Účetní kniha

V co vlastně věřím?
Našly se i okamžiky,
kdy jsem nevěřil v nic,
natož v sama sebe.
Však odsouvám ty chvíle
(kdy jsem byl) beznaděje.
Má dáti, dal.
Je to tak prosté.
Někdo dává,
někdo bere.
A když se sečtou všechny účetní knihy světa,
vyjde nula.
Našly se i okamžiky,
kdy jsem nevěřil v nic.

Gabriel García Marquéz - Cronica de una muerte anunciada (Kronika vopred ohlásenej smrti)

Tenhle pán taky dostal Nobelovku za literaturu, a to především za svoje dílo Sto roků samoty, které opravdu stojí za přečtení.

To, že Santiago Nasar zemře, se dozvídáme hned z první věty. Čímž podle mě záludný název knihy trochu ztrácí na kouzlu, hned z první věty víme, kdo umře a kdy umře. Daleko zábavnější byl Jack, Pán stínů, kde mě náhlá poprava hrdiny na třetí stránce opravdu trochu vyrazila dech, ale to je z jiného soudku.

I když kniha není dlouhá, dozvídáme se spoustu podrobností o svatbě, která proběhla předchozího dne, ale hlavně spoustu věcí o osudu. Protože i když se některé postavy snaží, Santiago ten den zemře. To je daný jak na obálce knihy, tak v první větě, a nic s tím nenaděláte. Nicméně chcete-li se dozvědět proč, to vám nezbude než se pořádně začíst.

Nemůžu než neporovnat tuhle knížku se Sto let samoty, je psaná stejným stylem - události zdánlivě všední na sebe navazují jedna na druhou a nám se odehrávají okamžiky před smrtí několikrát a z různých úhlů. Sto let samoty je psáno lineárně, ale styl je velmi podobný - události jsou naoko všední, jen maličko vybočují z něčeho, co bychom označili obyčejným dnem. Každá z těchto knih tak popisuje, co z řady takových malých vybočení může vzniknout.

Jaroslav Bednář - Má Praho, město múz

Mám rád antikvariáty. Možná proto, že jsou jako knihovna, ale knížku si odtamtud můžete odnést a

už nikdy ji nemusíte vracet.

Nicméně jednou jsem byl takhle v antikvariátu pana Čejky a hledal dárek pro maminku, a v policích na mě mrkla tahle knížka. Z čisté náhody a zájmu jsem ji vzal - beztak jsem se sem přestěhoval kvůli chvilkové představě, že také budu psát o Praze, jako Seifert, Nezval nebo Apollinaire, proč se neinspirovat.

Co je skutečně zajímavé je to, že s Jaroslavem Bednářem jsme vlastně spolužáci. On tedy nastoupil na fakultu o 100 let přesně dříve, ale i přesto si myslím, že na náhodně vybranou knihu je to dost velká náhoda.

Básničky jsou samozřejmě o Praze. Autor často skládá jmenovitě poklony velikánům různých múzických umění, takže pokud byste chtěli jít po stopách veršů, víte kolikrát kam jít, na koho se ptát a kam se dívat. I když se za tu spoustu let Praha stihla změnit, spoustu z míst, o kterých se píše, snadno najdete.

Ukázka:

Dům U bílého lva - Minuta

Středověkou lékárnu ještě v krovech cítím vát,
pryskyřic vzácných, jedovatých herb omamnost aromat.
Nese mne k dálkám v rozblouznění tajemný opiát,
i Číny prach jeleních rohů, Egypta mumie vera,
pach z křivulí alchymistů černé magie,
i temna šarlatánství sterá -
Prazáklad chemie, jimž k dnešku věda spěla.

Mé oči milují ta černobílá sgrafita
před půl stoletím na Bílém lvu odkrytá -

Na lunetových římsách pohybů běží drama
propletených těl a koní v útočné válečné scéně
a pod kopyty oře pěšákovo starořímské tělo
                        na zádech leží poražené.

A v mistrovském díle sblížená těla Adama a Evy
u stromu Poznání s hadem ve větvích
o dědičném hříchu asi neví.

Proč ale malíř lidem z ráje u jejich paty
namaloval, jak si v trávě hoví
malý jelínek - parohatý?

Starý Ungelt

V královský dvorec Týna loudám se úzkými uličkami.
Na celním domě s honosnou loggií
po léta mne mámí
zčernalá renesanční sgrafita.

Tři staletí tu Paris volí mezi krásami tří
                         ženských těl,

a ještě se nerozhodl -
Věčně mužské -!
Nejlíbeznější asi neviděl.

Frank Herbert - Children of Dune (Děti Duny)

Slyšel jsem od několika lidí, že celá série Duny má sestupnou tendenci. Nejvíce je za to samozřejmě zodpovědný první, absolutně špičkový díl. Sám za sebe bych mohl pokračování Spasitel Duny a Děti Duny doporučit jen těm, kteří jsou si jistí, že na Arrakis chtějí strávit zbytek života. Existují ještě další dvě pokračování, do kterých se já už pouštět nehodlám. Politické pletichaření a stavba složitých linií není to, co mě na sci-fi přitahuje (např. Nadace), a se sérií s poněkud kolísavou kvalitou už mám taky své zkušenosti (Stopařův průvodce po galaxii).

Příběh knihy není vůbec snadný. Hlavními postavami jsou Ghanima a Leto, dvojčata, která se narodili Chani a Paulovi Atreidovi na konci minulé knihy. Krom toho, že jako každá správná dvojčata mají mezi sebou určité pouto,Ghani a Leta pojí ještě ten fakt, že jsou předzrozená - na buněčné úrovni si nesou všechny vzpomínky svých předků. V tomhle je dokáže pochopit jenom jejich tetička Alia, která je momentálně regentkou Duny. Ta ovšem podlehla tlaku všech vědomí, která v sobě nosí, a vybrala si jako největšího vnitřního pomocníka zrovna zvrhlého zemřelého barona Harkonnena. Přesně toho, kterému podřízla krk v první knize, když jí byly asi čtyři roky, nebo kolik. Jak je ten svět malý.
Dvojčata bohužel pozorují změny, které se s Arrakis dějí. Ekologická revoluce je v plném proudu, takže Duna se začíná zelenat. Fremeni přestávají nosit filtršaty. Plýtvá se vodou na stavbu domů z nepálených cihel. A kromě toho, že fremeni se začínají hašteřit, pletichařit a všeobecně měknout, to jednou ovlivní i červy a produkci koření. Sice větu Spice must flow. v celé knize nenajdeme, ale nám, co si pamatujeme dobré kusy první knihy, je jasné, že bez koření to jen tak nepůjde.

Podle všeho měla první Duna 615 stránek a četla se jedním dechem, Spasitel Duny 256 stránek a trochu to drhlo, tato kniha má stránek 432 a čas od času mě poháněl pocit dočti to, ať to máme z krku. Některé věci mi nepřišly úplně logické, ale nejsem Božský imperátor Duny, abych mohl chápat všechno.

Christopher Moore - The Stupidest Angel (Nejhloupější anděl)

Pokusy vysvětlit společnosti, o čem zrovna čtete, pokud čtete knihu od Christophera Moora, se vám mohou dost vymstít. V případě Špinavé práce to kupodivu ještě šlo. Ale tohle už je opravdu těžká bejkárna - v tom pozitivním slova smyslu. Kniha opět slyšena přes sluchátka doma i v metru.

Hned v začátku knihy se nám dostane upozornění, že v knize se objeví sprostá slova a souložící lidi po čtyřicítce. Pak se ocitáme v jednom městečku v Kalifornii, kde snad nikdy nesněží, ale přesto je to městečko hojně navštěvováno kvůli jeho vánoční atmosféře.

Myslím, že místo nastiňování nějakého příběhu vám jen popíšu hlavní charaktery této knihy:

• Theo - místní policista a pěstitel marihuany
• Molly - jeho žena, bývalá herečka béčkových akčňáků, schizofrenička, při vysazení prášků jí do života kecá Vypravěč a mění se v Kendru, bojovnici pustiny
• Lena - její kamarádka, která při nehodě s rýčem zabije Santa Clause při krádeži vánočního stromečku
• Tucker - pilot ve službách DEA, který jí pomáhá ukrýt tělo; a pak je přitahován jejím tělem
• Roberto O'Kaloň - jeho kaloň
• Raziel - anděl, který se snaží splnit dítěti vánoční přání, má rád horkou čokoládu a osvobozuje medvídky ze sáčků instantního kakaa

Terry Pratchett - Going Postal (Zaslaná pošta)

Tahle kniha Zeměplochy, která se dočkala filmového zpracování, byla dlouho v pořadníku na čtení, abych se mohl poté podívat i na film.

Hlavní hrdina knihy je podvodníček Vlahoš von Rosret, který je polapen a oběšen. Tímto věšením se z něj však nestává mrtvolka, ale figurka na šachovnici patricije Vetinariho, který je vládce Ankh-Morporku. Ten Vlahoše jmenuje vrchním poštmistrem a nařídí mu, aby zprovoznil poštu tak, aby mohla konkurovat velké datové lince signalizačních věží. K ruce Vlahoš dostává golema, který se stará jak o jeho bezpečnost, tak i o to, aby podvodníček znovu neupláchl, a dva pošťáky. A na starost má starou budovu pošty, která je zavalena tisíci nedoručenými dopisy. A ke všemu se zdá, že Velkou linku vedou ještě větší fachmani z oboru podvodů než je on.