chuť na rtech

Kouřil bych
leč odnaučil jsem se cigaretám
natolik drasticky, že je nemohu
často ani cítit.
A přesto
zůstala mi ta chuť
možná až kojenecká
hrát si rty a sát
a tak bych si bral do úst
hrdlo láhve
tvé rty
tvé prsy
tvé rty
Koušu se do jazyka
a do úst beru slova.
Tvé rty a tvé rty znova.

Mokro na Lipně

Tak jsem se dostal k tomu, že tvořím štítek cestování, protože jsem tuhle chtěl někomu ukázat článek na blogu o tom, jak jsme byli v Tatrách, a zjistil jsem, že jsem nakonec žádný nenapsal. Ne že by to byla nějaká velká škoda na poli cestovatelských blogů (vlakem do Popradu a pak třikrát vzhůru k Tatrám se dokáže vyškrábat každý), ale byl bych měl zaznamenaný nenáročný výlet pro lidi, co většinu času stráví v práci a nejsou žádní špičkoví sportovci.

Štěpán Kopřiva - Rychlopalba

„Takže mazejte do Kundratky. Oba. A fofrem.“

„Do Kundratky?“ zeptal jsem se. „Na odtahový parkoviště?“

Nadporučík už s námi skončil a rázoval ke dveřím. „Kolik Kundratek asi tak znáte?“ zeptal se mě ještě přes rameno.

„To je trochu indiskrétní otázka, nemyslíte?“ zamyslel jsem se. 

Že máme s Niki nejednu ohavnost společnou mluví také to, že když mi doporučí knížku, buď jsem ji četl, nebo se mi fakticky líbí. Patrně proto, že mezi její vcelku oblíbené autory patří Žamboch (Líheň), Kotleta (Bratrstvo krve) nebo Kopřiva. Od toho jsem měl již tu čest číst Asfalt, což je kniha, která ve mně doopravdy zanechala stopu.

Rychlopalba je první vydanou detektivkou Štěpána Kopřivy. já však doufám, že nezůstane poslední. Tempo celé knihy je totiž absolutně parádní. Hlavní hrdina je sice obyčejný uniformovaný pochůzkář, takže řešit nějaký složitý případ absolutně není jeho náplní práce. On to ví ostatně taky. Ale nějak si nemůže pomoct.

Bez jakékoli možnosti nahlédnout do spisu již vedeného vyšetřování se mravenčí prací snaží získat poznatky o případu zmizelé neteře jednoho svého spolužáka ze školy. Do toho řeší svoji obvyklou pracovní náplň, která rozhodně není žádná radost. A k tomu ho zrovna opustila žena.

„Chovala se nějak divně?“ Bezradně na mě čučel. V jeho dvanáctiletém světě se všechny holky chovaly divně. Byly to nebezpečné, nesrozumitelné bytosti, ke kterým bylo nutno přistupovat jako k nevybuchlým minám s akustickou roznětkou (viz sovětský válečný film Allegro s ohněm, 1979). 

Střídání soukromé detektivní činnosti s běžnou prací pochůzkáře, skvělé dialogy a barvitá přirovnání spolu s častými rvačkami rozhodně chytnou a nepustí (myslím, že jsem začal číst v pátek na cestě do Ostravy, dneska je úterý, přes víkend jsem moc času neměl). Za mě rozhodně super.

„Jaký doklady?“

„Například občanskej průkaz?“

„Nebo cestovní pas s povolením k pobytu?“ doplnil jsem Holuba.

„Nebo s vízem k pobytu za účelem zaměstnání?“ doplnil Holub zase mě.

„Co? Jaký povolení k pobytu? Já jsem rodilej Pražák!“

„V tom případě je vám hej – a s radostí nám ukážete doklady,“ nezaváhal Holub. Přes všechny ty roky v hlavním městě nesnášel rodilé Pražáky celou intenzitou své temné liberecké duše. 

Vítězslav Nezval - Básník v množném čísle

výbor básní uspořádán a sestaven Karlem Sýsem

Na básnickou sbírku vcelku vypasená kniha, která mi dělala společnost při obědech. Leč Nezval zdá se býti mému srdci přeci jen maličko vzdálenější, možná i ta sbírka je taková různá hlavně kvůli různým obdobím a sbírkám, ze kterých bylo čerpáno. Ani se mi nechce více rozepisovat, a hodím sem jen to, co mě zaujalo.

úryvek z Historie šesti prázdných domů
...
A nikdy jsem již nepřilnul k žádnému domu
Nikdy jsem už nepřilnul k žádné ženě
Pátá milenka
Proč právě pátá
Vím to jistě
Mé tělo je probodáno pěti hřeby
Stigmatizovalas mě navždycky
Nemám již odvahu vzdát se lásce
Stigmata krvácejí láska je tu a já ji necítím
To je historie pátého prázdného domu

K šestému jsem nikdy nepřilnul alespoň tak říkám
      a je to lež
Neboť nakonec přilnem i k tisící a prvé ženě
Těch tisíc to je naše minulost
...

Krajina
Mezi jahodami v lese
je atlasový divan
Nad ním se třese'
a zpívá skřivan

Na té louce je španělská stěna
a na otomanu v dolíčku
spí nahá žena
a na prsou má rosničku

Rosnička zpívá
pomněnky se krčí
dáma spí a zívá
Zvolna prší

Terry Pratchett, Neil Gaiman - Good Omens (Dobrá znamení)

“A proč bysme je vlastně měli zachraňovat?” zamračil se na něj Adam. V duchu měl jakousi vzdálenou představu, že se za zachraňování velryb uděluje čestný odznak nebo něco podobného. Wensleydale chvilku pátral v paměti.

“Protože zpívají. A mají obrovské mozky: A zbývá jich už velice málo. A taky je nepotřebujeme zabíjet, protože se z nich dá vyrábět akorát krmení pro domácí zvířata a takové věci.”

“No a když jsou teda tak chytrý,” začal Brian záludně, “tak co dělají v moři?”

“To nevím,” odpověděl Adam zamyšleně. “Plavou celej den sem a tam, otvírají huby a cpou se jídlem... to se mi zda dost chytrý, náhodou.”

Popravdě první věc, na kterou jsem si vzpomněl, jakmile jsem toto společné dílo dvou velmi slavných autorů otevřel, bylo Přines mi hlavu čarovného prince. Což se dá vysvětlovat jako vcelku dobré znamení (ha), jelikož tuhle knihu jsem dokonce ve chvíli sestavování žebříčku zařadil mezi mé oblíbené. Druhá zajímavá věc je ta, že čarovného prince také napsali dva velmi známí autoři - Robert Sheckley a Roger Zelazny. Dokonce i ten nápad na obrovský souboj dobra a zla, mají společné. Stejně jako sympatického démona. Přiznejme si to, démoni mají mnohem lepší šanci stát se sympaťáky než andělé. Sympatický anděl je většinou trouba. Nenapadá mě jediný případ, kdy anděl je sympatický a zároveň není trouba. Mimochodem vcelku sympatický anděl je tady taky. Není moc velký trouba, ale v některých ohledech taky trochu je.

Zkrátka intenzivní pocit, že tohle jsem už vlastně četl.

Adam, pokleslý na duchu, seděl v zahradě. Srpnové slunce viselo vysoko na sytě modré srpnové obloze a kdesi za plotem zpíval drozd, ale Adamovi se zdálo, že všechny ty věci celou situaci ještě zhoršují. Pes seděl Adamovi u nohou. Pokoušel se pomoci, hlavně tím, že exhumoval kost, kterou si v zahradě ukryl před několika dny a přivlekl ji Adamovi k nohám, ale když na ni Adam jen zachmuřeně zíral, Pes ji nakonec zase odvlekl a znovu inhumoval.
Udělal, co bylo v jeho silách.

Nicméně pokud dílko napíší spolu dva velmistři ve svém oboru, a to Gaiman i Pratchett beze sporu jsou, těžko by z toho mohlo vzniknout něco špatného. Kniha má spoustu míst, kde se od srdce zasmějete (tedy, mnohem víc se směju u Rychlopalby od Kopřivy, kterou mám ve čtečce teď), a příběh ví, kam celou dobu míří. Takže vedle rozhodně nesáhnete.

A já bych si měl znovu přečíst čarovného prince a porovnat je s aktuální pamětí.

Liv Tyler

"Slečno, jste si vědoma, že vypadáte jako Liv Tyler?" zkouším rozcvičit svůj šarm na servírce v Lapecu, kam mě Ondra vzal. Ne, že bych plánoval se v Ostravě zdržet tak dlouho, jen jsem jí chtěl zlepšit den.

"Jako kdo?" ptá se slečna. Pravděpodobně si přivydělává při maturitním ročníku.

"To je herečka. Hrála třeba Arwen v Pánovi prstenů," pomáhá mi Ondra.

"Vážně moc hezká herečka," zjednodušuji celý svůj kompliment já.

Ok, příště si vyberu herečku z 21. století. Nevím, jak slečně zvedl kompliment náladu, ale já si připadám najednou nějak starej.