

Přišla jsi slaná
nepohodlí z horka jsi vyřešila
k radosti nás obou
a čekali jsme než se setmí
Kde tou dobou
byly naše starosti?
Mám rád tyhle letní
radosti.

Součtenáři

Nápad číst s Koalou stejnou knížku byl super v tom, že můžeme rozebírat jeden příběh s oboustranným pochopením (jelikož mi bylo vyčtenou, že dokážu odvyprávět příběh přečtené knihy tak, že ji člověk ani nemusí číst... doufám, že ty moje náhledy a mini-recenze tuhle schopnost nemají). Bohužel rychlost čtení je odlišná, a nějak se navrací má insomnie s tím, jak snižuji dávky antihistaminik, takže propadám opětně kouzlu nočního čtenářství.

Takže vám povím, že když vám v noci umře na stránce nejoblíbenější postava, a vy to Koale nesmíte říct, protože by byla naštvaná nejen kvůli tomu, že jí zase prozrazuju příběh, ale ke všemu není právě probuzená Koala vůbec příjemný společník (obzvláště ve 2 ráno probuzená Koala) - prostě mnohavesmírové drama.

Úřad smrti

"Promiňte, že jsem tu až dneska, já jsem mrtvý už od úterý, ale nikdo mi neřekl, že se mám na nějaký úřad hlásit," povídá klidně starší elegantní pán u přepážky.

"Tím se netrapte, pane Černý, to se občas stane," vysvětluje mu s úsměvem sympatická smrtka. "Daleko horší je to pro toho, komu jsme to řekli místo vás."

Na úřadu smrti bylo jako vždy paradoxně živo. Nové vyděšené tváře mísící se s otrávenými, které čekají před okénky s formuláři, žádostmi o odklad, reinkarnaci. Nacpaná čekárna, kde na sebe lidé čekají.

Jen díky obrovskému mramorovému prostoru se všechny ty zvuky přístrojů, přešlapování anebo tichého hovoru mění tisícinásobnými ozvěny na šum, připomínající vzdálený oceán.

"Vy jste ten nový uchazeč o práci?" přistoupil ke mě smrťák ve středních letech. Tipoval bych mu něco mezi 50 až 200 lety. Je to těžko rozlišit přesně.

"Ano, to jsem já," odpovídám a zvedám se z lavičky. Smrťák mi ukáže dveře, které vedou někam skrz dřevěnou stěnu za přepážky. Následuji ho až do jeho kanceláře někde v patře, kde mi zase beze slova ukáže černé kožené křeslo a zavře dveře. Teprve tehdy utichne šum úřadu a rozhostí se sametové ticho.

"Víte, co ta práce obnáší?" zeptal se mě hned ze začátku.

"Pochopitelně, pasivně jsem si procesem prošel jako všichni, co jsou tady."

"Nemáte zrovna moc zkušeností," podíval se na mě poněkud úkosem.

"Nebyl zrovna čas, když jsem hned po škole odešel."

"Ano, to je pochopitelné. Není vlastně nutné, aby tu ani jeden z nás ztrácel čas. Doba nás nutí navyšovat stavy, máte o práci zájem?"

"To mám," přitakal jsem.

"Де я? Що відбувається?" zvolal náhle.

Znělo mi to poněkud rusky, takže jsem se rozhodl odpovědět: "Vse v poryadke. Poydemte so mnoy." Tuhle větu jsem se naučil v několika jazycích s tím, že by se mi k pohovoru mohla hodit.

Úředník se usmál.

"Nejspíš by jste s tím také vystačil, ale dostanete intenzivní jazykové kurzy, pro případ, že byste musel jet už brzy na služební cestu. Přeci jen to je ten důvod, proč navyšujeme stavy."

Hon na myšlenky

Občas vzdáte i hon na vlastní myšlenky.
Proč ztrácet energii, když nechtějí poslouchat?
Příliš by byla částka z peněženky,
nechce se vám ji vlastně dát,
abyste spláchli pachuť z úst,
jazyk zvláštně hořko-kyselý,
co přišla vlastně odnikud,
když jste ještě byli veselí.