Toto léto mě doprovázely na cestách dvě knihy. K první z nich - Miliardu let před koncem světa od bratrů Strugackých - se tu dostanu někdy později, až ji dočtu. Čas plný písní se mnou již doputoval, tak vám zkusím napsat, jaký to byl společník.
Tuhle knížku přinesla maminka z nějaké malé vesnické knihovny s tím, že jí vlastně zachránila před sběrným dvorem, jelikož za celou dobu si ji nikdo nepřečetl. Za to jí ovšem někdo utrhnul jeden z listů předsádky. Když jsem přemýšlel, že bych si vlastně v létě taky mohl přečíst něco z poezie, padla mi do rukou zrovna ona. A dle mého vsadit na Seiferta je docela tutovka.
Tvorba Jaroslava Seiferta je mi vcelku blízká. Ne, že bych si sice taky hnedka věřil na tu Nobelovku za literaturu, ale píše o lásce, o kráse, o přírodě... Což jsou podle mě věci, o kterých se poezie psát má. Pak jsou tu témata jako válka, o které doufám psát nikdy nebudu, stáří, bojím se, že o něm po čase psát budu, nebo třeba Praha. O Praze by se určitě dalo napsat několik sbírek, avšak bojím se, že ačkoliv Seifert Prahu miloval, jeho Praha už je dávno pryč. Nebo spíš jinde. Nebo není můj typ. Prahu já vnímám jako lidmi přecpané město s podzemní dráhou, kde všichni spěchají a tlačí se jeden na druhého, nebo pak jako středověkou kostru, po které běhají davy cizojazyčných lidí s fotoaparáty a deštníky. Raději utíkám na stromy.
Jak ale říkám, Seifert je pro mě tutovka. Tenhle výbor se sice ani neškrábe na Na vlnách TSF, který se mi líbilo opravdu opravdu hodně, ale i tak obsahuje minimum básní, které by se mi nelíbily.
Ukázka (která je zároveň i ukázkou ze sbírky Na vlnách TSF):
Čímž k obsahu knihy končím. Teď něco k cestování se Seifertem - jeho jméno je opravdu známé. A poezie, se dneska už moc nečte. Jak řekla Myšpule, už je taky možné, že jsme z nejbližšího okolí jen dva. Takže i když jsem na sobě měl roztrhané tílko, špinavé rukavice, horolezecký sedák a případně upocený výraz, lidi si všímali, že na stolku leží knížka, která se normálně nečte.
"To čteš/te tohle?"
Ať už to byl normální kolemjdoucí zvědavec, nebo majitel protější hospody, každý tu knížku na chvilku otevřel si jednu dvě básničky přečetl.
Třeba se nám tu poezii podaří ještě rozdýchat.
Žádné komentáře:
Okomentovat