Kníže kaktusů

Přemýšlíte občas, na co všechno můžeme být jako Češi hrdí i dnes? Mrkněte na tenhle dokument. Obzvláště působící je to od 16. minuty, kdy vypravěčka shrne Knížeho nemalé zásluhy o výzkum a pěstění kaktusů, botanik to potvrdí, a sám Kníže to zhodnotí slovy: "Ty výsledky jsou takový... celkem to jde, no."

Želví moudrost o jídle

Chcete-li si uvařit jídlo na více dní,
nesmíte ho udělat tak dobré, že se hned sní.

Vzpomínám na Festivalový deník z Karlových Varů.
Ten komár na stropě na něj vzpomíná taky. Umění nezastavíš.

Hezký den

Začni ráno úsměvem,

dřív než vyjdeš z dveří ven,

možná bude celý den

hezčí než tvůj noční sen.

Jak jsem vyšetřoval ztrátu stanu

Přijel jsem do kempu na Mácháč vyzvednout si stan, ve kterém jsme bydleli, když jsme já nebo sestra pracovali. Vzhledem k tomu, že byla včera pěkná bouřka jsem čekal, že budu muset stan nejspíš natáhnout mezi dva stromy a vysušit. Nebo že bude pěkně zpolámaný.

Došel jsem až k místu, kde jsme stanovali - a tam stál úplně jiný stan. V zemi jsem našel z našeho stanu jen jeden kolík. Říkám si - v pohodě, třeba se mu něco stalo, a sbalili ho holky z kiosku.

Jenže holky nic nevěděly. Naopak si myslely, že jsem ho sbalil sám, a ještě jsem se s nimi ani nepozdravil, když jsem tu byl. Pokecal jsem s nimi a šel dál.

Nová obsluha lanového centra Mirek řekl, že by něco mohli vědět jeho sousedi, ale on nic neví.

Telefonuji šéfce - ta nic neví, ale myslí, že něco by mohl vědět Péťa z plavčárny nebo Jarda.

Surfaři taky nevěděli, jaký stan jsme měli. A přišlo jim to pěkně na houby. A jejich typ byl recepce, nebo majitel kempu.Vydal jsem se přes celý kemp na recepci. Po cestě jsem potkal Péťu z plavčárny a Jardu v odpadkové dodávce. Zastavili - ne teda kvůli mně, ale protože jim upadnul výfuk, a tak ho montovali zpátky, ale o stanu taky nic nevěděli.

Na recepci nevěděli taky nic. Ale pokud by někdo mohl něco vědět, mohl by to být správce. Tedy telefon panu správci.

Pan správce mluvil do telefonu asi 4 minuty, ale nic nevěděl. Těžko říci, co paní recepční říkal ty 4 minuty, když se ta informace dá napsat jednou větou.

Telefon sestře. Ta je samozřejmě šokovaná a říká, že barman měl stan blízko u nás. Jdu do hospody. Zase přes celý kemp. Barman je pryč, vrátí se v šest hodin.Telefonuji majiteli kempu. Ten říká, že pokud ten stan byl bez čísla, rozhodně to takhle drasticky neřeší. Buďto lidi ve stanu odchytnou a nechají je zaplatit, nebo stan nechají stát, kolikrát vyhazují prázdné stany na konci sezony. Tedy stan je pravděpodobně ukradený.

Jdu si zasurfovat. Jakmile položíme prkna na vodu, nastane téměř bezvětří, ale přeci jen se trochu projedu.

K surfařům přichází barman. Zdálky mě zdraví, že ví co se mi stalo, ale pomoct mi bohužel nemůže.

Se ztrátou stanu jsem už vcelku vyrovnaný, jdu se rozloučit s Mirkem a ten říká, že jeho sousedi, tedy ti lidé, co by možná něco mohli vědět, jsou zrovna ti lidé, kteří chodí okolo s kočárkem.

Když přijdou blíž, ptám se:

"Poblíž vás byl takový šedofialový stan, nevíte, jestli ho někdo nesbalil?"

"No víme."

"A nevíte jak vypadal?"

"Proč to chcete vědět?"

"Protože ten stan byl můj, a ten co ho sbalil, mi ho pravděpodobně ukrad'."

"Podívej se," říká ten chlapík, "ten stan se v noci urval a opřel se o strom. Takže jsem ho v noci odchytli, srolovali, ráno usušili a sbalili a čekali jsme, kdo se u něj přihlásí."

Takže jsem se omluvil, poděkoval, dostal stan, a pelášil na vlak.

Na závěr bych chtěl říci: dobří lidé nevymřeli a karma pravděpodobně funguje. Na svět se stále dá dívat v lehce narůžovělých brýlích.

Když jsem tě prvně uviděl

Nepamatuji si přesně,

cos měla na sobě,

když jsem tě prvně uviděl.

Kéž bych měl těch detailů v hlavě víc.

Však můžu ti leccos říct

         o okamžiku,

kdys na sobě neměla už nic.

Stejně -
kéž bych měl těch detailů v hlavě víc.

Záblesk

Zablesklo se.
Světlo malého okénka
se odrazilo od stěn
a tvého malého obličeje
a propastně hlubokých očí
a skončilo na fotografickém papíře
těch mých.
Fotka se vyvolává,
aby nikdy nebyla zapomenuta.
Ten výraz vzrušení,
na setinu zvířecího strachu,
a pak klid,
že jsi pod střechou
se mnou
v bezpečí.

Jaroslav Seifert - Čas plný písní

Toto léto mě doprovázely na cestách dvě knihy. K první z nich - Miliardu let před koncem světa od bratrů Strugackých - se tu dostanu někdy později, až ji dočtu. Čas plný písní se mnou již doputoval, tak vám zkusím napsat, jaký to byl společník.

Tuhle knížku přinesla maminka z nějaké malé vesnické knihovny s tím, že jí vlastně zachránila před sběrným dvorem, jelikož za celou dobu si ji nikdo nepřečetl. Za to jí ovšem někdo utrhnul jeden z listů předsádky. Když jsem přemýšlel, že bych si vlastně v létě taky mohl přečíst něco z poezie, padla mi do rukou zrovna ona. A dle mého vsadit na Seiferta je docela tutovka.

Tvorba Jaroslava Seiferta je mi vcelku blízká. Ne, že bych si sice taky hnedka věřil na tu Nobelovku za literaturu, ale píše o lásce, o kráse, o přírodě... Což jsou podle mě věci, o kterých se poezie psát má. Pak jsou tu témata jako válka, o které doufám psát nikdy nebudu, stáří, bojím se, že o něm po čase psát budu, nebo třeba Praha. O Praze by se určitě dalo napsat několik sbírek, avšak bojím se, že ačkoliv Seifert Prahu miloval, jeho Praha už je dávno pryč. Nebo spíš jinde. Nebo není můj typ. Prahu já vnímám jako lidmi přecpané město s podzemní dráhou, kde všichni spěchají a tlačí se jeden na druhého, nebo pak jako středověkou kostru, po které běhají davy cizojazyčných lidí s fotoaparáty a deštníky. Raději utíkám na stromy.

Jak ale říkám, Seifert je pro mě tutovka. Tenhle výbor se sice ani neškrábe na Na vlnách TSF, který se mi líbilo opravdu opravdu hodně, ale i tak obsahuje minimum básní, které by se mi nelíbily.

Ukázka (která je zároveň i ukázkou ze sbírky Na vlnách TSF):

a dvě další, které se také v tomto výboru objevují.

Čímž k obsahu knihy končím. Teď něco k cestování se Seifertem - jeho jméno je opravdu známé. A poezie, se dneska už moc nečte. Jak řekla Myšpule, už je taky možné, že jsme z nejbližšího okolí jen dva. Takže i když jsem na sobě měl roztrhané tílko, špinavé rukavice, horolezecký sedák a případně upocený výraz, lidi si všímali, že na stolku leží knížka, která se normálně nečte.

"To čteš/te tohle?"

Ať už to byl normální kolemjdoucí zvědavec, nebo majitel protější hospody, každý tu knížku na chvilku otevřel si jednu dvě básničky přečetl.

Třeba se nám tu poezii podaří ještě rozdýchat.

Zdravím,

děkuji za pěknou povídku, která postoupila do finále.Kompletní vyhodnocení soutěže bude na stránkách www.vanili.cz zveřejněno na začátku roku 2014.

Hned mám radost!