Signal je
festival světla, který tuším dnešní večer v Praze končil, a tenhle článek vlastně není skoro vůbec o něm, ale tak trochu náhled na můj život v matičce stověžaté a jak se může nějaký večer vyvinout.
Ještě v práci sháním doprovod na zmíněný festival a nenacházím nenalézám. Ondra mi dal košem kvůli nějaké kolaudaci (nic osobního) a zbytek potenciálních doprovodů je buďto mimo Prahu, nebo už tam byli. Ale co, dojedu sám, prohlédnu si podle všech to nejzajímavější a pojedu domů.
Večer vlastně začal pro mě dost špatně, jelikož v bláhové představě jsem místo na náměstí Míru vystoupil na Jiřího z Poděbrad v domnění, že ta velká projekce je tam. Vyjdu z metra a všimnu si postavy na nějakém kamenném soklu ve skupince lidí a říkám si: "Je to Jirka, nebo není?" Obejdu náměstí a jelikož nemám úplně ve zvyku oslovovat cizince, kterým navíc není moc dobře vidět do obličeje, navíc v Praze, ale nakonec se nějak rozhoupu a "Hele, ahoj Jirko, jsi to ty?" a je to trefa. S Jirkou se znám z kolejí (ostatně všichni, co pobývali na Kotli v rocích 2011-2013 musí znát Jirku "Filozofa", jinak jsou to šprti, co jen seděli na pokojích - a i ti jim šli občas vynadat, když hráli na housle zrovna u nich na patře). Takže chvíli kecáme a pak se seznamuji i se zbytkem skupinky, což jsou Roman a Jirkova přítelkyně Caroline, což je francouzka již podle ucha a přízvuku v angličtině. Čímž mi obsazuje kolonka doprovod a jdeme tentokrát na správné náměstí. Projekce nebyla špatná, myslím, že dost se podepsalo to, že jsme stáli hrozně blízko a můj plán vzhledem k dobré společnosti se mění na "na Staromák? proč ne?".
Čili jdeme Prahou, kecáme s Jirkou, který žije podle spousty lidí vysněným životem "tak teď jsme byli v Asii, zítra jedeme zase do Francie", opráším angličtinu při společné konverzaci, dojdeme na Staromák, kde stojíme pod Orlojem, a shlédneme zdejší projekci, o které Jirka řekne, že je to
bullshit a já s ním dost souhlasím a mizíme na náplavku. Chvíli mluvíme o francouzské hudbě, o který Jirka zase říká, že je to
shit, já se snažím vzpomenout na nějaké francouzské kapely, snažím se resuscitovat svoji francouzštinu, ale můj pokus o vyslovení
Nouvelle Vague slyší Caroline jako
Nouvelle Vache, takže se z toho trochu vzpamatovávám a pak mizíme na náplavku.
Tam není ani noha. Jirka prohlásí: "Čekal jsem tu davy krásných žen, které by se tu promenovaly."
Caroline na to dotčeně řekne: "A co já, já jsem tady!" Je to několikátá česká věta, kterou ten večer řekne, každá ta věta mě rozesmála, zčásti kvůli přízvuku, který zní jako kdyby každé to slovo bylo ve vlastní dřevěné krabičce, zčásti kvůli tomu, jak jsem překvapený, jak ta holka ten jazyk zvládá a že nám s Jirkou vlastně většinu času rozuměla, i když jsme mluvili mezi sebou česky.
Jdeme na Palackého na metro a rozjíždíme se na opačné strany.
Tak to byl třeba jeden z těch večerů, kdy jsem docela rád, že bydlím v Praze. A jsem rád, že pořád tak nějak funguje moje vlastnost někam přijdu a aspoň jednoho člověka tam znám, kterou jsem objevil na Kotli. Ona ta vlastnost byla na Kotli často podmíněná tím, že jsem Jirku znal od prvního týdne a ten byl pak všude, ale...
