Bylo zvláštní světlo. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem celý den strávil v přesvětlené místnosti, nebo jen tím, že jsem konečně vypadnul z práce. Obloha a vlastně i všechno okolo měla nádech hnědých odstínů. Ve vzduchu se držela zvláštní vůně. Nevěděl jsem, jestli je to prostě smogovou situací, která se přelila přes kopec i do třináctky, ale představoval jsem si, že je to vůně spáleného jehličí těch stromků, které lidi za posledních pár dní vyložili k popelnicím. Opadaná a smutná košťátka.
Přes to všechno mě ta divná světelná situace celého táhla ven. Možná právě proto, že měla tak moc daleko do nějaké dokonalé situace. Leden a nikde žádný sníh. Příliš teplo, aby se udržel, ale příliš zima, aby člověku bylo venku pohodlně. Dorazil jsem domů, odhodil jsem tašku, oloupal mandarinku, vložil ji do kapsy a vyrazil jsem ven.
Světlo nikde.
Jistě. Byl to západ slunce. Západ slunce rozptýlený všudypřítomným lednovým stratem, ze kterého nespadne nic hezkého, leda tak trocha břečky.
Stejně jsem se trochu prošel. Moc to zkoumáš, myslel jsem si. Moc se zkoumáš.
